Článek
Je 14. července 1950 a do přístavu v Buenos Aires připlouvá loď z Janova. Mezi cestujícími je muž, který se představuje jako Ricardo Klement, technik z Jižního Tyrolska bez státní příslušnosti. Podle dokladů se narodil v roce 1913 v Bolzanu a je mu sedmatřicet. Má cestovní pas Mezinárodního výboru Červeného kříže a argentinské vstupní povolení.
Ve skutečnosti je to Adolf Eichmann, narozený 19. března 1906, podplukovník SS, který organizoval deportace evropských Židů do vyhlazovacích táborů. Do Argentiny dorazil po čtyřech letech skrývání v Německu. V zemi mu zbývalo necelých deset let svobody.
Jak se podařilo muži, kterého hledali spojenci, projít Evropou s falešným jménem a pasem, který mu vydala humanitární organizace?
Rok 1945: Evropa plná lidí bez papírů
Na jaře 1945 se Evropou pohybovaly miliony lidí bez dokladů: vysídlení, osvobození vězni, uprchlíci i vojáci poražené armády. Jen přes Rakousko jich podle historika Geralda Steinachera prošlo kolem 1,5 milionu. Kontrola identity byla chaotická a nikdo nedokázal ověřit, že muž s papíry na jméno Otto Heninger je ve skutečnosti Eichmann.
Eichmann byl v roce 1945 zajat americkou armádou, nejspíš u Ulmu. Prošel několika internačními tábory a představoval se jako Otto Eckmann. Když si uvědomil, že mu hrozí prozrazení, utekl v lednu 1946 z pracovního komanda v Bavorsku. Prameny se rozcházejí, zda to bylo u Chamu, nebo u Prien am Chiemsee. Skončil v Lüneburské vřesovině v severním Německu, kde pracoval jako lesní dělník a později si pronajal malý pozemek v Altensalzkothu. Žil tam až do roku 1950.
Na jaře 1950 se rozhodl odejít. Podle španělské studie o jeho pobytu v Argentině mu pomohl františkán Anton Weber z organizace sv. Rafaela a Eichmann pak putoval po takzvané klášterní cestě: v Itálii přespával v klášterech. Je to jediný pramen, který tuto část cesty popisuje takto podrobně.
Kdo chtěl zmizet, nemohl zůstat v Evropě. Nacisté a jejich spolupracovníci potřebovali tři věci: nový doklad, vstupní povolení do cizí země a loď. Právě tohle jim zajišťovaly takzvané krysí stezky.
Odkud se vzal název
Označení „krysí stezky“ (anglicky ratlines) pochází ze slovníku námořníků. Ratlines jsou provazové příčky, po kterých se šplhá na stěžeň. V poválečných spisech americké kontrarozvědky v Rakousku, Counterintelligence Corps (CIC), se výraz „rat line“ používal pro vlastní únikovou cestu, kterou CIC vyvážela z Evropy své informátory. Tak ji popisuje i zpráva ministerstva spravedlnosti USA o případu Klause Barbieho z roku 1983, která jí věnuje samostatnou kapitolu.
Dnes je to souhrnný název pro několik různých cest, ne pro jednu organizaci. Jedna vedla z Německa přes Španělsko do Argentiny, druhá přes Řím a Janov do Jižní Ameriky. Další mířily přes Skandinávii nebo Švýcarsko. Podle jednoho přehledu používala hlavní trasu přes Alpy do Janova a Říma naprostá většina uprchlíků, přesné číslo ale neznáme.
Hnědý biskup z Říma
Hlavní stanicí byl Řím. Rakouský biskup Alois Hudal vedl kolej Santa Maria dell'Anima, instituci pro německy mluvící kněze. Díky pověření, které dostal už v roce 1944, mohl navštěvovat německy mluvící internované a zajatce. Postupně se stal jedním z nejdůležitějších pomocníků uprchlých nacistů.
Podle Steinachera se u Hudala neustále ukrývali čtyři nebo pět uprchlíků. Mezi jeho chráněnci byl i Franz Stangl, velitel vyhlazovacích táborů Sobibor a Treblinka. Podle Stanglovy výpovědi mu Hudal sehnal ubytování v Římě, peníze, pas Červeného kříže, syrské vízum, práci v Damašku a lodní lístek. Své vyprávění Stangl později rozvedl v rozhovorech s novinářkou Gitou Serenyovou, které vyšly v knize Into That Darkness.
