Fuerteventura není „u Kanárů“ první volbou. Pouštní ostrov ale stojí za to

Fuerteventura patří ke společenství šesti dalších ostrovů, pro které se vžilo označení Kanárské ostrovy (španělsky Canarias nebo Islas Canarias). Jedná se o autonomní společenství Španělska, které i přes dvouhodinovou blízkost s pevninskou Afrikou územně, politicky i ekonomicky spadá do Evropské unie. Díky tomu tak můžete „zažít Afriku“, aniž byste vytáhli paty z Evropské unie. A možná i proto je dovolená „na Kanárech“ stále hodně populární a často vyhledávaná.

Když si však vybíráme rodinnou dovolenou, nikdy nevolíme profláknutá místa, na jejichž plážích jsou tisícovky turistů. Stejně jako v případě La Palmy, která rozhodně nepatří mezi hlavní dovolenkové cíle pro rodiče s dětmi, jsme si jako druhou loňskou dovolenou u moře (termínově se však jednalo o první) zvolili ostrov Fuerteventura.

Z Prahy se na něj dostanete za pět hodin letu (my letěli z Vídně, ale se stejným letovým časem), což už je trochu dále než destinace, které naše děti běžně zvládaly. Nakonec se však ukázalo, že let zvládly bez větších problémů. Stačilo do letadla nabalit nějaké hry a přidat oblíbené pohádky. Přistávali jsme, když děti spaly, takže to byla, minimálně z pohledu rodičů, skvělá cesta letadlem, kdy jsme si mohli i v klidu číst přibalenou knihu. Relativně dobré byly i časy odletů. Z Vídně se odlétalo 5:45 (to však byl posunutý čas, původně se mělo letět v 6:35), z Fuerteventury pak  v 10:20. Po příletu jsme se tak mohli do Česka dostat k rodině na jižní Moravě relativně rychle. Do Vídně nás však zavezli, abychom to kvůli posunu odletu všechno stíhali.

Když vyrážíme na rodinné dovolené, pravidelně střídáme dovolené u cestovní kanceláře a dovolené, ve kterých si samostatně rezervujeme ubytování a letenky. Vybrali jsme si termín na začátku května, a jednalo se o týdenní pobyt dvou dospělých a dvou dětí (4 + 5 let). Tady uvádím přehledně, kolik jsme za zájezd zaplatili:

Původně jsme měli vybraný jiný hotel na severu ostrova (Corralejo), který jsme však zrušili kvůli tomu, že námi vybrané město Caleta de Fuste mělo daleko lepší pláž s pozvolným vstupem do vody, která byla chráněna přístavní hrází, takže nehrozily až tak velké vlny. Celkem nás tedy cesta se stravou a ubytováním vyšla pro čtyři (2 + 2) na 70 654 Kč. A to je o pět tisíc méně než týdenní pobyt na La Palmě v srpnu.

Přílet na ostrov nás trochu zmátl, protože jsme ve vzduchu viděli jen skaliska a poušť, a tak jsme s manželkou usoudili, že sice už klesáme, ale že tento ostrov určitě ještě nebude naším cílem. Jenže po chvíli bylo jasno, že klesáme k letišti Aeropuerto de Fuerteventura (FUE), a mně se okamžitě vrátily vzpomínky z Islandu, kde jsem byl v roce 2013, a kde po přistání nebylo nikde nic. Jenže zatímco Island měl kameny a písky do šeda, na Fuerteventuře byla barevná paleta od hnědé až do zlatova.

Dopravu jsme si u místního dopravce rezervovali dopředu. Stačilo vyjít z terminálu malého letiště, kde bylo hned parkoviště autobusů. Zaskočil jsem se zeptat do informační kanceláře, kde jsem se dozvěděl číslo autobusu, a za chvíli jsme seděli v tom správném, který nás zavezl až do naší cílové destinace. Vybrali jsme si hotel Broncemar Beach Suites, který nebyl přímo u vody, ale zhruba 600 metrů od pláže. Při cestě k vodě to bylo lehce z kopce, při návratu z pláže zase naopak lehce do kopce. Ale určitě jsme si nijak nemohli stěžovat. Autobus z letiště nás vezl i několik kilometrů od moře, kde vysazoval turisty lačnící po koupání v oceánu, ale ti to mohli mít k vodě dobrou půlhodinku, a nebo rovnou autobusem.

Hotel nás překvapil svým příjemným uspořádáním. Měl centrální trojici bazénů a okolo stojící budovy měly tři patra, a bylo tu také několik nadchodů. Už na recepci panovala příjemná atmosféra, a paní recepční dokonce z naší řeči poznala, že jsme z Česka. Podle ní tu však mnoho našinců nejezdí, nejvíce hostů tu měli z Německa, Francie a Portugalska. Náš pokoj byl naštěstí stranou centrálního bazénu a největšího hluku. Od recepce doprava, třetí schody nahoru a první dveře vlevo. Dveře se odemykaly bezkontaktní kartou, takže se děti střídaly o to, kdo bude u dveří první a bude je moci odemknout.

