Článek
Všude čtu, že my Češi si Filipa Turka nezasloužíme. Neumíme dostatečně ocenit člověka, který na křižovatkách svou předvídavostí zachraňuje životy zdravotníků, i bez docházky do práce hýbe světem a na chodbách evropského parlamentu dodává lidem odvahu a naději. Lidi jsou zbytečně negativní. Určitě existují desítky, stovky, tisíce, desetitisíce, milióny i celé miliardy důvodů, proč si ho zasloužíme. Já nicméně našel pouze jeden. Skutečně jeden, a to jsem se rozhlížel doleva doprava, až mě za krkem rozbolelo. Vzal bych si růžovou pilulku proti bolesti, ale bojím se, že zapomenu anglicky.
Humor je to, oč tu běží
Filip Turek mě svou krasojízdou ve veřejném prostoru totiž donutil změnit přístup k humoru a některým tématům, o kterých jsme jako společnost běžně zvyklí vtipkovat.
Humor má v mém životě zvláštní místo. Pomáhá mi před světem. Nemám rád anekdoty, ale má hlava dokáže ocenit černý situační humor s dobrou pointou, stejně jako dobrou ironii či sarkasmus. Instagram mám de facto jen kvůli memům a vtipným videím. Hranici únosnosti mám posunutou. Mé pracovní i soukromé okolí ví.
Přestože je tento typ humoru často na hraně, má i pozitivní účinky. Má člověku připomínat, jak absurdní a mnohdy šílené jsou situace, na které míří. Je to způsob vypořádání se s těžkými tématy. Je to způsob sociální kritiky a připomínání si toho, jak krásné i škaredé bytosti dokážeme být.
Ať už jde o církve, menšiny, trpaslíky, tlusťochy, plešaté lidi, prezidenty nebo korporátní prostředí.
A určitě je fér, umět takovýto humor přijmou i vůči sobě samému.
S nadsázkou navíc můžeme říct, že jestli někdo umí být bezcitná ironicko-sarkastická bestie, pak jsme to my Češi. Sebeironie. Černý humor. Sarkasmus. Nadsázka. To všechno jsou kategorie, který nás definují a pomáhají malému státu po staletí přežívat v srdci komplikované Evropy.
Pokud nám na tuto hodnotu někdo sahá, měli bychom se na něj minimálně důrazně zamračit.
Policie a její intenzivní vztah s Filipem Turkem
Policie nedávno dospěla k závěru, že Filip Turek hajloval, schvaloval zabíjení politiků i popálení romské holčičky. Příspěvky na sociální sítě psal on a nejednalo se o černý humor. Svými veřejnými projevy se dopustil několika trestných činů. Věc nebude v rovině trestního práva řešena proto, že skutky jsou promlčeny.
Tečka.
Přesto Filip Turek zůstává nějakým zmocněncem a další položkou, která navždy zůstane v hanopisu Andreje Babiše ohledně jeho působení v zemích českých, moravských a slezských. Vedle vlády s komunisty, vedle přivedení extremistů k moci a do čela poslanecké sněmovny nebo jeho zbabělého útěku před justicí.
Jen pro připomenutí, s kým máme tu čest
Filip Turek na sítích vystupuje pod přezdívkou @DolphSegal. Má jít o spojení jeho dvou filmových oblíbenců. S Dolphem Lundgrenem jej má pojit hranatost a se Stevenem Seagalem proruské názory. Tak určitě.
Co všechno jsme si od něj mohli přečíst?
„Zapalovat někomu něco je blbost, ale to, že se popálilo cikáně, by když už, tak mělo být bráno jako polehčující okolnost, je to přesně naopak.“
„No neumím si představit, že bych se třeba v LA, kde stojí jedna dáma vedle druhé v Rolls-Royce Corniche, natáčel, jak nejenže jsem negr, ale i s ostatními spolunegry jdeme nakupovat…prostě planeta opic pozdní díl, kdy opice jezdí ve Veyronu.“
„A já se ptám, co kdy ženy dokázaly, že se opovažují rozhodovat o dětech historicky nadřazeného mužského pohlaví.“
„Arabové ať bydlí místo negra v Bílém domě a pro ty ostatní je místa na pracovní tábory dost, ještě existuje super pozemek, který se jmenuje Israel.“
„S tím nesouhlasím, myslím, že homoušství je vrozená vada, kdyby dvě buzny adoptovali mimino jako jsme třeba byli my dva, myslím, že by do pár let čuměli.“
„Bukvice jdou po chlapečkách, i diky tomu, že krom buzíků tyhle zákony umožňují a podporují jen ženy. Až bude gratulovat MUŽ tak to pochopím, jinak ať tedy buzny adoptují jen holčičky! Než svět zaplavilo volební právo žen, byl na planetě pořádek.“
„Jen negr, mexičan nebo nevzdělaná feministická čokoládolízačka by zvolila válečného zločince a krávu v jedné osobě, opět jsme zvítězili!“
„Není nad kvalitní selekcí ve vlastních řadách. Mám raději potrefené husy, než ty tiché židobuzeranty, co zapškle zmizí bez přímé konfrontace ale vím o všech a píšu si seznamy.“
A pak zde máme nejrůznější jeho variace na pečení v kremační peci, výkřiky Sieg Heil!, narážky na Adolfa Hitlera a konečné řešení nebo sexualizující poznámky o nezletilých dívkách.
