Eichmann dělal v Argentině předáka a dětem řekli, že otec zemřel. Proč Perón přijímal nacisty?

V srpnu 1952 vystupuje na nádraží v argentinském Tucumánu žena se třemi syny. Jdou za mužem, který je tu čeká. Dětem řekli, že je to jejich strýc a že jejich otec zemřel.

Je to Adolf Eichmann, známý v Argentině jako Ricardo Klement. Pracuje jako předák ve stavební firmě CAPRI a vede party, které měří průtok řek. Místní ho znají jako stydlivého „inženýra“, který rád jezdí na koni a chodí na lov. První oficiální stopa je policejní průkaz z roku 1952, který z něj dělá svobodného hydrologa z Německa. Firma brzy zkrachovala a rodina se v roce 1953 přestěhovala do Buenos Aires, kde Eichmann později pracoval u Mercedesu.

CAPRI založil Carlos Fuldner. Právě on byl jedním z lidí, díky kterým se Argentina po válce stala útočištěm bývalých nacistů. Jak to bylo možné a kolik věděl samotný prezident?

Argentina zůstala za druhé světové války neutrální déle než většina amerických států. Důvodů bylo několik: obchod s Británií, která dovážela z Argentiny zhruba čtyřicet procent masa, ochota vzdorovat Washingtonu a víra části armády, že Německo ještě v roce 1944 válku vyhraje. Podle Falcoffa se agenti Himmlerovy zpravodajské služby SD pohybovali po zemi za války volně a ty, které zavřeli, po válce rychle propustili.

Nacisté měli ve vládě zastánce. Podle novináře Uki Goñiho, jehož knihu Perón and the Germans shrnuje americký historik Mark Falcoff, byli už v roce 1942 sympatizanti Německa v ministerstvu zahraničí. Podle téhož výkladu Argentinci také pomohli svrhnout v roce 1943 proamerickou vládu v Bolívii. Ronald Newton oproti tomu tvrdí, že britská rozvědka nacistickou hrozbu v Argentině nadsazovala, aby poškodila vztahy se Spojenými státy.

Válku Německu Argentina vypověděla až 27. března 1945, kdy už bylo jasné, že je Německo poraženo. Dekret č. 6945 podepsal prezident Edelmiro Farrell a mezi ministry, kteří ho spolupodepsali, byl i Juan Domingo Perón. Důvodem byla účast na zakládající konferenci OSN v San Francisku, na kterou by se jinak země nedostala.

Spojené státy obviňovaly argentinskou vládu ze spolupráce s nepřítelem. Spruille Braden, někdejší americký velvyslanec v Buenos Aires a tehdy náměstek ministra zahraničí, vydal v únoru 1946, krátce před volbami, takzvanou Modrou knihu. Perón z ní udělal volební téma. Přeformuloval volbu na souboj „Perón, nebo Braden“ a obvinění mu pomohla ukázat opozici jako nástroj cizích zájmů.

Volby 24. února 1946 vyhrál s přibližně 54 procenty hlasů. Braden v soukromém dopise z 8. března 1946 napsal, že Argentina bude mít „typického fašistu, jak dokazuje Modrá kniha“ (podle Foreign Relations of the United States). Spojené státy přijaly výsledek voleb, ale odmítly podepsat meziamerickou obrannou smlouvu s lidmi, kteří hráli vedoucí roli v režimu Farrell–Perón.

Perón byl ministr války a podle Tomáse Eloye Martíneze, který o něm psal už v roce 1984, vyrostl na pruské vojenské doktríně. Jeho kniha Světová válka 1914 z roku 1931 čerpala z německých pramenů. Patřil k vůdcům vojenské lóže GOU, která provedla převrat v červnu 1943.

Do prezidentského úřadu nastoupil v roce 1946. O Norimberském procesu napsal ve své autobiografii, že byl „infamií“, kterou mu dějiny neodpustí. V rozhovorech z konce šedesátých let tvrdil, že dal azyl „několika tisícům“ nacistů z humanitárních důvodů. Přiznal i pět tisíc Chorvatů ohrožených Titovým režimem.

