Brigáda na jahodové farmě v zahraničí. Vyděláte si, ale není to zadarmo

Jmenovala se Kristýna. Když nám na náš e-mail odpověděla: „Máme dost práce, přijeďte“, neváhali jsme ani minutu a začali se připravovat na letní jahodovou brigádu ve Skotsku.

Kristýna byla hlavní styčnou osobou na farmě poblíž Perthu. Byli jsme mladí, chtěli jsme si přes léto vydělat více než za minimální mzdu ve zmrzlině na rohu, a tak jsme se rozhodli, že na pět týdnů vycestujeme do zahraničí.

Rozhodoval jsem se se svou tehdejší přítelkyní a současnou manželkou, což pro nás bylo (s odstupem času) jen důležitým střípkem našeho vztahu. Ukázali jsme si, že můžeme žít spolu a také to, že nás ani stresové situace (a těch bylo hodně) nerozhází.

Přestože jsme se s odstupem času dozvěděli, že řada sběračů na farmu vyráží letecky (do Glasgow nebo Edinburghu), my jsme zvolili tehdy levnější a podle našeho tehdejšího názoru i praktičtější cestu autobusem.

Od odjezdu z domu až po vstup na pozemky farmy nám to trvalo bezmála dva dny.

To nejdůležitější bylo s předstihem si zaplatit lístek autobusu z ČR do Londýna. V roce 2008 jsme měli po gymnáziu a chystali se na vysokou školu, a tak jsme si chtěli něco vydělat. Navíc, stejnou trasu jsme si rezervovali i o rok později – jednou jsme pod kanálem La Manche projížděli vlakem v Eurotunnelu, podruhé nás naopak převezli trajektem.

V Londýně jsme dorazili na autobusové nádraží Victoria Coach Station a měli prakticky půl dne volno. Odložili jsme si zavazadla do úschovy a prošli si ty největší zajímavosti, od Buckingham Palace až po Big Ben a podél Temže.

Čekali jsme totiž na večerní spoj firmy Megabus, o který jsme už před několika měsíci svedli velkou bitvu. Nejen nás, ale i řadu dalších cestujících totiž lákala nízká cena u prvních lístků. My jsme si tak rezervovali desetihodinovou cestu z Londýna do Perthu a zpět (!) celkem za čtyři libry padesát. Podle tehdejšího kurzu to bylo za 142 Kč – no, nekupte to. O rok později jsme už platili o dost více. Připočíst jsme k tomu museli i zpáteční letenku do Londýna, která každého z nás vyšla z Ostravy na 3 105 Kč.

A zatímco dnes je zcela běžné, že si jízdenku zarezervujete a zaplatíte sami, před lety jsme využili služeb „koordinátora autobusových služeb“ a rezervovali jízdenky přes e-mailový požadavek. Inu, byla to opravdu jiná doba.

A to jsme si potvrdili i tehdy, když jsme se dokodrcali do skotského Perthu. Hlavně cesta nočním dvoupatrovým Megabusem z Londýna, ta byla pekelná. Vedle nás seděla spousta podivných lidí, a protože autobus projížděl přes noc severní Anglií, zvláště v roce 2008 jsme se báli, aby nám nikdo po cestě ve spánku nic neukradl.

Manželka spala a já hlídal naše věci, i tak jsem ale za celou noc usnul aspoň stokrát. Určitě to i vy sami znáte – ze spánku pak nemáte vůbec nic.

Po příjezdu do Perthu jsme museli obtěžkáni kroskami na linkový autobus, který nás dovezl do vytouženého cíle – do jahodové farmy. V kanceláři jsme našli Kristýnu, která nám vše ukázala, ubytovala nás, nafasovali jsme železné saně a byli jsme přiděleni do týmu s českými supervizory (těmi, kteří na pickery dohlížejí).

Jaký byl život na jahodové farmě? Pro nás byl start hodně náročný. Po letech už nevím, zda jsme chtěli ušetřit nebo jen nebylo místo v ubytovacích kontejnerech, ale celý první rok jsme pět týdnů přespávali ve stanu.

Stál na pozemku farmy, ovšem všechny cennosti jsme samozřejmě nosili neustále s sebou. Druhý rok jsme už byli ubytovaní v kontejnerech, kde se na jednom ve čtyřech dvoupatrových postelích, stolem se dvěma židlemi, elektrickým topením a ledničkou tísnilo osm pickerů. Ti šťastnější měli menší kontejnery pro čtyři až šest osob.

