Článek
Když čtu některé články na Deníku Alarm, jako je ten poslední o bezdomovectví, nevím, jestli se mám smát, nebo si jít dát panáka. Zase ta stejná písnička: společnost je krutá, politici nemorální a lidé jsou „odlidštění.“ Na první pohled vše zní ušlechtile – kdo by nechtěl, aby bezdomovci měli kde bydlet? Ale stačí trochu škrábnout pod povrch a vykoukne starý známý vzorec: všichni jsou na vině – kromě nás.
Svět jako kulisa pro ideologii
Levicové myšlení má jednu nebezpečnou vlastnost – často si plete svět s teorií. Místo aby si všímal reálného života, komunita se uzavírá v morální echo komoře, kde každý problém je důsledkem kapitalismu, chudoby nebo systémového útlaku. Všechno má hluboký teoretický kontext – ale realita jim mezitím mizí mezi prsty.
Z článku na Alarmu vyplývá, že Housing First by všechno zachránil, ale zlý stát radši šikanuje chudé. Jenže stačí si zajít na kterékoli větší vlakové nádraží a člověk uvidí jiný obraz – denně opilé trosky a zbytek si každý může domyslet na základě osobní zkušenosti.
Tohle není „společenská démonizace“, tohle je každodenní realita, kterou zažívají obyčejní lidé, co jen chtějí dojít domů.
Život bez zodpovědnosti jako volba
Žijeme ve státě, který má sociální síť tak hustou, že když člověk opravdu chce, z ulice se dostane. Máme úřady, dávky, rekvalifikace a to hlavní je iniciativa dané osoby.
Ale co když to někdo nechce?
Co když si život bez závazků – bez pravidel, budíku, práce a kontroly – zkrátka zvolí?
A právě tohle je slon v místnosti, o kterém levicový diskurz mlčí. Některým bezdomovcům vyhovuje být mimo systém. Ne že by to bylo snadné, ale nevyžaduje to odpovědnost. A společnost to v tichosti trpí. Dokonce se za to má omlouvat.
Když svědomí supluje analýzu
Problém není v tom, že by levičáci neměli srdce. Problém je, že srdce si pletou s hlavou. V článcích plných emocí, empatie a slz není místo pro tvrdou sebereflexi. Proč? Protože by možná museli připustit, že někdy nefungují ani jejich nápady. A to je nepřípustné.
Když se řešení jako Housing First ukáže být nepružné, chyba se hledá všude jinde – ve státu, v politicích, v občanech. Ale že by třeba systém zneužívali někteří lidé bez zájmu o změnu? To už se do šablony nehodí.
Apel na dospělost
Možná by pomohlo jedno jednoduché pravidlo: Než ukážeš prstem, zeptej se, co můžeš udělat ty. Ne stát, ne „oni“, ne „kapitalismus.“ Ty.
Pomáháš bezdomovcům konkrétně? Přispíváš na noclehárnu? Nabízíš někomu práci? Ne? Tak si nech kázání.
Empatie bez odpovědnosti je jen pozlátko. A odpovědnost bez reality je slepá.
Tento text je osobní úvahou autora. Vyjadřuje subjektivní názor a pohled na společenské jevy, nikoli odbornou analýzu nebo statistický výzkum. Článek nemá za cíl nikoho urážet, dehonestovat ani generalizovat. Pokud je používáno označení „levičáci“, „bezdomovci“ nebo jiné skupiny, jedná se o zobecnění určitého typu rétoriky či chování, nikoli odsudek konkrétních osob. Čtenář je vyzván k vlastnímu kritickému posouzení obsahu.
