Článek
Smutná realita, tmavý závoj společnosti - tak popisuji své dosavadní pracovní zkušenosti.
Přehnaná nedůvěra zaměstnavatelů vůči mladým uchazečům je průvodním jevem trhu s prací, minimálně v posledních pěti letech.
Klasická smyčka vypadá následovně: Zaslaný životopis, čekání, příjemný pohovor s úsměvy personalistek, čekání, odmítnutí. Když máte štěstí, přijmou vás do práce o které nic nevíte, půl roku se vše usilovně učíte a když už to začínáte umět, přestává být tlak od vedoucích únosný. Proč přece nehodit vše co jen lze na mladého snaživce, který evidentně tuto práci potřebuje.
Nucení do přesčasů, svádění poruch zastaralé techniky na vás. A kyselo? Tu bude vždy moc kyselé. I porušování BOZP na úkor vašeho bezpečí je samozřejmě přítomno.
Když ani po více než šesti měsících zaučení nepřestáváte být pro vedoucí pouhým pohůnkem a tlak nepolevuje, začínáte hledat cestu ven. Kdykoli se ohradíte, zanedlouho to tvrdě pocítíte formou kritiky, výrazně nižších prémií a nařizování ponižujících prací, které se v podniku nikdy nedělaly.
Jediná cesta je tedy výpověď. Tím však ale tlak nekončí. Několikanásobné telefonáty, „že ve výpovědi něco nesedí“, gradují tím, že bývalý vedoucí volá s tím, že právě zjistili na 20 let starém stroji závadu, sdělí vám konkrétní částku za opravu, kolem 200 tisíc korun a tvrdí, že doufá, že máte pojistku. Tehdy jsem kontroval tím, že spojka na stroji zlobila od začátku a že si to měl zkontrolovat, když jsem na pozici nastupoval. Pak už nikdy nechcete podnik jako tenhle ani vidět.
Takových jsem zatím zažil celkem 6. A bohužel musím hledat dál. Další čekají na mladé, kterým chtějí znepříjemnit pracovní kariéru, protože za jejich mládí přece taky nebyly koláče bez práce. Přitom by stačila špetka lidskosti.