Podle zprávy německé tiskové agentury z prosince 1949, kterou cituje americký právník James Cymet, chodilo k Hudalovi denně šedesát až sto Němců s žádostmi o lodní lístky a víza do Latinské Ameriky.
Hudal byl nacismu příznivě nakloněn. Ve své knize z roku 1937 vykreslil nacismus jako křesťanské hnutí namířené proti komunismu a Židům. Zločince po válce omlouval tím, že byli „v mnoha ohledech osobně nevinní“ a že plnili pouze rozkazy. Americká zpravodajská služba mu v roce 1953 přezdívala „hnědý biskup“.
Podle Madigana, který shrnuje práci několika autorů, se Hudal měl obrátit na Peróna s žádostí o pět tisíc víz pro německé a rakouské nacionální socialisty, včetně příslušníků Waffen-SS. I tento údaj je zprostředkovaný z jedné recenze.
Chorvatský kněz Draganović
Druhou důležitou postavou byl chorvatský františkán Krunoslav Draganović. Řídil kolej svatého Jeronýma (San Girolamo) v Římě. Původně pomáhal chorvatským ustašovcům, tedy příslušníkům fašistického hnutí, které za války řídilo loutkový stát a vraždilo Srby, Židy a Romy. Přes kolej prošel i jeho vůdce Ante Pavelić na cestě do Argentiny.
Americká kontrarozvědka o tom věděla. Zpráva CIC z roku 1947 popsala seminář jako „prolezlý buňkami ustašovských agentů“. Historici dnes zdůrazňují, že Draganovićova síť byla pro spojenecké zpravodajce a diplomaty v Římě otevřeným tajemstvím.
Pas, který nic neověřoval
Pro uprchlíky byl rozhodující doklad. Delegace Mezinárodního výboru Červeného kříže v Římě a v Janově vydávaly cestovní průkazy, které byly v zemích Jižní Ameriky přijímány jako pasy. Určené byly lidem bez jakýchkoli jiných papírů: uprchlíkům z východní Evropy, vysídleným a také Židům mířícím do Palestiny.
Podle Steinachera jich Červený kříž do konce roku 1951 vydal asi 120 tisíc, většinu v Itálii. Jen římská a janovská delegace jich do srpna 1949 vydaly 67 500. Přesný počet nacistů mezi nimi neznáme, podle autora studie jich mohly být tisíce.
Úřad žadatele neověřoval a tvrdil, že prověřování není jeho úkolem. Stačilo uvést jméno a doložit doporučení konzulátu nebo uprchlické organizace, například Papežské komise pomoci. Takovou doporučující zprávu často vystavil kněz, například Hudal. Už v květnu 1947 napsal úředník amerického ministerstva zahraničí Vincent La Vista, že průkazy „ve skutečnosti nic neidentifikují“. Červený kříž v srpnu 1947 slíbil nápravu, ale jako důvod k vyloučení nepovažoval politické přesvědčení. Nacista tedy mohl dostat doklad stejně snadno jako komunista.
Pomáhala i politická zvláštnost Jižního Tyrolska. Region byl po první světové válce až do roku 1946 v právním vakuu a bezdomovec odtud působil důvěryhodně. Nacističtí starostové vydávali ještě v létě 1945 falešná potvrzení o bydlišti. Přechod přes Brenner stál podle Steinachera pět set šilinků, pro známého nacistu tisíc.
Jak získal pas Eichmann
Na Eichmannově případu jde krysí stezka sledovat po jednotlivých razítkách. Podle Steinachera se 1. června 1950 dostavil do kanceláře delegace Červeného kříže v Janově, v ulici Via Assarotti 52. Představil se jako Riccardo Klement, etnický Němec z Jižního Tyrolska, a předložil italský průkaz vydaný v obci Termeno (Tramin) u Bolzana. Papíry dostal týž den. Na dokumentu je pod podpisem úředníka otisk jeho prstu v červeném inkoustu.