Sociální zařízení? Společné. Pro celou farmu to bylo šest kontejnerů s několika toaletami (3× muži, 3× ženy). A nutno dodat, že to, co člověk na těchto toaletách někdy viděl, by už nikdy nechtěl zažít znovu.

Zvláště kritický byl rok 2009, kdy na farmu dojeli agenturní Bulhaři, kteří bohužel neměli žádné základní hygienické návyky. Blátivé stopy od bot na prkénku toho byly živoucím důkazem.

Jižní i severní část měla sprchy, které byly taktéž oddělené pro muže a pro ženy, často však nefungovaly, a tak člověk neřešil pohlaví, ale to, že se vysprchoval. Samozřejmě za předpokladu, že tekla teplá voda. Ti, kteří šli do sprchy později, často nemívali takové štěstí. V praxi byla na sprchy často třeba i hodinová fronta, a to byla taková naše večerní rutina.

Nejhorší to bylo, když byl deštivý den a než jsme v žabkách došli do sprchy, měli jsme na nohou blátivá kola. Horší to ale bylo při cestě zpět, když jste byli čerstvě osprchovaní, ale s blátem na nohou. Po sprše, nebo pokud byly extrémně dlouhé fronty, tak ještě před ní, jsme si zašli do kuchyně udělat večeři.

Kuchyně je ale hodně honosné slovo pro hangár s dvaceti plynovými sporáky, osmi umyvadly se studenou vodou a dvěma desítkami lavic, na kterých jsme seděli a snědli své jediné denní teplé jídlo. Když jsme stanovali, neměli jsme lednici, a tak to byly spíše konzervy, polévky ze sáčku a předpřipravená jídla ze sáčku.

Popř. jsme si dělali ke konzervám těstoviny, bramborovou kaši nebo knedlíky z prášku. Druhý rok, kdy už jsme měli lednici, jsme si i po stránce stravy žili daleko lépe.

A proč jsme byli ve stanu? Protože to bylo levnější. Na farmě jste sice pracovali pro farmáře, ale ubytování a „služby“ nebyly zadarmo.

Pracovní týden byl šestidenní (volno bylo v sobotu) a vycházelo to tak, že jeden den v týdnu jste pracovali na ubytování a dalších pět dní už šlo do vaší kapsy.

Každou středu odpoledne a v sobotu ráno vyrážel do Perthu autobus, který stavěl u obchodního centra Asda. Vzpomínám si dodnes, že se od autobusu běželo až k regálu s pečivem, kde jsme si kupovali balený toastový chléb se zelenobílým obalem „Asda Value“, který byl nejlevnější.

Ve Skotsku byly hodně drahé potraviny a my jsme si přijeli vydělat – najíst se luxusních potravin jsme se mohli kdykoliv doma.

O chléb to tak často byla největší bitva a v košíku skončily i další zelenobílé potraviny, které však nebyly nijak šizené. Jen neměly žádnou známou značku. Následně nás autobus s plnými taškami opět zavezl zpět na farmu.

Ráno se na farmě začínalo brzy. Bylo třeba se obléct, nasnídat, nachystat svačinu a načepovat vodu na celý den. Ráno se na nástupu ukázal pan farmář s Kristýnou, kteří rozdělili jednotlivé pickerské skupiny na jednotlivá pole. Ta byla hodně různorodá a často hrálo roli i to, zda se nějaké pole stříkalo postřiky či nikoliv.

Pokud se stříkalo, několik dní se tam nesmělo ani chodit, natož pak sbírat jahody. Bylo zde i jedno speciální pole, na kterém se jahody relativně čerstvě pěstovaly v květináčích ve vzduchu - člověk se alespoň nemusel při sbírání krčit v řádku a nebolelo jej v bedrech tak, jako nás - pět týdnů v kuse.

Některá jahodová pole byla doslova za humny, k jiným se šlo třeba i půl hodiny, a to vám samozřejmě nikdo nezaplatil.

Některá pole se jmenovala podle odrůd jahod, nejvíce nenáviděné bylo pole s nekrytými jahodami pěstovanými na slámě. To bylo za trest, protože většina jahod byla nahnitých a člověk je musel vybírat, aby si mohl vůbec něco málo vydělat.