S Perónovými pozdějšími vzpomínkami je třeba zacházet opatrně. Martínez upozorňuje na rozpory a anachronismy. Perón například tvrdil, že Argentina vypověděla válku Německu proto, aby mohli Němci využít její lodě a letadla, a zmiňoval i ponorky U-530 a U-977. Ty se ale v roce 1945 vzdaly a podle Martíneze nevezly žádné známé techniky ani zločince.

Kolem prezidenta se po válce shromáždila skupina lidí, kterým se říkalo „allegados“, tedy blízcí spolupracovníci. Podle článku v deníku La Nación z roku 1997 patřili mezi ně belgický kolaborant Pierre Daye, odsouzený v nepřítomnosti k smrti v roce 1947, francouzský bývalý příslušník Waffen-SS Jacques de Mahieu a bývalý chorvatský velvyslanec v Berlíně Branko Benzon. Dalším byl Carlos Horst Fuldner.

Fuldner se narodil 16. prosince 1910 v Argentině německým přistěhovalcům. V roce 1922 se rodina přestěhovala do Evropy, kde vstoupil do nacistické strany a do SS, ve které dosáhl hodnosti kapitána. Po válce se vrátil do Argentiny a pracoval v imigračním úřadu. Podle odtajněných dokumentů, o kterých informoval Buenos Aires Herald, ho spisy popisují jako údajného peronistického zpravodajského agenta a činného člena krysích stezek. Zemřel v roce 1992.

Fuldner byl podle La Nación spojkou mezi imigračním úřadem a kanceláří Rodolfa „Rudiho“ Freudeho, který řídil prezidentskou zpravodajskou službu a operaci koordinoval z prezidentského paláce. Freudeho otec Ludwig, německý podnikatel, byl s Perónem přátelský už od třicátých let. Perón se podle téhož článku před událostmi 17. října 1945 ukrýval v jeho domě v Tigre. Podle Ronalda Newtona pracoval Ludwig Freude pro Ribbentropovu zpravodajskou službu. Imigrační úřad vedl Santiago Peralta, kterého Perón podle historika Holgera Medinga úplně důvěřoval.

Fuldner otevřel takzvanou dánskou cestu, kterou do Argentiny přijeli němečtí letečtí technici, a lodní lístky se většinou vyřizovaly přes španělské Vigo. Ve spisu argentinského ředitelství migrací z roku 1949, který má 937 stran, se vyšetřovalo, jak úředníci rozhodovali o povolení ke vstupu. Iniciály členů kruhu kolem Peróna podle La Nación rozhodovaly, zda se někomu vstup povolí, nebo ne. Úředníky včetně Pabla Diany, který úřad řídil v letech 1947 až 1949, nakonec zprostili viny, Fuldnera ne.

Komise CEANA našla důkazy, že Perón věděl o činnosti Argentinské společnosti pro přijímání Evropanů, která vznikla po dvoudenní schůzce s ním v prosinci 1947. Koordinátor Ignacio Klich shrnul, že odpovědnost leží na Perónově stole.

Historici se shodují, že ideologie nebyla jediným motivem. Tomás Eloy Martínez uvádí tři.

První je odborná znalost. Perón chtěl Argentinu industrializovat a německé technologie mu přišly vhod. Do Córdoby přijel letecký konstruktér Kurt Tank se dvanácti nebo více spolupracovníky, aby stavěl letadla. Naproti tomu jaderné tvrzení Ronalda Richtera z roku 1951 se stalo veřejnou ostudou.

Druhý je studená válka. Spojenci i Vatikán se obávali především komunismu. Martínez v tom vidí základní důvod, proč spojenci nacisty tolerovali. V listopadu 1947 zastavily Spojené státy vydávání zločinců ze své okupační zóny, čímž unikli soudu i někteří němečtí generálové a esesáci.

Třetí jsou peníze. Podle řady zpráv ukládali nacističtí vůdci prostředky do Buenos Aires, nikdo ale nedokázal jejich stopu dohledat. Tvrzení, že Perón a Evita získávali provize nebo měli účet ve Švýcarsku, Martínez označuje za nepodložená.

