Článek
Král se vrací na Chodrock
Druhý ročník. Na první mě pozvali kamarádi – malý festival. Bylo to skromné, nenucené, a hlavně bez velkých plánů. Letos? Letos jsme to uchopili za pořádný konec!
Tentokrát jsme se rozhodli postavit království. A království potřebuje všechno, co k tomu patří – pevné hradby, vlastní zásobování a místo, kde se lidé shromažďují. Přeloženo do festivalové řeči: altán, výčep, stůl, centrálu a vůz, ve kterém se dá spát.
Úkol jasný
Úkol byl jasný už týdny před odjezdem:
Sehnat centrálu – protože, jak říkal český velikán Jára Cimrman, teplé pivo je horší než studená Němka.
Výčep – sud s pivem se sám neochladí.
Stůl – každé království potřebuje trůnní sál.
Vůz – minivan, který se přes noc promění v komnatu.
A když už to má být ve velkém stylu, přihodili jsme i detaily – 20 litrů benzínu, opalovací krém, skládací židle a zásobu historek z minulého ročníku.
Operace Chodrock
Ráno začalo velkým nakládáním a logistikou, která se spíš než na festival podobala přípravě na vojenskou operaci.
Seznam úkolů byl jasný, časový plán neúprosný.
Centrálu jsem zařídil ve stavebninách – na první pohled připravená zásobovat malou vesnici, v našem případě ale určená k jedinému cíli: udržet pivo studené. Výčep zajistila kamarádka, která asi dobře věděla, že bez něj by to byla jen polovina radosti.
Sezení jsem sehnal od milých lidí, kteří se živí pronájmem – a bylo jasné, že naše „královské dvorní lavice“ už zažily leccos. Vůz mi půjčila hodná známá, aniž by tušila, že se z něj na dva dny stane mobilní ložnice, sklad i velitelské stanoviště.
Pak už jen zbývalo vše naházet do auta – altán, stany, jídlo, pití, sudy, kabely a hromadu drobností, které na první pohled nedávají smysl, ale na festivalu zachraňují život. Zavřít dveře, nastartovat a vyrazit. Království čeká.
Příjezd a stavba království
Cesta probíhala v koloně aut, která mířila stejným směrem a s očividně stejným cílem.
Po příjezdu na místo přichází ten známý okamžik – vybrat místo pro království. Musí být strategické: kousek od ToiToi, ale ne v jejich „zápachovém okruhu“. U cesty, ale nesmí být okamžitě na ráně.
A pak už začíná stavba. Altán se rozkládá jako středové náměstí, stoly a lavice tvoří trůnní sál. Centrála dostává čestné místo v závětří a první kabely míří k výčepu. Stany se rojí kolem jako malé domky městské čtvrti.
Když se sud konečně napojí a z pípy vyteče první chlazené pivo, království je oficiálně otevřeno. Slunce svítí, altán vrhá stín a víkend může začít.
Den se rozjíždí
Po pár pivech a symbolickém „přípitku na království“ jsme u stolu přivítali i pálenku. Takticky – aby nám zkrátila čas do odchodu k pódiu.
První kapely to pomalu rozjížděly. Z dálky se nesla směs riffů, vůně grilovaného masa a občasné výkřiky z davu, které prozrazovaly, že někteří už se naladili na festivalovou vlnu naplno. Mezi stánky se mísily barvy triček kapel, všichni se tvářili, že mají před sebou nejlepší víkend léta – a pravděpodobně měli pravdu.
Najednou se slunce zlomilo za obzor a celý areál se ponořil do večerního napětí. Dav se postupně přesouval k hlavnímu pódiu. Pivo v kelímku, ruce v kapsách, hlavy otočené k jevišti. Všichni čekali na okamžik, kdy na scénu vtrhne Trautenberk. A v tu chvíli bylo jasné, že pátek večer na Chodrockfestu právě začíná naplno.
Noční návrat
Po „kotli“ a slavné uličce na Trautenberku jsme odcházeli s pocitem, že jsme právě přežili hudební i fyzickou bouři. Pot z čela, hlas nakřáplý od zpívání a svaly příjemně unavené z toho, jak tě dav semlel ze všech stran.
Cesta zpět do kempu byla už klidnější – jen vzdálené dunění z pódia a sem tam skupinka lidí, co se vracela s kelímkem nebo mířila do spousty stanů, kde se spát rozhodně nešlo a zábava pokračovala. V altánu našeho království už svítily žárovky napájené z centrály, na stole stála nová várka piva a z repráčku hrála hudba, která pro nás byla „afterparty“.
Byla to ta typická festivalová noc – unavené nohy, smích u stolu, historky, které druhý den polovina lidí zapomene, a pocit, že přesně pro tyhle chvíle se člověk na Chodrockfest vrací.
Těžká jsou opilcova rána
Jak se říká – těžká jsou opilcova rána. Slunce ještě pořádně nevylezlo a už mě probudilo dunění vozů, které vyvážely ToiToiky. Není to nejjemnější budíček na světě, ale na festivalu se počítá všechno, co funguje.
Po uplynutí nejhorší fáze „operace vůně“ byla mise jasná: ranní rituál. Dokud je svět ještě relativně tichý, čas na snídaňové pivo.
Velké finále
Po včerejšku byl sobotní rozjezd pomalejší. Náš tábor si lízal rány a horko tomu rozhodně nepřidalo. Většina času se trávila ve stínu altánu, s kelímkem v ruce a pohledem, který jasně říkal: „Ještě pět minut, a pak se zvednu.“
Oživení přišlo až po západu slunce. Teplota konečně klesla, pivo opět teklo proudem a nálada stoupala s každým dalším songem z pódia. Všichni se chystali na vystoupení kapely Doga, která naskočila jako náhradník za Horkýže Slíže.
Dogu mám rád už dlouho, ale musím říct, že Izzi, jejich zpěvák, byl v nejlepší formě, co pamatuju. Energie z pódia strhávala i ty největší lenochy z našeho tábora včetně ostatních.
Když koncert dozněl a areál se pomalu uklidňoval, seděli jsme ještě dlouho u stolu a věděli, že další Chodrockfest bude zase stát za to. Sud byl prázdný, centrála utichla, ale království žilo dál – alespoň v našich hlavách.
Dva světy Chodska
Zatímco v areálu Chodrockfestu burácely kytary a pivo teklo proudem, jen pár stovek metrů odtud se odehrával úplně jiný příběh – Chodské slavnosti v centru Domažlic. Místo černých triček a kelímků tam vládly kroje, koláče a dechovka.
Dva světy, které by si těžko mohly být vzdálenější – a přesto je spojovalo to samé. Lidé, kteří se sešli, aby si užili víkend po svém, ať už s košíkem buchet na náměstí, nebo v kotli pod pódiem.
A možná právě v tom je kouzlo Chodska v srpnu: můžeš být králem rockového království i hostem tradiční pouti – stačí si jen vybrat, na které straně hradby zrovna chceš stát.
Text je čistě osobní pohled jednoho z účastníků.