Pochválit musím i bazén pro děti, z něhož se děti ani nechtěly hnout. Bylo zde několik dětských atrakcí a také sdílené vodní doplňky od hostů, kteří už z hotelu odjeli. K dispozici byly různé kruhy, vodní děla, žížaly pro děti… a na to vše jsme dohlíželi z lehátka z maximální blízkosti. Ano, i zde bylo ráno před snídaní často velmi rušno, protože si hosté „rezervovali“ lehátka ručníky, ale protože jsme chtěli vidět na děti, museli jsme se toho, chtě nechtě, účastnit i my. A i když jsme přišli později, vždy se dalo lehátko nějak přiblížit k dětskému bazénu. I tentokrát jsem nechápal „rezervovače“, kteří si vybrali místo u dětského bazénku, kteří neměli děti a zapálili cigaretu - skoro jako by to bylo schválně. Společnými silami dalších rodičů se nám však podařilo kouření u dětského bazénu eliminovat a zbytek dovolené proběhl bez nejmenších problémů.

Kousek od bazénu se střídal DJ, nechyběl vodní aerobik a další cvičení v předem stanovený čas. Nealkoholické nápoje jsme si mohli kdykoliv načepovat na baru. Ten byl u malého nádvoříčka, přičemž na druhé straně se nacházela hotelová restaurace pro snídaně, obědy a večeře. Vyzdvihnout musím velký výběr jídel a nápojů, dokonce i naše vybíravé děti byly spokojené. Dcera experimentovala s mušlemi a krevetami, já musím pochválit hlavně skvěle udělané skopové. Koza sice byla znát, ale maso bylo měkké, prostě na jedničku.

Musíte však počítat s tím, že kohoutková voda se nedoporučuje k pití (jedná se o odsolenou vodu), a tak se veškerá pitná voda musí dovážet ze Španělska. My to vyřešili tak, že jsme si koupili velké barely vody, kterou jsme si čepovali do menších lahví, když jsme vyráželi na výlety nebo na pláž.

All inclusive byl skvělý, a už kvůli stravě (a bazénům) bych se klidně vrátil do stejného hotelu ještě jednou. Jedinou chybou bylo to, že večerní animační program pro děti začínal pozdě. Kolem osmé a deváté byly naše děti unavené z celého dne a ze sluníčka, a až tehdy se rozjížděla dětská diskotéka.

Děti nejvíce času trávily v bazénu u hotelu, ale lokace jsme střídali. Buď jsme byli dopoledne u oceánu a odpoledne po obědě na hotelu, popř. naopak. K oceánu jsme to měli zhruba 600 metrů, a to 200 metrů po chodníku a zbytek pěší zónou v ulici s obchody, která se rozšířila na chodník lemovaný kaktusy a palmami. Následně se nám naskytl výhled na opravdu širokou písečnou pláž, po jejíž části se šlo na dřevěném chodníčku, pak jsme si vyzuli boty a pokračovali pěšky už jen po písku.

Písek měl u hranic přílivu a odlivu zlatavou barvu s příměsí černých kamínků, které pocházejí ze skalisek v jiných částech ostrova. Z větší části se jedná o písek, který pochází přímo ze Sahary, který sem pravidelně odnášejí větry.

Když přišly větší vlny, ráno jsme při procházce zjistili, že písek vymlely, a že se pod ním nacházejí černé kameny, které jsou pro ostrov typické. A když byste měli ostříží zrak, tak pohledem na jihovýchod dohlédnete přímo na pevninskou Afriku.

Na pláž se děti vydávaly vybavené kyblíkem a lopatkou, my jsme je měli na dohled a střídali se v oceánu. Koupání to pro nás bylo osvěžující, pro děti však bylo trochu chladnější. Díky pozvolnému klesání hladiny a malých vln se nebály nabírat vodu do konviček, ale na koupání to pro ně úplně nebylo. Teplejší bazén na hotelu vyhrál na plné čáře.

Viděl jsem zatmění slunce, polární záři i padat meteority a padající hvězdu na Štědrý den, ale právě na Fuerteventuře jsem zažil i další úkaz na obloze - Cirkumhorizontální oblouk. Očím laika to připomíná duhu, která však není charakteristicky tvarovaná do oblouku, ale jedná se o jakousi duhu v krátkém pásu, která vzniká lomem světla v řasovité oblačnosti složené z ledových krystalů ve tvaru destiček, do nichž paprsky vcházejí boční stěnou a vystupují spodní podstavou. Tento úkaz byl velmi krátký, a podařilo se mi jej vyfotit telefonem. Za 15 minut byl pryč. Tou dobou nepršelo, jak to bývá u duhy.

Naše rodinná dovolená byla koncipována jako odpočinková, nevyráželi jsme tedy na výlety po ostrově v rozpálených autech a autobusech, ale chtěli jsme si odpočinout ještě před létem. A počasí nám k tomu nadělilo ideální teploty. Maximálně bylo 23 °C, jasno až polojasno, noční teploty pak byly 18 °C. Poslední den před odletem byl teplotně extrémní (28 °C a jasno), kdy jsem se i já spálil na krku a ramenou, přesto, že jsem se pravidelně mazal opalovacím krémem s faktorem 50.

