Článek
Na střední škole jsem navázal vztah s dívkou o rok mladší. Seznámili jsme se když jsem byl ve třetímu ročníku na konci školního roku. Na začátku čtvrtého jsme spolu navázali vážnější vztah.
Ten byl ovšem od začátku poznamenán různými projevy její nevyzrálosti. Před děvčaty se tvářila, jako že jsme si cizí, odstrkovala mě, když jsem ji chtěl políbit, pak toho litovala a běžela zamnou několik pater. No prostě puberťačka. Ovšem já už měl několik vztahů z puberty za sebou a nebavilo mě to. Chtěl jsem ženskou, ne holku.
Vydržel jsem to dlouho, nechtěl jsem ještě po střední někoho hledat, chtěl jsem založit rodinu a žít. Dával jsem tomu šance až do léta po maturitě, kdy jsem na to přestal mít nervy, bylo to stále totéž, „chci tě, nechci tě“. Pak jsem ji s těžkým srdcem, i když jsem ji už nenáviděl, opustil. Vzala to špatně, což bylo jen odrazem její lability, sama tvrdila, že už spolu vlastně nejsme - jezdil jsem za ní 40km denně bez jediné pauzy a když jsem řekl, že s ní končím, plakala.
Mně to přišlo na 18 letou slečnu extrémně nevyspělé, jenže to je tím, že jsem začal randit mnohem dřív.
Po letech mi přijde jako geniální krok to, že jsem to ukončil.
