Článek
Existují typické znaky pasivní agresivity?
Pasivní agresivita se projevuje jako nepřímé vyjádření hněvu, frustrace nebo odporu místo otevřeného řešení. Jsou to například slova a činy, co si odporují. Vyslovené jasné ano, ale úkol nesplněn.
Odkládání, zapomínání jako pomyslná tichá nevole.
Sarkasmus, neupřímné komplimenty.
Mlčení, ignorování, záměrné vytváření ticha, „nečitelné“ vyjadřování.
Pasivní agresivita má podprahový efekt, předávání nepřímého poselství.
Odkud se v člověku bere?
Pasivní agresi lze chápat jako obranný způsob vyjadřování konfliktu či emocí, když přímá cesta není možná nebo pro dotyčného „bezpečná“. Na nějaké úrovní je to pro mě ohrožující. Může za tím být výchova nebo prostředí, kde otevřený konflikt nebyl dovolen, dále nesebevědomí, nejistota v asertivním chování, strach z odmítnutí, situační tlak v práci nebo ve vztahu, kde je otevřený konflikt považován za rizikový a pasivní agrese se stává „bezpečnější“ cestou k vyjádření nesouhlasu, vleklé frustrace, opakované pocity podhodnocení, pocit nejsem slyšen/viděn, tyto pocity mohou vést k pasivně agresivním vzorcům chování. Za pasivní agresí často stojí skrytá bolest, vnitřní konflikt, nikoli výhradně plánování s cílem ublížit. To nás však nezbavuje zodpovědného jednání.
Jaký typ lidí k ní má sklony?
Pasivní agrese může být přítomná u široké škály osob, není vyhrazena jedné „typické“ osobnostní kategorii. Jde spíše o komunikační vzorec než o pevnou diagnózu. Bývá větší u lidí, kteří se nenaučili dovednosti asertivní komunikace, vyjadřování hněvu či frustrace otevřeně.
Zažili prostředí, kde byla přímá kritika nebo konflikt trestán, ignorován, např. v rodině, kde nebylo bezpečné vyjádřit nespokojenost. Lidé se sklony k vnitřnímu hněvu (potlačenými emocemi, s velkým strachem z odmítnutí nebo přímé konfrontace). Lidé v situaci, kdy sociální či organizační struktura podporuje podřízenost nebo potlačení vlastního názoru, v pracovním prostředí bez možnosti otevřené komunikace.
Umíme ji v praxi odlišit od introverze, tedy přirozené zahloubanosti člověka sám do sebe?
Introverze není patologická, automaticky agresivní forma chování, zatímco pasivní agrese má v sobě prvek nevyjádřené agresivity či odporu. Introvert může mít sklon k tišší komunikaci, k intenzivnějšímu vnitřnímu světu, ale nemusí mít za cíl někoho nevyjádřeně potrestat nebo manipulovat. Pasivní agresor používá komunikační nebo jiné strategie, které mají za účel vyjádřit odpor, frustraci či hněv, aniž by to bylo oficiálně přiznáno či pojmenováno.
Co pasivnímu agresorovi dává jeho chování?
Může mu dávat pocit kontroly nebo „moci“ bez nutnosti otevřeného konfliktu. Tím, že druhý neví, „co je špatně“, agresor má bezpečnou „libůstku“ v tom, že situaci a člověka drží v nejistotě. Chrání agresora před přímou konfrontací a „rizikem“ odmítnutí/konfliktu. V jeho vnitřním světě to může být způsob, jak přežít situaci, ve které by přímé vyjádření bylo obtížné, až nebezpečné. Vztahově nebo pracovně může pasivní agrese sloužit jako komunikační styl, který dříve fungoval, například v rodině. Nicméně dlouhodobě to znamená nevyslovené napětí, postupné narušování důvěry a narůstající frustraci u všech zúčastněných.
Jak reagovat na nadřízeného, a jak na podobně naladěného kolegu, kteří mají problém otevřeně komunikovat? A hlavně, jak v takovém pracovním prostředí vydržet?