Ostatní jahodová pole byla zastřešená pod fólií, i zde se však našla horší místa. Typicky se jednalo o krajní řádky, kde bylo jahod hodně málo. V praxi to probíhalo tak, že jste přišli na pole a naskládali si do železných saní tři bedny, každou z nich jste naplnili deseti panetkami – tj. plastovými krabičkami s bublinkovou fólií vespod jako výstelkou, ve kterých si z obchodu odnášíte ovoce.

Dvě bedny byly pro „jedničky“, tj. jahody s největší kvalitou, spodní pak byla pro „dvojky“, což byly jahody na džem. Nikde samozřejmě nesměly být pomačkané jahody, natož pak nahnilé nebo „chlupaté“.

A to při odevzdání beden, na které jste si nalepili vlastní čárový kód, zkontroloval supervizor. A cílem bylo samozřejmě odevzdat co nejvíce plných beden v rámci pracovního dne.

Ten končil zhruba mezi druhou a čtvrtou, ale záleželo to i na konkrétním poli. Pokud se muselo dodělat, končili jsme několikrát i v sedm večer, jindy jsme to zase stihli ve dvě a nemělo smysl celou skupinu posílat na další pole. Když člověk dodělal řádek, poprosil supervizora o přidělení dalšího řádku. A ten ještě prošel, zda je dřívější řádek správně osbíraný.

Když byl den blbý, dostávali jste samé kraje, kde nic moc nerostlo. Problém bylo ale i to, že se plesnivé jahody musely vždy vytrhnout a házet na zem a musely se sbírat dvojky, kterých právě na krajích bylo opravdu hodně.

Za dvojky jsme většinou dostávali libru za odevzdanou bednu (panetky byly větší, takže dvojkových jahod muselo být opravdu dost), za bednu jedniček to byla libra padesát až dvě libry. V tehdejším kurzu to bylo 47 až 63 korun. Za to dnes v obchodě koupíte jednu panetku ovoce, my jich měli v bedně deset.

Cena za bednu se ale určovala až dodatečně, při sbírání jsme měli jen odhad ceny, za co sbíráme. Když bylo kvalitních jahod hodně, cena byla nízká (za den jste jich udělali třeba přes 20), když bylo pole špatné, kompenzovala to vyšší cena za bednu (ale za den jste jich nasbírali třeba šest).

Dobře vydělat šlo na skvělém řádku na špatném poli. Dobře vydělat šlo i na krásných obrovských malinách, které jsem bral jako pole za odměnu, jednou jsme také vyrazili na pole s červeným rybízem.

Oběd jsme si vždycky udělali v průběhu sbírání, buď u stanoviště, kde se bedny odevzdávaly, nebo přímo v řádku – většinou to bylo několik toastů z rána a pokračovali jsme v práci.

Ano, daly se jíst i jahody z řádku, ale zvláště po postřiku neměly lákavou vůni a bylo je potřeba umýt, na což při práci nebyl prostor.

Těšili jsme se nejen na konec pracovního dne, ale také na cestu do kuchyně (táhl jsem dvě saně na sobě nebo je nesl na zádech přes rameno), kde byla vyvěšená score board z předešlého dne.

Každý zde existoval jen jako číslo, u něhož bylo vidět odevzdaný počet beden, tarifikaci a denní výdělek. Někdy jsme byli příjemně překvapení (když někdo nesundal váš čárový kód a zapomněl nalepit vlastní, bedna byla vaše), jindy jsme měli hodně beden, ale farmář k nim napálil nízkou cenu.

Dlouhé období dešťů kolikrát znamenalo, že se na pole nechodilo každý den a že prostě nebyla práce pro pickery. Musím zmínit i to, že Skotům manuální práce už v té době nevoněla, protože s námi nesbíral ani jeden anglicky mluvící člověk.

První rok byly na farmě hlavně Češi, Slováci a Poláci, a to byla asi největší pohoda. Zvláště Poláci v naší skupině byli hodně v pohodě, vybavím si např. Poláka „Mira“, který se při sbírání staral o zábavu, která dokázala rozjasnit den, i když se nedařilo.