Mezi uprchlíky, které komise zjistila, byl Ante Pavelić, vůdce ustašovského Chorvatska, a Radislav Ostrowski, bývalý šéf proněmecké správy v Bělorusku. Pavelić přijel koncem roku 1948 s falešnými doklady. Komise doložila zásilku asi dvou set kilogramů zlata, částečně šperků, kterou do země přivezli členové ustašovské vlády. Dokument z roku 1952 ukazuje, že Pavelić chtěl část prodat a financovat tím přesídlení a politickou činnost proti Titovi.

Dne 10. dubna 1957 na něj v Buenos Aires zaútočil ozbrojený muž. Ze zhruba pěti výstřelů zasáhly dva, do klíční kosti a poblíž páteře. Útočník je nejčastěji označován jako Blagoje Jovović, černohorský emigrant, který se k činu přihlásil až v roce 1999. Argentinská vláda souhlasila s Pavelićovým vydáním do Jugoslávie už v době, kdy se léčil v nemocnici, on ale z Argentiny uprchl a koncem roku 1957 se usadil ve Španělsku (prameny uvádějí mezizastávku v Chile, podle Britannicy v Paraguayi). Zemřel 28. prosince 1959 v Madridu.

Erich Priebke vedl seznam obětí masakru v Ardeatinských jeskyních (24. března 1944, zastřeleno 335 lidí, z toho 77 židovských mužů), uprchl v roce 1946 po zhruba dvaceti měsících britského zajetí z tábora u Rimini. V říjnu 1948 mu podle zdrojů pomohl Hudal a Priebke se ukryl ve františkánském klášteře v Bolzanu. Z Itálie odjel s pasem Červeného kříže na jméno Otto Pape. V Argentině ale žil pod vlastním jménem, nejdřív jako číšník, pak v hotelu v Bariloche a nakonec provozoval řeznictví. Byl předsedou místního školního sdružení a po obnovení diplomatických vztahů v roce 1952 dostal německý pas i válečný důchod.

V roce 1994 ho v Bariloche našel reportér televize ABC. Priebke přiznal, že u masakru byl, ale popřel účast na zabíjení. Stejný pramen na jiném místě uvádí, že dva muže zastřelil osobně. Nejvyšší soud Argentiny rozhodl 2. listopadu 1995 o vydání do Itálie. Římský vojenský soud ho v srpnu 1996 uznal vinným, ale z důvodu polehčujících okolností a promlčení trest neuložil. Kasační soud verdikt zrušil a na jaře 1998 mu odvolací soud uložil doživotí. Trest si odpykával v domácím vězení v Římě. Zemřel 11. října 2013 ve věku sto let, od pohřbu v Bariloche i v Německu bylo upuštěno a pohřben byl na tajném místě.

Bývalí nacisté se usazovali hlavně v Córdobě a ve městech patagonských jezer, například v Bariloche, San Martín de los Andes a Junín de los Andes. Martínez vidí souvislost mezi jejich přítomností a pozdějším politickým násilím v Argentině, včetně mučení za vojenské diktatury v letech 1976 až 1983. Jde o jeho úsudek, ne o doložený fakt.

Počty nejsou jisté. Komise CEANA, kterou v květnu 1997 zřídil dekret prezidenta Carlose Menema, došla v říjnu 1999 k číslu nejméně sto osmdesát válečných zločinců včetně Eichmanna a Mengeleho. Koordinátor Ignacio Klich ho označil za minimum, protože se komise nedostala k dokumentům z Československa, Maďarska, Polska a Ukrajiny. Simon Wiesenthal naproti tomu v roce 1982 tvrdil, že Argentina vydala sedm a půl tisíce prázdných pasů nacistickým uprchlíkům. Izraelský velvyslanec Jacob Tsur ho označil za příliš vysoké číslo.

Rozdíl je i v tom, koho kdo počítá: jen zločince, nebo i kolaboranty a členy nacistických organizací. Martínez dodává, že je neuvěřitelné, jak málo stop po deseti tisících Němců a Jugoslávců zůstalo.

