Článek
Ráno po třetí noční. Notebook je unavenější než já. A já brečím do několikátého kafe kvůli chlapovi, který technicky vzato nikdy neexistoval.
Jmenuje se Falco.
Specialista. Voják. Trochu průserář. Trochu ironický hajzl. Typ člověka, který by v postapokalyptickém světě zvládl opravit transportér drátem, sprostými slovy a čistou nenávistí vůči realitě.
Postava, která možná nikdy neexistovala — ale psychicky existovala až moc. A já ho nejspíš budu muset zabít…
Ne proto, že „někdo umřít musí“. To je jen scenáristická lenost. Ale protože některé příběhy si nakonec vyberou svou cenu.Je to takový ten podivný stav, kdy v určité fázi psaní už autor nepřemýšlí, co postava udělá… jen sedí u monitoru a doufá, že tentokrát neumře.
Nejhorší na tom je, že jsem zjistila jednu nepříjemnou věc: Falco není jen postava.
Falco je kus člověka, kterého nechci ztratit.
Spisovatelé jsou v určité fázi tvorby trochu magoři. Spisovatelé a také herci. Ti to mají dokonce posané a bývají obdivováni za dokonalé zvládání Stiniclavského metody…
Jen se tomu v umění říká vznešeněji: identifikace s postavou, narrative transportation, parasociální vazba.
Ve skutečnosti to znamená asi toto:
Mozek přestane důsledně rozlišovat mezi emocí prožitou a emocí představovanou.
A protože lidský mozek je občas nádherný idiot, reaguje na dobře napsanou nebo dobře zahranou postavu podobně, jako kdyby byla skutečná.
Proto lidi truchlí po seriálech.
Proto herci po natáčení padají psychicky na hubu.
Proto autor sedí v jednu ráno u notebooku a říká si: “ Já ho fakt nechci zabít…!“
Jenže problém je ještě hlubší… Některé postavy totiž nejsou jen vymyšlené… Jsou složené.
Z lidí, které jsme znali.
Z těch, co jsme ztratili.
Z těch, které jsme potřebovali potkat.
A občas i z částí sebe, které normálně schováváme hluboko pod uniformu, humor nebo permanentní fungování.
Falco je přesně ten typ chlapa, který vznikne, když vaše vnitřní zlomyslná Baba Jaga vezme:
- unaveného vojáka,
- dlouholetého záchranáře,
- kamaráda, co vždycky něco ironicky okomentuje,
- člověka, který už viděl moc, a víc než moc ... a pořád mu přesto úplně neodumřela lidskost.
… a vytvoří z nich ragů na efedrinu. A aby to bylo „to ono“, neštítí se přimíchat ještě někoho, kdo umřel, i když neměl…
Takové lidi milujeme v knihách strašně rychle. Protože v realitě jich ubývá.
A pak přijde ten moment. Drobná knižní scéna…
Jeep poskočí na retardéru.
Jen blbě. Nic dramatického… Jen fyzika.
Kovová střepina, která byla zaseknutá v zádech, se posune o pár milimetrů.
A protrhne srdce.
Hotovo.
Žádná heroická hudba. Žádné velké poslední monology. Jen - ticho.
A přesně tohle je možná důvod, proč mě to ničí už při psaní.
Protože lidé z první linie moc dobře vědí, že smrt bývá často absurdně obyčejná.
Ne monumentální příchod temného anděla. Ne ohňostroje výbuchů nebo heroické pozy…
Jen retardér. Debilní retardér… Dvě sekundy. A najednou … někdo, kdo byl ještě před chvílí v pohodě, už není.
Možná právě proto si vytváříme příběhy. Ne proto, abychom utíkali z reality. Ale abychom ji vůbec dokázali unést.
Psychologové tomu dávají chytré názvy. Narrative processing. Experience-taking. Projekce identity.
Já tomu říkám jednodušeji.
Někdy člověk totiž potřebuje aspoň někde zachránit ty, které ve skutečnosti zachránit nikdy nešlo.
A někdy je musí nechat zemřít znovu. Tentokrát vědomě. Se slovy. A s plným vědomím, že ho to bude bolet. Možná proto jsou některé knihy živější než lidé kolem nás. Protože do nich autoři neschovávají fantazii. Ale pravdu.
A možná proto Falco pořád ještě sedí někde v transportéru, opírá se o stěnu, pije studené kafe a říká: „Tohle už je fakt přes čáru.“
A já ještě chvíli předstírám, že ho neslyším. Ano, vím, že Falco technicky neexistuje.. a stejně mi je fyzicky úzko z toho, že jsem právě zabila člověka, kterého jsem sama vytvořila…
Někdy (?) člověk někdy radši schová city do fiktivního vojáka, než aby přiznal, koho skutečně oplakává.
----------
Zdroje
- Cohen, J. (2001). Defining Identification: A Theoretical Look at the Identification of Audiences With Media Characters. Mass Communication & Society, 4(3), 245–264.
- Mar, R. A., Oatley, K., & Peterson, J. B. (2009). Exploring the Link Between Reading Fiction and Empathy. Communications, 34(4), 407–428.
- Praško, J. a kol. (2015). Psychické trauma a posttraumatická stresová porucha. Praha: Portál. ISBN 978-80-262-0930-3.
— Důležité pro linku „proč lidé po traumatu ukládají emoce do příběhů“. - Kopřiva, K. (2013). Lidský vztah jako součást profese. Praha: Portál. ISBN 978-80-262-0528-2.
— Velmi dobré pro pomáhající profese, emoční vazby a psychickou zátěž.