V pracovním kontextu může pasivní agresor být nadřízený, který navenek podporuje, ale svým stylem podkopává, dává nejasné úkoly, nechává vás překvapeními. Žádejte o konkrétní termíny, očekávání i zpětnou vazbu. Pokud je to možné, mějte písemné dohody, e-mailové potvrzení, aby zůstalo jasné, co bylo domluveno. Zaměřte se na to, co můžete ovlivnit, svou práci, své chování a nezapojujte se do mocenských her. Pokud je prostředí chronicky toxické (opakovatelné pasivní agrese, sabotování, ignorování), je legitimní uvažovat o změně pozice nebo týmu. Ve vztahu s kolegou pasivní agresor představuje riziko pro týmovou dynamiku. Rozvíjejte své vlastní zdroje, čas pro regeneraci, prostor mimo práci, zájmy, které posilují vaši identitu a sebeúctu mimo práci. Vyhledejte podporu, koučink, supervizi, terapii.
Má cenu dávat agresorovi zpětnou vazbu?
Ano, smysl to má, ale je třeba ji poskytovat citlivě a strategicky, není to „konfrontace“ v klasickém smyslu, ale nabídka ke změně komunikace. Zpětnou vazbu formulujte z perspektivy „já“. Buďte konkrétní, uveďte konkrétní chování a jeho dopad, ne zobecňování. Zaměřte se na spolupráci, navrhněte, jak by to mohlo být jinak. Buďte připraveni na to, že agresor nemusí reagovat konstruktivně, někdy zpětná vazba „spadne“ nebo vyvolá obranu. Vaším cílem je nabídnout svůj rámec, ne zajistit změnu silou. Pokud vzorec pokračuje, je třeba zvážit další kroky, jasné hranice, nebo i rozhodnutí o ukončení spolupráce/vztahu.
Jak se naučit mluvit o nepříjemnostech bez útoku, ironie a sarkasmu?
Klíčem je zásada odvahy a laskavosti. Začněte o sobě, jak to máte vy. Vyhněte se nálepkování druhého pojmem „jsi pasivně agresivní“. Nabídněte prostor k vyjádření i druhému. Vyhněte se obhajování, ironii, sarkasmu, znevažování světa druhého. Pokud je emoce silná, pojmenujte to, nespolkněte ji (hrozí výbuch). Podporujte kulturu otevřenosti a mějte na paměti, že kde není pocit bezpečí, tak se spouští obrany.
Jak řešit situaci, kdy nás náš partner trestá tichem?
Ticho je jedna z nejbolestivějších forem pasivní agrese. Ticho je komunikační zpráva s různými příběhy. Pojmenujte ticho. Pro mě je ticho obtížné, protože nevím, co se stalo. Je mi v tom nepohodlně, nečitelně, co se konkrétně děje? Pokud je ticho častým vzorcem a vy se cítíte opakovaně zraněně, je vhodné profesionální párová terapie, protože nejde jen o moment, ale o komunikační vzorec mezi vámi. Buďte připraveni na to, že partner nemusí být ochoten změnit pohled/vzorec. Partnerovo ticho neznamená, že jste chybou, byť se ve vás tento pocit může spouštět.
Může neschopnost otevřené komunikace narušit důvěru ve vztazích?
Rozhodně ano. Když jedna strana neříká, co skutečně cítí, partner žije v nejistotě, což brání bezpečnému propojení. Časté nesplněné sliby, skryté urážky, ignorování postupně budují pocit „nejsem dost dobrá“, což způsobí vztahová zranění, ve kterém není bezpečí, napojení a aktivizuje se mnoho obran. Dlouhodobě nevyslovené konflikty a pasivní agresivní vzorce mohou vyústit v emoční odpojení, jedna nebo obě strany se stáhnou, přestávají investovat, ztrácí kontakt.
Jak se změní nálada ve vztahu po tom, co jeden z partnerů začne otevřeně věci pojmenovávat?
Zpočátku může nastat zneklidnění, pasivně agresivní partner může reagovat nejistotou, obranně nebo zvýšenou pasivitou, protože se narušuje stávající dynamika. Postupně může narůst autentičnost, důvěra, porozumění a tím i lepší nálada ve vztahu. Bezpečí přináší odvahu a pocit, že to ustojíme. Místo her a odporů je otevřenější spolupráce, méně energie skrytým bitevním polím.
Může být pasivní agresivita formou psychického týrání?
Za určitých okolností ano. Záleží na frekvenci, intenzitě, dopadu a na schopnosti oběti se bránit. Může mít účinky velmi podobné psychickému týrání. Nicméně ne každá situace pasivní agrese znamená „psychické týrání“. Pasivní agresivita má sílu vyvolat psychické újmy, pokud je dlouhodobá a neřešená, může být považována za formu psychického zastrašování nebo ovlivňování.
ZDROJE: autorský rozhovor s Lucií Horkou