Kde je prosím ten humor? Mohli bychom ho vidět?
„Já myslím, že humor nemá hranice, ale tím tedy neobhajuji, co bylo napsáno v údajných příspěvcích na sociálních sítích. Pokud člověk není politicky činný a jestliže je v nějaké uzavřené skupině přátel, která sdílí černý humor, tak tam prostě humor hranice nemá, je to moje filozofie. Humor rozhodně nemá nic společného s postojem člověka,“ řekl k tomu Filip Turek.
S touto větou nelze, než souhlasit. Problém je, že ona věta nepasuje na Filipa Turka. Na planetě jménem Filip Turek není nic. Žádný humor. Žádná nadsázka. Žádný veřejný přínos. Žádné hodnoty. Je tam jen ego a výplatní páska českého daňového poplatníka.
V čem mají být uvedené příspěvky Filipa Turka na sociálních sítích humorné? V čem má spočívat ona pointa? V ničem.
Skutečnost, že se tento člověk v zájmu své obrany ohání námi tolik milovaným humorem mě vlastně docela uráží.
How dare you!
On je totiž rozdíl mezi tím být vtipný a srandovní a mezi tím být směšný a k smíchu.
Vím, že žiju ve své bublině. Ale nikdo kolem mě Filipa Turka neřadí do první skupiny. Naopak se všichni do jednoho shodujeme na tom, že jde o směšnou figurku fungující v prostředí sociálních sítí, kde i pes jezdící zadkem po koberci sbírá hromady lajků, nikoliv pro správu věcí veřejných a českou politiku.
Do jak absurdního divadla jsme se to v naší zemi vlastně dostali, že jej vůbec musíme řešit?
Černý humor a stand-up
Černý humor je kontroverzní. Jde na hranu. Často za ni. S tématy černého humoru hojně pracuje disciplína jménem stand-up comedy, která představuje specifický druh umění a umělci (ano, i mluvení dokáže být umění) v něm vědomě a s pointou balancují na hranici svobody projevu a kontroverze.
Schválně si na Youtube pusťte George Carlina a jeho legendární skeč „Sedm slov, která nesmíte nikdy říct v televizi“. Nebo si je nejprve zkuste tipnout a na video koukněte až následně. Až Nejvyšší soud USA v reakci na toto jeho vystoupení v roce 1978 rozhodl, že stát smí v hromadných sdělovacích prostředcích regulovat nevhodný obsah a položil tak základy dnešní 22 hodině a oblíbené hvězdičce.
Dave Chappelle, Jimmy Carr a můj oblíbený Ricky Gervais by o kontroverzích mohli vyprávět.
Je správné, že pod vlajkou humoru bojují za svobodu projevu a proti přehnané politické a jiné korektnosti. Jak by ale řekl jeho guru Václav Klaus, Filip Turek do této kategorie skutečně, skutečně, ale skutečně nepatří. Komik možná, stand-up určitě ne.
Proč si teda Filipa Turka zasloužíme?
Přínos Filipa Turka leží jinde. Díky němu existují témata, která jsem ze svého humoristického menu jednoduše vyřadil nebo se je snažím co nejvíce omezovat. Něco jako Turkova dieta nebo dieta Turkem. Doporučuje 9 z 10 dobrých lidí. Udělal jsem to jednoduše proto, že nechci být jako Filip Turek. Nechci být ani na míle jako Filip Turek. Nikdo by neměl chtít být jako Filip Turek.
U českých rapperů drsných jako šmirgl, kteří slova ostrá jako patrony míří do náctiletých dětí, si často pokládám otázku, jestli jim to stačí. Ve věku plné dospělosti prodávat své „umění“ dětem? Říkám si, jestli by neměli chtít víc. Podobné otázky mě napadají u youtuberů typu Taras Povoroznyk, známý u dětí jako Tary „ty věci nejsou moc drahý, to ty jen nemáš tolik peněz“.
A stejné je to u Filipa Turka.
Jemu ta póza a obdiv náctiletých jakože stačí?
A nám on stačí proč?