Chybějící dokumenty komisi omezovaly. Podle její zprávy se nikdy nenašly dokumenty bývalého ministerstva války a o poválečné záznamy požádala komise zpravodajské ředitelství marně.

Uki Goñi ve své knize The Real Odessa tvrdí, že šlo o promyšlenou operaci. Podle něj Himmlerovi lidé připravovali útěk už v roce 1944 v Madridu, v roce 1946 se operace přesunula do Buenos Aires a řídila se z prezidentského paláce. Švýcarské úřady měly spolupracovat prostřednictvím tajné kanceláře v Bernu.

Goñi v rozhovoru pro deník Página/12 uvedl další podrobnosti. Fuldner měl v roce 1948 cestovat po Švýcarsku s oficiálním pasem jako „zvláštní vyslanec prezidenta Argentiny“. Šéf švýcarské policie Heinrich Rothmund se měl s argentinskými agenty dohodnout na odesílání uprchlých nacistů do Argentiny. Kardinál Antonio Caggiano nabídl v roce 1946 Vatikánu zemi jako útočiště pro francouzské válečné zločince ukryté v Římě. Goñi také tvrdí, že v archivu Národního ředitelství migrací chybějí složky Mengeleho, Eichmanna a Priebkeho, a že složky Mengeleho a Priebkeho měly po sobě jdoucí čísla, což naznačuje, že je založil tentýž úředník. Jde o tvrzení autora, které historici nepotvrdili.

Jiní historici tuto tezi nepřijímají. Heinz Schneppen kritizuje Goñiho za nepřesnost a tvrdí, že rozhodovaly osobní kontakty a úřednické uvážení. Podle argentinského Muzea holokaustu nenašli vědci žádný systematický plán na přijímání válečných zločinců. Přijetí vysvětlují směsí nezájmu, nedbalosti, částečných ideologických sympatií a zájmu o německé odborníky. Komise CEANA zaujala střední pozici: Perónova vláda podle ní usnadnila usazení Němců a nacistických kolaborantů, ale doklad o jmenovitém výběru zločinců nenašla.

Zajímavé je i to, jak Perón vystupoval vůči Židům. Argentina uznala Izrael v únoru 1949 a stala se první latinskoamerickou zemí, která v Tel Avivu otevřela diplomatické zastoupení. Perón podle Raanana Reina Izrael veřejně chválil, protože hledal podporu židovských voličů, zvlášť ve Spojených státech. Přitom Argentina od července 1938 uplatňovala tajný oběžník č. 11, který ukládal konzulátům v Evropě zdržovat nebo odmítat víza „nežádoucím“ osobám, a oficiálně ho zrušila až v roce 2005.

První argentinské archivy s materiály o nacistech se otevřely po roce 1992, kdy prezident Menem odtajnil spisy federální policie. V roce 1993 následovaly archivy ministerstva zahraničí a v roce 1996 archivy centrální banky. Komise CEANA pracovala až do roku 2005.

V dubnu 2025 prezident Javier Milei nechal zveřejnit 1 850 dokumentů o nacistických zločincích, kteří po válce uprchli do Argentiny, uspořádaných do sedmi souborů. Mluví se v nich o Eichmannovi, Priebkem i Mengelem. O zveřejnění požádalo Centrum Simona Wiesenthala a podpořil ho dopis amerického senátora Charlese Grassleyho, který vyšetřuje nacistická aktiva v bance Credit Suisse. Američtí zákonodárci tvrdí, že banka vedla téměř sto účtů spojených s německými nacisty v Argentině. Credit Suisse v roce 2022 sdělila, že vlastní vyšetřování to nepotvrdilo.

Většina materiálů byla dostupná už od roku 1992, ale jen v jedné čítárně Národního archivu. Dnes jsou na internetu.

