Článek
Jsem matkou trans syna. Jinými slovy, můj syn se narodil před téměř 12 lety jako dcera. Byla jsem moc šťastná, Ačkoliv jsem už měla jedenáctiletou dceru, nechtěla jsem syna. Přála jsem si holčičku. Život bohužel nešel podle mých představ a ačkoliv jsem do vztahu vždy šla s veškerou důvěrou k partnerovi (obě mé děti se narodily v manželství), výběr partnerů nebyl asi nejlepší. Rodila jsem sice vdaná, ale manžel už v té době žil svým životem. Takže sama. Navíc jsem rodila o 2,5 měsíce dřív. Ale v době porodu už jsem nejhorší chvíle měla za sebou, byla jsem smířená, že budeme samy holky a strašně jsem se těšila.
Zvládly jsme, samy holky, neskutečné věci. A já jsem byla šťastná. Jenomže moje malá, krásná holčička nebyla úplně běžná holčička. Byla jiná. Byla svá. Držela se od nástupu do kolektivu, což bylo asi ve dvou letech, spíš kluků, porvala se už v jeslích, milovala auta a míč. Na karnevalu ve školce, když byla oblečená do šatů s krinolínou zarytě tvrdila, že je hasič…
A to se neměnilo, naopak. Ve čtyřech letech se mnou vážně probírala, že chce být kluk. Že je něco špatně. V šesti jsem zjistila, že při hře s kamarády vždycky vystupuje v mužské roli. Třeba při hrách na rodinu, školu apod., vždy byla brácha nebo táta. Pak odmítla dívčí oblečení, trvala na trenkách místo plavek s podprdou. Když se seznámila s dětmi na hřišti nebo koupališti, představovala se jako chlapec. Zpočátku měnila jména, nakonec se ustálilo oslovení Marek.
A nakonec přišel ten den. Přišel s tím, že je chlapec a tak chce žít. Bylo mu 7 let. Teď když to zpětně shrnuji a vy to čtete, je nepochopitelné, že mi trvalo 7 let, než jsem to pochopila. A je to o to nepochopitelnější, že jsem dětská sestra, že jsem se s trans dětmi již předtím setkala a že k tomu, abych to pochopila a začala něco dělat muselo dojít k větě: „Asi bych chtěla umřít.“
Markovi bude brzy 12 let. Je v péči úžasné sexuoložky, prošel psychologickými a psychiatrickými vyšetřeními s jednoznačnou diagnózou – porucha genderu. Máme báječného endokrinologa, díky němuž má léky blokovanou pubertu od 10 let. Tudíž nedošlo k menstruací, ale prsa bohužel vyrostla. To řešíme binderem a v budoucnu přijde na řadu plastik. Škola naštěstí zareagovala nesmírně vstřícně, rodný list byl boj, ale změna proběhla. Marek tak žije jako kluk. Téměř jako kluk. Má samozřejmě řadu omezení.
Většina těch omezení plyne z nastavení naší společnosti. Já úplně chápu , že trans dítě je pro naši společnost těžko přijatelné. Chápu, že zejména v dnešní době, která je mnohdy až přespříliš otevřená, je přijetí trans dítěte složité. Ale ne všichni trans lidé řeší svou genderovou inkompatibilitu z módního nebo psychicky labilního důvodu. Ten proces změny a přijetí okolím je tak těžký a mnohdy tak moc ponižující, že málokdo ho podstoupí jen tak z plezíru.
Proto jsem se rozhodla napsat tento článek. Chci touto cestou požádat všechny, kdo se potkají s trans osobou, aby byli tolerantní. Nikomu z vás přeci nic neudělá, když budete respektovat přání, aby byl někdo oslovován jiným genderem, než má v občance nebo rodném listu. Ve vašem životě se nic nezmění, ale pro toho dotyčného to může být otázka přežití.
