Článek
Věta ve středu, závody v sobotu
Ve středu během obyčejného chatu jen tak mezi řečí prohodí kamarád:
„V sobotu jedu na otočku na Formule do Maďarska.“
Jede na kvalifikaci – větší zábava než samotný závod, včetně Formule 3 a 2. Motory řvou naplno, časy se lámou o desetiny a všechno se odehrává během pár desítek minut. Navíc lístek?
De facto symbolická cena.
A tak po krátké vnitřní debatě, která trvala zhruba 5 vteřin, sedím u počítače, kupuju vstupenku a přemýšlím, jak přežít 630 kilometrů tam a zpět bez ztráty pozornosti, duše a schopnosti řídit auto po dvaceti hodinách vzhůru.
Strategie se rodí rychle. Melatonin, červené brýle, lehké jídlo, žádná káva (aby kofein měl pak sílu jako granát) – a výjezd přesně ve 23:00.
Strategie řízeného chaosu
Tělo dostává jasné instrukce: odpolední spánek řízený jako vojenské cvičení. Melatonin v 14:00, ticho, tma, červené brýle, žádný mobil. Spánek přijde – částečně.
Ve 21:00 se probouzím. Sprcha studená jako ranní realita, voda, snídaně, poslední kontrola vybavení.
Tahle výprava bude jako výsadek: jsi připraven, ale stejně nevíš, co tě čeká. Není to jako každoroční cesta do Chorvatska, kterou člověk plánuje dny a ne hodiny před odjezdem jako teď.
Dálnice tří národů
Ve 23:00 vyrážím. Dálnice D1 je klidná, tichá, temná. Prázdno takové, že i navigace se občas ptá, jestli je někdo naživu.
Na Slovensku přichází první kontrast.
Vozovka okamžitě měkne, jako kdyby někdo asfalt recykloval až moc nadšeně.
Je to východ – vtipné i smutné zároveň. Ale jede se.
Noční průjezd Bratislavou mě ujistí, že české silnice jsou vážně na dobré úrovni.
V Maďarsku přichází zvrat.
Dálnice jako z katalogu.
Hluboká noc, ale provoz jako v pondělí ráno. Rumuni předjíždějí zprava, zleva, vynucují si průjezd problikáváním a něco jako ohleduplnost vůbec u nich nehledejte.
Probuzená Budapešť
Budapešť v 6:30 je krásná. Tichá, rozespalá, prázdná.
Město má v tu hodinu zvláštní klid – jako by vědělo, že dnes bude žít naplno, ale ještě si chce dopřát chvíli na kávu a cigaretu.
Projíždím centrem bez zastavení, míjím mosty a nábřeží. Po krátké „vyhlídkové“ jízdě konečně přichází cedule: Hungaroring.
Vstup do jiné dimenze
Hungaroring prošel kompletní rekonstrukcí – a je to znát na každém kroku.
Moderní tribuny, čisté toalety, značení.
Všechno na špičkové úrovni, bez zmatku, bez chaosu.
Kamarád, co tu byl loni, říká bez váhání:
„Hele, předtím to tady vypadalo skoro jako v Indii“.
Je ráno. Slunce se pomalu opírá do asfaltu, fanoušci proudí dovnitř.
Atmosféra je elektrická už před prvním startem.
Začíná Formule 3 – mladá krev, ale pořád výkony, co se nedají zesměšnit.
Pak Formule 2 – vibrace už cítíš skrz nohy do páteře.
A pak… Formule 1. Vrchol. Absolutní zvíře.
Zvuk, který ti roztrhá vnitřnosti.
Auto proletí zatáčkou a tobě ještě 3 sekundy bzučí v uších.
Tohle není sport.
Tohle je lidská technika na hranici magie a úrovně jako při letu do vesmíru.
Návrat
Parkování na Hungaroringu je vyřešeno po maďarsku jednoduše: všichni stojíme na okolních polích.
Žádné parkovací domy, žádné značení podle sektorů. Jen prach, tráva a fronta aut, která po skončení programu čeká na spásu v podobě volné cesty.
A pak to přijde.
Armageddon.
Desítky tisíc aut, všechna naštosovaná na pár úzkých výjezdů.
Někdo troubí, někdo couvá, někdo čeká.
Víme, že nemá smysl ani startovat motor.
Místo boje s dopravní apokalypsou si dáváme dvouhodinový šlofík.
Spánek mezi prašnou trávou a dusotem odjíždějících aut – paradoxně nejklidnější část celého dne.
Kolem deváté večer vyrážíme zpět směr Česká republika.
Kofein v záloze, oči otevřené, hlava plná zážitků.
Jsem unavený. Ale je to ten správný druh únavy.
Ne z práce. Z něčeho, co stálo za to.