Zdroje:

Perón and the Nazi War Criminals Tomás Eloy Martínez, Working Paper č. 144, Woodrow Wilson Center, 1984 Dostupné z: https://www.wilsoncenter.org/sites/default/files/media/documents/publication/wp144_peron_and_the_nazi_war_criminals.pdf

La rama nazi de Perón La Nación, 16. 2. 1997 Dostupné z: https://www.lanacion.com.ar/opinion/la-rama-nazi-de-peron-nid202464/

Peron's Nazi Ties Mark Falcoff, American Enterprise Institute, 1998 Dostupné z: https://www.aei.org/commentary/perons-nazi-ties/

Zpráva o závěrech komise CEANA, říjen 1999 (agenturní zpráva) GlobalSecurity.org Dostupné z: https://www.globalsecurity.org/military/library/news/1999/10/991005-nazi23.htm

Entrevista a Uki Goñi (rozhovor o knize The Real Odessa) Página/12, 15. 12. 2002 Dostupné z: https://www.pagina12.com.ar/diario/elpais/1-14198-2002-12-15.html

Foreign Relations of the United States, 1946, svazek XI, dokument 203 (dopis S. Bradena G. Messersmithovi, 8. 3. 1946) Dostupné z: https://history.state.gov/historicaldocuments/frus1946v11/d203

1946 Argentine general election Wikipedie (anglicky) Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/1946_Argentine_general_election

Erich Priebke NS-Täter in Italien (ns-taeter-italien.org) Dostupné z: https://www.ns-taeter-italien.org/en/perpetrators/erich-priebke

Ante Pavelić Encyclopaedia Britannica Dostupné z: https://www.britannica.com/biography/Ante-Pavelic

Zpráva o předběžných závěrech komise CEANA IPS, 19. 11. 1998 Dostupné z: https://www.ipsnews.net/?p=61794

Zpráva o závěrech komise CEANA (o chybějících dokumentech) GlobalSecurity.org, říjen 1999 Dostupné z: https://www.globalsecurity.org/military/library/news/1999/10/991006-nazi23.htm

Argentina releases huge trove of declassified Nazi and dictatorship documents Buenos Aires Herald, duben 2025 Dostupné z: https://buenosairesherald.com/politics/argentina-releases-huge-trove-of-declassified-nazi-and-dictatorship-documents

Argentina announces declassification of documents on Nazis who fled to the country Buenos Aires Herald, březen 2025 Dostupné z: https://buenosairesherald.com/politics/argentina-announces-declassification-of-documents-on-nazis-who-fled-to-the-country

Inside the life of a Nazi commander in Northern Argentina Buenos Aires Herald Dostupné z: https://buenosairesherald.com/society/inside-the-life-of-a-nazi-commander-in-northern-argentina

The day Argentina declared war on the Axis Buenos Aires Times Dostupné z: https://www.batimes.com.ar/news/argentina/the-day-argentina-declared-war-on-the-axis.phtml

Argentina and World War II (dekret č. 6945 z 27. 3. 1945) Jewish Virtual Library Dostupné z: https://www.jewishvirtuallibrary.org/jsource/ww2/argentinawar.html

Emigration of German Jews Outside Europe (oběžník č. 11) Museo del Holocausto, Buenos Aires Dostupné z: https://museodelholocausto.org.ar/?p=46628

War Criminals in Argentina Museo del Holocausto, Buenos Aires Dostupné z: https://museodelholocausto.org.ar/?p=46603

Recenze sborníku Argentina y la Europa del nazismo (I. Klich, C. Buchrucker) Estudios Sociales 38, 2010 Dostupné z: https://bibliotecavirtual.unl.edu.ar/publicaciones/index.php/EstudiosSociales/article/download/2658/3797/6533

Recenze knihy Raanana Reina Argentina, Israel, and the Jews (recenzent Lawrence D. Bell) EIAL Dostupné z: https://eialonline.org/index.php/eial/article/download/907/936/3610

The Real Odessa (anotace a recenze Kennetha Maxwella) Foreign Affairs, leden/únor 2003 Dostupné z: https://www.foreignaffairs.com/node/1081266

Attempted assassination of Ante Pavelić; Erich Priebke; Carlos Fuldner Wikipedie (anglicky) Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Attempted_assassination_of_Ante_Paveli%C4%87