Vstupní povolení do Argentiny vydal argentinský imigrační úřad na jméno Ricardo Klement. Argentinská delegace v Janově, kterou vedl otec José Clemente Silva, podle španělské studie úzce spolupracovala s Hudalem. Vízum Eichmann získal 14. června 1950 a o několik dní později odplul z Janova na lodi Giovanna C. Většina pramenů uvádí odjezd 17. června. Do Buenos Aires připlul o měsíc později, 14. července. Rodinu si nechal přivézt o dva roky později.
Ve stejné janovské delegaci vyřizoval doklady i Josef Mengele. Podle Steinachera požádal 16. května 1949 o stejný pas jako „Helmut Gregor“ a vydával se za osobu bez státní příslušnosti z Jižního Tyrolska. O jeho osudu budeme psát v samostatném dílu.
Eichmann a Romové
Eichmann je spojen i s deportacemi Romů. Při soudu v Jeruzalémě v roce 1961 se jeden z patnácti bodů obžaloby týkal deportací „cikánů“. Soud došel k závěru, že Eichmannovo oddělení zajišťovalo jejich dopravu a že za ni nese odpovědnost. První doložená akce byla deportace pěti tisíc Romů do Lodže na podzim 1941.
Soud ale zároveň konstatoval, že nemá spolehlivý důkaz, že Eichmann věděl, že Romové, které jeho oddělení poslalo do Osvětimi, tam budou zavražděni. Za účast na deportacích ho uznal vinným ze zločinu proti lidskosti. Romové tvořili v procesu jen jeden bod z patnácti, v centru pozornosti stál osud evropských Židů.
Američané a Barbie
Ke krysím stezkám patří i nepříjemná kapitola, o které se dlouho nemluvilo: americká kontrarozvědka nacisty nejen přehlížela, ale někdy je využívala.
Nejznámější je případ Klause Barbieho, šéfa gestapa v Lyonu. CIC ho po neúspěšném pokusu o zatčení naverbovala v dubnu 1947 v bavorském Memmingenu jako informátora. V prosinci 1947 ho zatkli a do května 1948 ho držel americký zpravodajský úřad, pak ho vrátil CIC jako muže, který už kontrarozvědku nezajímá. Podle zprávy ministerstva spravedlnosti projevilo velitelství CIC o jeho minulost šéfa lyonského gestapa, kterou měly spisy zaznamenanou, jen malý zájem.
Když ho Francie začala žádat o vydání, rozhodla CIC podle téže zprávy, že jí ho nevydá. Barbie odešel koncem března 1951 přes Janov a Buenos Aires do Bolívie. Pod jménem Klaus Altmann žil v La Pazu až do roku 1983, kdy ho Bolívie vydala Francii. V Lyonu ho 4. července 1987 odsoudili na doživotí.
Autor zprávy Allan Ryan v roce 1983 napsal, že americká vláda „nemůže odmítnout odpovědnost“ za jednání svých důstojníků. Doporučil, aby USA vyjádřily Francii lítost.
Steinacher dodává širší souvislost: západní i sovětské úřady po válce rekrutovaly bývalé nacisty pro zpravodajskou službu a vědu a užitečnost často převážila nad morálkou. Příkladem je raketový konstruktér Wernher von Braun, který později vedl středisko NASA v Huntsville.
Žádná ODESSA?
Při slově „krysí stezky“ si mnozí vybaví tajnou organizaci ODESSA z románu Fredericka Forsytha. Historici ale dnes soudí, že tak jednoduché to nebylo. Steinacher ji označuje za výmysl a podle něj fungovaly únikové cesty mnohem prozaičtěji: falešné identity, papíry Červeného kříže, pomoc kněží a prostě vzdálenost.
Podobně uvažuje německý diplomat a historik Heinz Schneppen, který píše, že organizace ODESSA nebyla pro příchod uprchlíků potřeba, protože rozhodovaly osobní kontakty a úřednické uvážení v argentinském úřadu pro migraci. Většina z nich se podle něj snažila žít nenápadně a jen málokdo plánoval „Čtvrtou říši“.
O množství uprchlíků se vedou spory. Podle pramenů, které cituje anglická Wikipedie, se do Jižní Ameriky mohlo dostat až devět tisíc lidí, z toho pět tisíc do Argentiny, dva tisíce do Brazílie a tisíc do Chile. Argentinská komise CEANA ale v závěrečné zprávě z roku 1999 došla k mnohem nižšímu číslu, 150 až 180 válečných zločinců. Centrum Simona Wiesenthala toto číslo označilo za příliš nízké. Rozdíl pramení i z toho, koho se počítá: zda jen zločince, nebo i spolupracovníky a členy nacistických organizací.
