Článek
Pátek. Sedm ráno.
Po dovolené jsem zpátky v práci. Za sebou mám noční směnu, před sebou čtyři denní a stále ještě disponuji překvapivým množstvím energie. Kolegové se diví, jak můžu vypadat tak čerstvě.
Jednoduše. Jedu na adrenalin.
Zatím…
Netuším, že dnešní den mi nabídne prakticky kompletní průřez lidským neštěstím, absurditou, medicínou i mezilidskými vztahy. A že až konečně pojedu domů, budu mít dvě hodiny přesčas a chuť některým lidem vysvětlit základy slušného chování.
Ale nepředbíhejme…
7:05 – Rum, bezinka a žádost o záchranu
První pacient už čeká.
Sedí na lavičce u benzinky, kouří jako sádrový ježek a před sebou má skoro dopitou láhev rumu.
Je sedm hodin ráno.
Brzy zjišťujeme, že nejsme první posádka, která dnes tento výjev obdivuje. Záchranku si zavolal už kolem půl páté. Noční směna ho vyšetřila, neshledala důvod k transportu a ponechala na místě.
Tak si v sedm zavolal znovu.
Pán nám vysvětluje, že pil. Že je to špatně. A že chce, abychom mu pomohli, aby už nepil.
Podívám se na něj. Podívám se na láhev. Dobře… tak zkusíme vstát. Vstane. Shodí lahev a sucha země se žíznivě napije jeho rumu… osud? Znamení? prázdnou lahev házím do koše.
Pán zjišťuje, že naše představy o pomoci se poněkud rozcházejí.
Voláme manželce, aby si ho vyzvedla. Akutní zdravotní problém vyžadující transport jsme nezjistili.
Pána ponecháváme na místě.
Mám takové tušení, že si bude stěžovat.
Chtěl pomoc, aby nepil. Dostal ji. Jen asi očekával trochu jiný terapeutický postup.
Samozřejmě vím, že závislost na alkoholu vylitím se jedné láhve do trávy nevyřeší. Ale pro dnešní ráno jsme udělali, co bylo v našich možnostech.
A jedeme dál…
Láska bolí. Někdy hlavně toho druhého.
Další výjezd už tak veselý není.
Žena, kterou partner opakovaně napadá. Tentokrát ji zbil a shodil ze schodů. Hlava. Rameno. Žebra.
Na místě policie…
A partner?
Ten si rovněž zavolal záchranku.
Bolí ho pěst…
Ano. Ta pěst, kterou svou partnerku bil.
Jsou chvíle, kdy je profesionalita zdravotníka skutečně náročná disciplína. Stojíte před člověkem, vyslechnete mechanismus úrazu a hlavou vám proběhne několik vět, které by rozhodně neměly zaznít nahlas.
Potom se nadechnete.
A normálně vyšetříte jeho ruku.
Protože i on je pacient.
Policie mezitím řeší svou část příběhu.
A já si znovu uvědomuji, jak absurdní někdy naše práce je. Na jedné straně žena, která se možná bojí vrátit domů. Na druhé muž, který řeší bolest vlastní pěsti.
Dvě záchranky. Jeden vztah.
A hodně smutná realita.
Svatba. A překvapení pro hosty.
Další výjezd: kolaps na svatbě.
Dáma ještě pod šedesát, vysazená substituční léčba, a tak to s ní cvičí ode zdi ke zdi. V jednu chvíli málem skončí obličejem v polévce.
Svatebčané ji vyvedou ze sálu na volné prostranství, kde se jí poněkud uleví.
Přijíždíme my.
A první otázka, která zazní, není, jak se pacientce daří.
Svatebčané se rozzáří:
„Jééé, to je součást programu?“
Na okamžik se zarazím.
Součást programu?
Podívám se na kolegy. Na naše vybavení. Na svatebčany.
Přemýšlím, jestli máme začít dělat striptýz, nebo všem hromadně změřit glykemii a hladinu alkoholu.