Rána jsme si nechávali na procházky podél pobřeží, které jsme několikrát protáhli trochu dále. Na jedné straně jsme došli k restauraci, která byla umístěna na miniaturním ostrůvku, na který se dalo z pláže dostat suchou nohou. Na straně druhé to pak byly typické kamenité pláže. A to až za přístavem, kde však nastal zlom, protože právě zde z oceánu foukal vítr až extrémně, což o naší pláži v zátoce a za přístavem rozhodně neplatilo.

Po cestě k přístavu jsme se podívali na základy historické věže Castillo de San Buenaventura, která byla postavena v 18. století na obranu ostrova proti pirátům.

Přístaviště nás zaujalo i díky místnímu krmení lachtanů, což sice není na Google Mapách hodnoceno nijak vysoko, děti však měly možnost vidět lachtany z absolutní blízkosti. A to si pamatují dodnes.

Mnohem akčnější ale bylo krmení rybiček. Stačilo využít automat v přístavišti, za 1 Euro koupit krmení, hodit trochu do vody, a hned jste měli kolem sebe několik desítek rybiček.

Na kamenech okolo bylo možné spatřit desítky krabů, na pláži se zase občas prošel velbloud. Celkově vzato bylo zvířectvo na ostrově hodně hojně zastoupené, zvláště když vezmeme v potaz veverky.

Ve východní části Caleta de Fuste se dá dostat až k přírodním jezírkům ke koupání, záleží však na vlnách, a zda si na to „troufnete“. Když jsme dorazili na místo my, nikdo se zde nekoupal a vlny byly hodně vysoké. Cestu jsme si však alespoň zpříjemnili veverkami, přesněji řečeno se jedná o čipmunky, kteří vylézají ze skalisek a loudí po turistech semínka slunečnice. Podle místních úřadů by se však veverky neměly krmit, protože mohou šířit nemoci a infekce. Přesto však na svých cestách potkáte spoustu turistů, kteří o tom neví, nebo tento zákaz ignorují. Čipmanci jsou ale hodně drzí, a mohli jsme vidět, že si dovolí přijít hodně blízko turistům, dokonce si vezmou slunečnice či buráky přímo z rukou turistů.

Problém je však to, že se jedná o invazivní druh, který zde nemá přirozeného predátora, navíc ještě škodí druhům, kteří se na Fuerteventuře běžně vyskytují. V roce 1965 si na ostrov někdo přivezl párek Sysla barbarského, což se s odetupem času neukázalo jako dobrá volba. Samička utekla, a tak tato osoba do volné přírody vypustila i samce. Dnes je těchto čipmunků na ostrově přes 1 milion!

Na pláži i promenádách bylo hodně dětských hřišť. Některá jsme objevili dokonce i cestou k vodě, nebo jsme je objevili díky Geocachingu. Ten nás navedl bočními uličkami ke kešce, která byla poblíž zcela opuštěného dětského hřiště, které však bylo evidentně nedávno rekonstruováno. Pro děti zde bylo opravdu hodně atrakcí.

V přístavu jsme si domluvili i projížďku lodí s průhledným dnem, ve které jsme mohli pozorovat podvodní život. Rozhodně to nebylo nic pro klaustrofobiky, ale měli jsme v trochu stísněném prostoru možnost vidět ryby i potápěče, k nimž se loď přiblížila relativně blízko. Jenže houpání lodi na vlnách nebylo nic pro manželku, která záhy musela na vzduch. Po ní se přidala i dcera a syn, a nakonec jsem podlehl i já. Houpání bylo extrémní, a to jsem seděl u východu, takže prakticky na čerstvém vzduchu. Nakonec jsme se všichni sešli na horní palubě a cestu do přístavu absolvovali tak, ať udržíme snídani a oběd v žaludku. Z této lodi jsem si ale odnesl památku. Růžový nátěr byl natolik rozpečený od sluníčka, že se mi růžovou zabarvily jak batoh, tak i pásek a kraťasy.

I přesto, že jsme nevyráželi za dobrodružstvím do dalších částí ostrova, jsme si dovolenou na ostrově užili plnými doušky. Důležitý byl hlavně odpočinek, a toho jsme si, i s dětmi, užili dosytosti. A při procházkách na kraj města jsme vlastně viděli i to, jak vypadá vnitrozemí. Jako kamenná poušť s kopci v dálce, ve které se line asfaltová, často jen prašná, cesta. Právě na to vyrážely buginy, jako jeden z místních outdoorových zážitků. Další se týkaly půjčování surfů, kitů a vodních skútrů na pláži.

Balení na návrat zpět bylo trochu náročnější, a úzkostlivě jsme také vyhlíželi smluvenou dopravu. Tři dny před odjezdem jsme dostali do e-mailu informaci o tom, kdy dorazí autobus. Nakonec s námi na autobus čekala i jedna česká rodinka, přijel se zpožděním, ale přijel. Odměnou na závěr pro nás byl letištní terminál, v němž na děti čekalo velké dětské hřiště. Děti se zde vyřádily, a krátce po odletu usnuly. Prostě ideální dovolená!