Článek
Volal si sám. Chlap, 62 let, na invalidním skútru. Jel domů. Za mámou, s nákupem. Štěrk na silnici a jedno z koleček sklouzlo. Přepadl. Do výkopu.
Noha rozpáraná, krev proudem…naražená hlava bolí… „Spěchejte,“ řekl do telefonu. A my jeli.
Na místě bylo jasné, že tohle není nějaký ledajaký škrábanec. Otevřená rána přes celý bérec a lýtko, krev stříká, pod námi kaluž. On ještě seděl, mluvil, snažil se držet. Jenže tlak neměřitelný, saturace mizerná, a já věděla, že čas běží rychleji než naše sanitka.
V hlavě se řadí postupy podle guideline… první je na řadě masivní krvácení, zakládám dva turnikety…a kompresivní krytí. Dýchací cesty - oxygenoterapie, oběh - „kde, sakra, má chlap ty žíly!“ obezita, šok, krev v háji. …povedlo se! rovnou dvakrát Exacyl, noradrenalin do fyziologického roztoku a náhrada tekutin…dva půl litry Plasmalyte.
Cestou se to láme: ztrácí vědomí, saturace padá, jen pulz je stále pravidelný, jen stimulované srdce stále pumpuje, i když už skoro nemá co.
V nemocnici exitus. Krvácení prostě vyhrálo.
Medicínský pohled
Klasická ukázka traumatického hemoragického šoku:
- Masivní ztráta krve (>2 l).
- Hypotenze, hypoxie, ztráta vědomí.
- Farmaka a tekutinová resuscitace mají limitovaný efekt, když chybí krevní objem.
- Jediné definitivní řešení = okamžitý operační výkon a masivní transfuzní protokol. To v terénu prostě nemáme.
Udělali jsme všechno. A přesto to nestačilo.
Psychologický pohled
Tohle nejsou jen čísla na monitoru. Ten muž ještě chvíli komunikoval. Slyšel, co děláme. Věděl, že teče krev. A věděl i to, že doma čeká jeho stará maminka.
A to je ta tíha, která zůstává – ne krev na rukavicích, ne pípání monitoru. Ale obraz ženy, která čeká. A nedočká se.
Pro nás – posádku – to znamená další jizvu do duše. Protože víme, že někdy selže ne medicína, ale svět kolem.
Etický pohled
Pacient dostal maximum.
Ale rodina? Čeká ji oznámení. Možná strohé, možná bez lidskosti. Kdo a jak to sdělí staré paní čekající na syna?
Místo podpory — úřední sdělení. Etika by tu chtěla, aby za ní někdo došel, posadil se, chvíli mlčel a prostě tam s ní byl. Protože někdy je objetí víc než celá medicína.
Pointa
Tohle není příběh o krvi. To je příběh o tom, že když sanitka zmizí, někde doma čeká někdo další.
A my víme, že tam někdo už nikdy nepřijde. A to bolí mnohem víc…protože já jsem ta, které téměř pod rukama umřel jiný člověk, který ještě před chvílí mluvil a myslel na svou mámu…
