Článek
Hlásíme se do vysílačky: „Posádka se vrací zpět na základnu.“
Říkám to klidně, profesionálně. Ale moje duše… je jinde. Ještě pořád slyším ozvěnu vlastního ohlušujícího tepu v uších. Cítím pot, co už stihl zaschnout pod trikem a bundou. Na jazyku pachuť stresu. V břiše… něco mezi prázdnem a výbuchem.
Vrátili jsme se právě z výjezdu, který se nedá jen tak vymazat z myšlenek. V hlavě zůstává obraz matky, která křičí jméno svého dítěte. Zvuk monitoru, který pískne – a pak nic. Je ticho… a pak zmlknou i sirény.
Sotva vyčistíme nosítka a doplníme vybavení vozu, pípne další výjezd.
Tentokrát „bolest na hrudi, nemohu dýchat.“ Míříme na místo. Srovnávám dech, přepínám mozek. Vím, že to může být infarkt. Anebo taky záchvat paniky. Ať je to cokoliv, každý má právo volat o pomoc.
Jenže – a říkám to s plným vědomím své profesionality i lidskosti – je zatraceně těžké přepnout.
Vidíš před sebou člověka. Má strach, pláče. Ale v tobě se ještě třese jiný příběh. Jiná krev. Jiný strach. Jiný konec. A někdy je to tak čerstvé, že máš problém necítit vztek na svět, který na tohle nemá tlačítko „pauza“.
Různé teorie říkají, jak máme zvládat stres. Ale nás nikdo nenaučil, co s tou vlnou, která se na nás valí, když se rozkmitaná nervová soustava nechce zmátořit, fibrilace nervů na výboj defibrilátoru nereaguje… Když je náš organismus ještě ve výbušném režimu a mozek se prodírá zemětřesením emocí.
Tomu se říká adrenalinová kocovina.
Nejsme naštvaní na vás. Nejsme bezcitní. Jen někdy chvíli trvá, než najdeme v sobě zase místo pro něhu a soucit. Jsme lidi. I když v uniformě.
Tak když občas působíme odtažitě, není to o vás.
Je to tím, že jsme před chvílí přišli od někoho, kdo už… neodešel po svých.
DODATEK
Záchranáři jsou pod neustálým tlakem střídání akutních situací. Přechod z těžkého, emočně náročného zásahu na zdánlivě „banální“ výjezd může být pro psychiku složitý – nejen kvůli únavě, ale i kvůli kontrastu intenzity prožívání. Přepínání mezi módy bojuj – zachraňuj – drž pohromadě a vyslechni, chovej se empaticky, buď klidný je náročné.
Je tedy na místě větší společenské pochopení pro emocionální zátěž záchranářů, podobně jako se to řeší u policistů nebo hasičů.
👉 „Pomoc je povinnost. Lidskost je dar. Ale i dárce potřebuje čas nadechnout se.“
