Článek
Kolena, dlaň, bok. Škrábance. Modřiny. Rýhy na kůži i jinde. Pes se vrací a olizuje mi tvář. „Jsi v pořádku?“ ptají se mě ty oddané hnědé oči. A já jen sedím.
Nepláču. Nepřemýšlím. Jen zírám. Mozek v mlze. Tělo už nechce spolupracovat.
Poslední dobou je těch „malých zranění“ nějak moc….
Řízla jsem se při krájení.
Kopla se o roh postele tak, že mi nohy hraje všemi barvami.
Upustila skleničku a nechala ji rozbít.
Drobnosti?
Možná. Ale všechny říkají jedno:
Tělo už nestíhá. Hlava je offline. Nervový systém přehlcený.
Tohle není únava, kterou vyspíš.
Tohle je přetížení, které se ti zapisuje do nervů, do krve, do reflexů.
Chronická únava u záchranářů není výjimka.
Je to běžný stav.
Je to kolega, který usíná na židli mezi výjezdy.
Je to parťačka, která si cestou do práce nepamatuje, kudy jela.
Jsi to i ty, když se večer díváš na televizi a nevíš, co se děje – protože mozek jede jen na udržení dechu a srdečního rytmu.
Mozková mlha není výmysl.
Je to reálný neurologický stav z přetížení a nedostatku regenerace.
Rozhozený spánkový rytmus. Poruchy koncentrace. Emoční plochost. Zapomínání.
Tělo v bdění, mysl v šeru.
A přesto po nás chtějí plnou pozornost, přesnost, rozhodování v sekundách.
Chceš vědět, co zabíjí záchranáře?
Nejen nehody. Nejen špatné zásahy. Ale systémová únava. Nedostatek regenerace. Očekávání výkonu i za hranicí možností.
Až příště někdo řekne, že to přece zvládneme – že jsme silní – tak mu ukaž modřinu na koleni. Nebo pohled v zrcadle, který se nepoznává.
Není hrdinství se zničit.
Hrdinství je říct „Dost.“
A dopřát si spánek. Jídlo. Klid.
Až pak můžeš znovu zachraňovat.