To druhé by mohlo být na svatbě mimořádně zajímavé.
Máme monitor, glukometr, kyslík, trauma nůžky a několik dalších propriet. Nějaké kulturní vystoupení bychom z toho jistě sestavili.
Nakonec se rozhodneme pro konzervativní variantu.
Budeme dělat záchranáře.
Nevím, jestli jsme svatebčany zklamali. Každopádně žádný potlesk při odjezdu nebyl.
Casting na Faudu
Mezitím samozřejmě pendlujeme mezi nemocnicemi.
A protože Koza je tvor pozorný, registruje i místní faunu.
Na Kladně se objevuje Dominikoid. Světlejší záchranářská varianta. Typově velmi slušný exemplář, byť fyzická kondice ve srovnání s originálním instruktorem Betou zatím nebyla prověřena.
V Motole zase potkávám oblíbeného vysokého vousatého záchranáře, se kterým máme zavedený tradiční pozdrav. Vášnivé objetí uprostřed provozu urgentního příjmu. Dopravní situace se tím na několik sekund komplikuje.
A aby toho nebylo málo, vyskytuje se i arabský záchranář, který by typově bez problémů zapadl do Faudy.
Na české poměry mimořádně kvalitní casting.
Jen škoda, že skutečná práce se mezitím nezastaví.
Třináct let
Pak přijde výjezd, při kterém humor zůstává v sanitce.
Třináctiletá dívka.
Sebevražedné myšlenky. Žiletky.
Svému třídnímu učiteli napsala, že by se všem ulevilo, kdyby už nebyla.
A tady se na chvíli zastavím.
Protože ten učitel udělal něco nesmírně důležitého.
Jel za ní.
Neodepsal jí, že to bude dobré. Neřekl si, že puberťáci dramatizují. Nečekal do pondělí.
Jel.
Dorazila také ředitelka školy. Zavolali záchrannou službu a policii.
A tak se u třináctileté holky, která si myslí, že bez ní bude světu lépe, najednou sejde několik dospělých lidí, kterým její život rozhodně není lhostejný.
Nevím, jak bude její příběh pokračovat.
Ale vím, že ten den nebyla sama.
A že její učitel zaslouží obrovské uznání.
Někdy totiž záchrana života začíná dávno před příjezdem sanitky.
Stačí, když někdo vezme vážně zprávu od dítěte.
A přijede.
Policejní Faudisti
Na místě jsou také dva příslušníci prvosledu.
Vousatí. Typově skoro Faudisti.
S policisty i hasiči si v uniformách běžně tykáme. Jsme zvyklí spolupracovat, potkáváme se u výjezdů a společenské formality necháváme stranou.
Jeden z nich se na mě podívá.
„Ty jsi nějaká rozjetá.“
Druhý přidává něco o tom, jak jsem energická.
Pánové. Je odpoledne, v sanitce jsem od 7:05 hodin. Od rána jsme prakticky nepřetržitě v provozu. Jediná skutečná přestávka spočívala v tom, že jsem si odskočila na toaletu.
Ale ano.
Jsem rozjetá.
Koza má provozní teplotu.
Jaderný reaktor běží.
Jen palivové články už možná začínají hlásit nízký stav.
Poslední výjezd. Samozřejmě.
Konec směny se blíží.
To je na záchrance informace přibližně stejné spolehlivosti jako předpověď počasí na příští Vánoce.
Přichází další výjezd.
Mladý kluk. Motorka.
Při běžícím motoru strčil prsty mezi řetěz a rozetu.
Výsledek je devastující.
Část malíku je úplně pryč. Otevřená zlomenina. Další prsty těžce poraněné.
Krev, bolest, kolabující pacient, vyděšené okolí.
Tady už opravdu není prostor na vtípky.
Potřebujeme kluka dostat na pracoviště, kde mu dokážou ruku definitivně ošetřit a zachránit maximum její funkce.
