Článek
Psychicky labilní člověk, který neunese například náročnost povolání, péči o rodinu, či každodenní projíždění města autem ve špičce, je pak nucen svou frustraci ventilovat. Tito lidé zřejmě postrádají jakousi velkorysost, trpělivost a nadhled, tedy stabilitu.
Stávají se hrubými, protože okolí se jim zdá vůči nim hrubé. Jenže často to bývá tak, že narozdíl od stabilnějších, velkorysých dobráků, nejdou daleko pro ofenzivní jednání. Přičemž jejich představy o světě jsou přehnané. Můj osobní názor je takový, že jejich chování má původ v jejich dětství, kdy jim bylo opakováno, že si nemají nechat vůbec nic líbit a že svět je tu hlavně pro ně, čili řídí se pravým opakem věty: „nejsi na světě sám“.
Chovají se stejně nebo ještě hruběji, než je zacházeno s nimi a onen velkorysý dobrák, který chápe jejich frustraci, jim nechce věc ještě komplikovat tím, že se ohradí. Tak to ale nejde do nekonečna a dříve nebo později se z něho stane sluha cizích emocí. To ovšem neznamená, že náš dobrák je něčím vinen.
Položte si ruku na srdce a řekněte si, jestli chceme žít ve světě, kde být více hrubý znamená být na tom lépe. Od dob, kdy jsme byli pudy se řídící zvířata, jsme už hodně daleko.
Za svět, kde se běžně nevraždí, nekrade a neubližuje, nevděčíme pudům, ale schopnosti uvažovat.