Třeba když vás supervizoři nechali přebírat všechny panetky nebo jste museli do jedné či dvou dosbírat. Dodnes si pamatuji jeho hlasité polské zaklení, když se saněmi najel na hrbol a převrátil všechny tři bedny jedniček, které už chystal na odnesení. Často jsme chodili s více bednami najednou, já vzal často svoji jednu nebo dvě a k tomu po cestě přidal i jednu nebo dvě bedny od manželky. Jen jsem nesměl zakopnout. I díky této spolupráci jsme si pak vydělané peníze na konci rozdělili dvěma.

Když práce pro pickery nebyla, rozdělili nás na muže a ženy. Muži se přidali ke skupině, kterou vedl Skot, jenž měl pod sebou „weeding“ – pletí řádků.

Ve weedingu to byla osmihodinová pracovní směna za minimální mzdu, ale člověk měl čistou hlavu a nic neřešil – jen trhal plevel. Ženy pak šly vytrhávat zahnitá pole, kdy do panetek plnily „chlupaté“ jahody jako důkaz, že je všechna plíseň pryč.

Třetí pracovní pozicí, a tou nejlukrativnější, byla práce v „pack housu“, tedy v balírně. My pickeři jsme těmto pracovníkům záviděli, byť měli pracovní dobu protaženou hodně do noci.

Začínali až někdy kolem deváté, když se z polí svážely první jahody, ale v chladu se jahody balily až do pozdních večerních hodin. Do balírny šli lidé za odměnu nebo ti, kteří byli na farmě delší dobu, třeba už od května nebo června. My jsme se tam s manželkou nikdy nedostali.

Když jsme si nakoupili ve středu, udělali jsme si v sobotu výlet. Stavili jsme si i za Lochneskou u města Inverness, bohužel, ani tentokrát se nám neukázala.

Procestovali jsme Edinburgh, Glasgow nebo jsme stopovali do Dundee, abychom se podívali na most Tay Road Bridge. Lidé nám ochotně zastavovali a když zjistili, že sbíráme na farmě, měli s námi určitý soucit.

Žádný Skot by to totiž nikdy nedělal, pouze Evropané z východu. V městě Perth jsme zase obcházely charity shopy, kde jsme vždy našeli něco zajímavého.

Naše spojení se světem, to byl veřejný internet v knihovně - jednou týdně na 30 minut, kdy jsme hltaly zprávy z Česka i týden staré. Roaming byl extrémně drahý a situace nebyla taková jaká dnes, kdy váme díky telefonu v kapse všechno a hned, a to i v zahraničí.

Také jsme se prošli v zahradách Scone Palace poblíž Perthu a obdivovali okolní přírodu. Mimo soboty to ale byla jen práce, práce a práce.

V posledních dnech před odjezdem jsme si museli zajistit, že potřebujeme vyplatit mzdu. V prvním roce to bylo hotově, v druhém na účet u banky, který jsme si museli povinně zřídit, takže jsme si peníze vybrali v bance těsně před odjezdem.

I když jsme slyšeli, že z farmy lidé už několikrát odjížděli bez peněz, měli jsme s Kristýnou dobré vztahy a své vydělané peníze jsme dostali.

Naštěstí jsme si všechny denní výdělky psali (dalo se denně udělat i 50 liber), a ve finále nám vše sedělo, takže jsme byli rádi. I tak jsme museli skotské libry vyměnit před odjezdem za britské, jinak by nám je v Česku nevyměnili.

Za pět týdnů se nám dva roky po sobě podařilo vydělat okolo 30 až 35 tisíc. Minimálně u mě první rok peníze padly na notebook do školy, ve druhém roce mi práce na farmě přispěla na mé první auto, které jsem si pořídil.

Práce na farmě ve Skotsku – to byla životní lekce: Nic není zadarmo a když si nemákneš, nic nevyděláš.

A asi nebudu daleko od pravdy, když budu tvrdit, že podobná situace je i na farmách jinde po Evropě. Zemědělství to věru není žádná lehká práce. A proč si o jahodové farmě čtete přes zimu? Protože, pokud se i vy chystáte přes léto vydat do zahraničí na ovocnou farmu, pomalu byste měli začít s přípravami. Čím dříve, tím mohou být cestovní náklady nižší.

Zdroje:

Vlastní zkušenosti a zážitky