Telefonuji. Konzultuji. Posílám fotografii poranění.
A v rámci komunikace s plastickou chirurgií se mi dostává uklidnění:
„Prsty vydrží až dvanáct hodin, tak klid.“
Výborně.
Takže prsty mají čas.
Pacient má bolesti.
Já mám končit směnu.
A pan doktor má klid.
Na okamžik mě napadá, jestli bych těch dvanáct hodin neměla využít k tomu, abych si konečně došla na oběd.
Samozřejmě vím, že u amputovaných částí prstů záleží na mechanismu poranění, prokrvení a způsobu uchování. Žádná univerzální bezpečná dvanáctihodinová lhůta neexistuje.
Ale v tu chvíli nepotřebuji přednášku.
Potřebuji vyřešit pacienta.
A tak jedeme…
Komunikační bonusové kolo
Následuje ještě telefonická a administrativní dohoda mezi pracovišti.
Zjišťuji, že jsem měla někam výslovně napsat, že už jsem s plastikem mluvila.
Což je jistě velmi důležitá informace.
Jenže já mám právě v péči mladého člověka se zmasakrovanou rukou, který má bolesti a kolabuje, a kolem nás je vyděšené okolí.
Takže moje diplomatické schopnosti už nejsou úplně na vrcholu.
Naštěstí člověk na kontaktním místě zjevně chápe, s kým jsem právě měla tu čest.
Píše mi:
„Předpokládám, že jste taky měla příjemný hovor s panem doktorem.“
Měla.
Velmi příjemný.
„Tak snad to nezažijete ještě jednou na ambulanci.“
Zažiju.
Ale už vím, co čekat.
Nakonec si popřejeme hezký večer. Kontaktní místo končí směnu.
Já také.
Tedy teoreticky. Dvě hodiny přesčas…
Je večer.
Sedám do auta a chvíli jen sedím.
Od rána jsme potkali člověka, který chtěl zachránit před vlastní lahví rumu. Ženu, kterou měl chránit člověk, jenž jí místo toho ublížil. Muže, kterého po tom všem bolela pěst.
Svatebčany, kteří považovali příjezd sanitky za součást programu.
Třináctiletou holku, která si myslela, že bez ní bude světu lépe.
Učitele, který ji vzal vážně.
A nakonec kluka, kterému jedna vteřina u běžící motorky změnila ruku možná navždy.
Mezitím jsme přejížděli, vyšetřovali, předávali, telefonovali, uklidňovali, poslouchali, občas nadávali a jednou se dokonce vyčurali.
Potkala jsem několik zajímavých kolegů, objala svého oblíbeného motolského vousáče a dva policisté mi oznámili, že jsem nějaká moc energická.
A teď už mám konečně padla.
O dvě hodiny později, než bylo v plánu.
Je pátek večer.
Svíčky, sklenka vína, klid a na chvíli vypnout svět.
Místo toho sedím v autě po dni, který by vystačil na několik epizod televizního seriálu.
A víte co?
Zítra jdu znovu.
Protože taková je naše práce.
Někdy zachraňujeme životy. Někdy jen vysvětlujeme, že záchranka neumí vymazat následky ranního rumu. Někdy se snažíme zachránit ruku. A někdy jsme prostě jen lidé, kteří přijedou ve chvíli, kdy někdo jiný neví, co dál.
Ne vždycky můžeme všechno vyřešit.
Ale můžeme tam být.
A tak dneska předávám svět další směně.
Ať si s ním chvíli poradí někdo jiný.
Já jedu domů.
Šabat šalom.
Takový běžný pátek na záchrance…
Poznámka autorky: Příběhy vycházejí ze skutečných výjezdů. Některé okolnosti jsou upraveny s ohledem na soukromí pacientů. Článek zachycuje osobní zkušenost zdravotnické záchranářky, nikoli kompletní zdravotnickou dokumentaci jednotlivých případů.
