Jak naučit děti jezdit na kole. Někdy jen stačí snížit sedlo a posunout řídítka

Děti a kola, to je kapitola sama pro sebe. U nás to začalo už v útlém věku domácími „motorkami“, později jsme venku přešli na odrážedlo First Bike. S tím, jak děti rostly, postupovali jsme na dětská kola s přídavnými kolečky. Protože děti rychle rostly, vždy jsme pro ně koupili bazarové kolo. Slovo „bazarové“ bych ale měl dát do uvozovek, protože najezd dětských kol, ze kterých malí prckové rychle vyrostou, je tak malý, že jsme si vždy domů přivezli prakticky nové kolo.

S přídavnými kolečky sice děti získaly jistotu na větším kole, ale ten pravý křest ohněm přišel až tehdy, když jsem kolečka odmontoval. Pro děti to byl samozřejmě šok, ale já si vzal na pomoc ručník, který jsem omotál oběma dětem kolem pasu a pomáhal jim s vyvážením při jízdě na kole. První začátky byly náročné hlavně pro má záda a ramena, protože ani jedno z dětí neumělo držet rovnováhu v ideální poloze. Ručník byl pořád napnutý a dcera neustále padala na jednu nebo druhou stranu. Dala mi hodně zabrat neustále hlídat její rovnováhu, aby se nezřítila, a tak to trvalo několik měsíců bez výrazného pokroku.

Pokrok přinesla, paradoxně, až návštěva kamaráda, který se v kolech docela vyzná. Nechal si obě kola ukázat kvůli dotazu na velikost rámu (syn má „12“ a dcera „16“ kolo), a po pěti sekundách měl jasno v tom, že je sedátko příliš vysoko a řídítka moc vpředu. Ne jen u jednoho, ale hned u obou kol! Podle mě to bylo naprosto v pořádku, nastavené tak, aby při sešlápnutí (šlapátko dole) neměly děti příliš pokrčená kolena a současně aby na kolo samy nasedly (tedy s botami na špičkách).

Nejdříve jsem ho bral jako „odborníka“, a tak jsem se řídil jeho radami. Dceři jsem posunul sedátko asi o pět centimetrů dolů. Kamarád chtěl ještě více, ale to už by dcera při šlapání kopala do řídítek. Ty jsem pak ještě vyklonil dopředu, aby měla jistější držení, a jako bonus jsme ještě posunuli na držáku sedlo dozadu a trochu ho naklonili dopředu. To byly změny, které bych sám jinak neudělal, protože dcera na kole seděla rovně, nic ji nechybělo, jen ta stabilita. U synova kola se posunulo sedátko dolů a dozadu, a to relativně hodně na to, že ani předtím ho neměl nijak vysoko.

Druhý den jsme vyjeli na kola a u dcery jsem mohl ručník rovnou zahodit. Zřejmě díky níže umístěnému těžišti se ze dne na den naučila vyvažovat a nepadá z kola. Jistá si je i v zatáčkách a nebojím se ji pustit samotnou po rovince. Zbytek jsou detaily, které si vychytá a naučí se postupem času – stačila jen úprava sedátka a najednou našla rovnováhu. Zlepšil se jí i úchop řídítek, otáčení už není tak rychlé, ale plynulejší, což jen vylepšilo její styl jízdy. A co víc, na kolo se najednou daleko více těší a má radost z toho, že jí to konečně jde. A to vše jen díky trochu jinak seřízenému kolu.

U syna to mělo stejný průběh. Ze dne na den se i na malém kole uměl udržet rovně a nepadal na stranu. Stačilo jen snížit těžiště a zlepšit úchop řídítek. Důležité je i to, že pokud úpravy na kole dětem nesedí, můžete je hned vrátit nebo začít se sedátkem níže a postupně ho zvyšovat a sledovat, co to se stylem jízdy u dětí dělá. Nebo se jich stačí zeptat, zda se jim lépe jezdí se sedátkem výše, nebo níže. Myslím si, že to poznáte už na první pohled, ale zpětná vazba je důležitá.

Moje děti se tak ze dne na den prakticky naučily jezdit na kole bez malých koleček i bez výraznější pomoci. Ručník už používáme jen na občasné zajištění, jinak to zvládají bez větších problémů. A nikdy by mě nenapadlo, že za vším stojí drobná úprava sedla a řídítek. Děti totiž uměly jezdit už dávno, ale díky špatnému nastavení kola to nemohly ukázat naplno. Pokud si u svých dětí říkáte, že už mají leccos naježděno, ale stále je nemůžete pustit samotné, protože padají napravo nebo nalevo, zkuste jim snížit sedátko. Za pokus to rozhodně stojí.