Článek
Dřív jsem nadšení pro secondhand chápala jako samostatnou odnož shopaholismu spojenou s archeologickými touhami. Dnes se tahle vášeň obléká do slušivého hávu ekologie, ekonomiky a chytrého nakupování.
Nic proti tomu. Sama mám podobnou úchylku. V „sekáči“ nakupuji důsledně už přes dvacet let. Pravda, zásadních nákupů jsem za tu dobu uskutečnila jen několik, ale každý byl zcela unikátní, nenahraditelný a zpravidla bez možnosti reklamace.
Specializovala jsem se především na psy.
Ne na ledajaké. Orientovala jsem se na kusy, které už někdo nechtěl, nezvládl nebo zapomněl, že psa vlastně někdy chtěl. Případně jen odrostly roztomilým štěněcím střevíčkům a změnily se v dospělého postpubertálního „velkého černého psa“. A o takové zboží už obvykle nebývá rvačka.
Třikrát u nás skončila rotvajleří dáma v rozpuku sil. To „uf“ si laskavý čtenář může doplnit sám. Po odchodu poslední z nich na nejdelší procházku přišla změna.
Bylo zrovna období pandemie, kdy se lidé zavřeli doma, na chatách a chalupách a hromadně zjistili, že nutně potřebují psa. Štěňata se stala podpultovým zbožím a útulky poprvé téměř hlásily vyprodáno. Získat dalšího velkého psa se začalo podobat pokračování slavné filmové série: Mission: Impossible – Pes 4.
Poptávka nebyla jednoduchá. Několikrát jsem byla shledána nevhodnou adeptkou na přichýlení různých vlčákoidů. Protože máme kočky. Protože nemáme děti. Protože by pes mohl být venku. Protože máme zahradu. Protože — a protože.
Nakonec ale opět zvítězilo staré pravidlo, že kdo si počká, ten se dočká.
Dalším sekáčovým úlovkem se stala černobílá boradorka Dora. Právě v době mého pátrání ji po pouhých čtrnácti dnech vrátila do útulku rodina, která ji nezvládla. Přívaly jejího nadšení a poněkud razantní projevy náklonnosti se zřejmě nesetkaly s pochopením. Třicet kilo čistého elánu opravdu nezvládne každý.
Pro nás, zvyklé na šedesátikilového rotvajlera, to byl něžný pejsek.
Dora je se mnou dodnes. Přežila se mnou všechny životní peripetie a svou oddanost stále potvrzuje důkladně, opakovaně a nejlépe celou svou vahou. Některé nákupy z druhé ruky jsou zkrátka trefou do černého. I když jsou černobílé.
Moje secondhandová vášeň se ovšem neomezila jen na psy. Také muže jsem si pořídila z druhé ruky — již prověřeného několika předchozími vztahy. Považovala jsem to za výhodu. Něco jako servisní knížka, jen bez zápisů o závadách a s několika bývalými majitelkami, které by patrně mohly podat zajímavé reference.
Poslední dva secondhandové úlovky se však nepovedly…
Muž byl vrácen do oběhu zcela dobrovolně. Bez účtenky, bez reklamace a bez požadavku na výměnu.
Vlčákoid Bubák takové štěstí neměl. Kvůli nádoru na mozku musel být uspán. To už nebyla skrytá závada, rozbitá součástka ani nepovedený nákup. To byla rána, kterou nešlo opravit, obejít ani vrátit.
Jeden odešel dobrovolně a může dělat radost dalším zájemkyním. Druhý odejít nechtěl — a právě ten chybí.
Dora ovšem zůstává. Hlídá mě, doprovází mě a připomíná, že secondhand někdy opravdu nabídne poklad.
Přesto si od dalších nákupů z druhé ruky dám nějakou dobu pokoj. Člověk nikdy neví, co si přinese domů. A hlavně jak strašně těžké potom může být to pustit.