Co se stalo s dalšími?
Franz Stangl uprchl 30. května 1948 z rakouského vězení v Linci spolu s Gustavem Wagnerem a přes Itálii se dostal do Sýrie. Roku 1951 se přestěhoval do Brazílie, kde pracoval pod vlastním jménem v automobilce Volkswagen v São Bernardo do Campo. Brazilská policie ho zatkla 28. února 1967. Vydali ho do Západního Německa, kde ho 22. prosince 1970 odsoudili na doživotí. Zemřel 28. června 1971 ve vězení v Düsseldorfu, necelý den po posledním rozhovoru s novinářkou Gitou Serenyovou.
Eichmann žil v Argentině až do roku 1960. V Jeruzalémě ho 15. prosince 1961 odsoudili k trestu smrti a 1. června 1962 ho popravili.
Cesta, kterou lidé neviděli
Krysí stezky nebyly dílem jediného spiklenectví a nešlo ani o státní plán Vatikánu. Steinacher píše, že papež Pius XII. podporoval pomocnou organizaci, jejímiž kanály uprchlíci procházeli, ale u otázky, kolik papež věděl o nezákonné činnosti, je opatrný. Manželé Klarsfeldovi říkají, že papež rozhodně nevydal příkaz pomáhat německým zločincům, i když možná sympatizoval s nepřáteli komunismu.
Fungovala tedy spíš shoda okolností: kněží s osobním přesvědčením, přetížený Červený kříž, spojenci zaměření na novou frontu a země na druhé straně oceánu, která nekladla příliš otázek.
Zdroje:
Nazis on the Run: How Hitler's Henchmen Fled Justice (recenze Nicholase K. Smithe knihy Geralda Steinachera, Oxford University Press 2012) The Vienna Review, leden 2013 Dostupné z: https://www.theviennareview.at/archives/2013/nazis-on-the-run-schemes-and-escape-routes
Red Cross Delegates in Italy and the Holocaust (studie Geralda Steinachera) Dostupné z: https://www.bfny.org/assets/docs/Gerald_Steinacher.pdf
How the Catholic Church Sheltered Nazi War Criminals Kevin Madigan, Commentary Dostupné z: https://www.commentary.org/articles/kevin-madigan/how-the-catholic-church-sheltered-nazi-war-criminals/
Klaus Barbie and the United States Government (zpráva Allana A. Ryana Jr., 2. 8. 1983) U.S. Department of Justice, Criminal Division Dostupné z: https://www.justice.gov/sites/default/files/criminal-hrsp/legacy/2011/02/04/08-02-83barbie-rpt.pdf
Barbie, Klaus Deutsche Biographie (Neue Deutsche Biographie) Dostupné z: https://www.deutsche-biographie.de/dbo007403.html
The other immigration to Argentina: The case of Adolf Eichmann Dialnet (studie ve španělštině) Dostupné z: https://dialnet.unirioja.es/descarga/articulo/5114807.pdf
Attorney General v. Adolf Eichmann, rozsudek Okresního soudu v Jeruzalémě, 11.–12. 12. 1961 (část o bodech obžaloby 5–11) Nizkor / University of the West of England (zrcadlo) Dostupné z: https://phdn.org/archives/www.ess.uwe.ac.uk/genocide/Eichmannw.htm
Eichmann trial United States Holocaust Memorial Museum Dostupné z: https://encyclopedia.ushmm.org/content/en/article/eichmann-trial
Recenze sborníku Argentina y la Europa del nazismo (I. Klich, C. Buchrucker) Estudios Sociales 38, 2010 Dostupné z: https://bibliotecavirtual.unl.edu.ar/publicaciones/index.php/EstudiosSociales/article/download/2658/3797/6533
War Criminals in Argentina Museo del Holocausto, Buenos Aires Dostupné z: https://museodelholocausto.org.ar/?p=46603
Chronology of the Roma Genocide Rada Evropy Dostupné z: https://www.coe.int/en/web/roma-genocide/chronology-of-the-roma-genocide
Ratlines (World War II); Adolf Eichmann; Franz Stangl Wikipedie (anglicky) Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Ratlines_(World_War_II)
