Článek
Když přijdu do obchodu, v drtivé většině případů se chci jen podívat a vybrat si zboží, které potřebuju nebo které by se mi mohlo hodit. Často ani netuším, co mě zaujme, a přesto už po pár sekundách na sobě cítím pohledy obsluhy.
Ještě než se stihnu rozkoukat, musím reagovat na obligátní frázi „Můžu vám nějak pomoci?“ nebo „Potřebujete něco?“.
Většinou slušně odpovím, že se jen dívám, ale vůbec se nedivím těm, na které to působí jako obtěžování a kteří zvažují okamžitý odchod z obchodu.

Nová prodejna útočí a naše smysly, ale ještě než se rozkoukáme, už jsou tu prodavačky. Mnozí to cítí jako zbytečný nátlak
Ti agresivněji ladění odpoví třeba „Větší výplatu“ nebo „Umýt okna“, což je podle mě už hodně za hranou. Lidé by se k sobě měli chovat slušně, ale někdy se kyvadlo vychýlí z extrému do extrému.
Prodavačky sice mají detailní firemní manuál, jak k zákazníkům přistupovat, jenže všechno je nakonec o lidech. Když opravdu něco potřebuju, třeba najít produkt, u kterého mám provozní slepotu, nebojím se poprosit o radu. Vnucování, když často ani nevím, co si chci koupit, je podle mě kontraproduktivní.
Mnohem raději uvítám jen připomenutí ve stylu „Kdybyste potřeboval radu, neváhejte se na mě obrátit“. To je za mě ideální kompromis. Prodávačka splnila svůj úkol, já mám volnost, ale když budu v koncích, mám koho se zeptat.
Není to na vás moc drahé, mladá paní?
Prodavačky často zákazníky nevědomky hodnotí už při vstupu do prodejny podle toho, jak vypadají a jak působí na okolí. Naši reakci často nerespektují a sledují každý náš pohyb, jako by nás automaticky podezíraly z krádeže. Než aby se lidé nechali sledovat na každém kroku a odbočení za každým regálem, raději mnozí prodejnu rovnou opustí. Tohle jim prostě nestojí za to.
V extrémních případech mohou dokonce zaznít věty jako „Není to na vás moc drahé?“, „Pro vás tady nic nemáme“ nebo „Nevím, to není můj regál“ – to když se přijdete zeptat na konkrétní zboží a odejdete s nepořízenou.
Sám mohu potvrdit situaci z Polska, kdy pokladní zastavila markování zboží a rovnou se zeptala, jestli obě rostliny v květináči opravdu kupujeme, protože jsou dost drahé. My s manželkou jsme tehdy před lety vypadali ještě o něco mladší, a tak jsem se té reakci ani nedivil.
Pokladní byly mladší, platy nízké, ale je zřejmé, že právě toto pokladním často „šrotuje“ v hlavě. Jenže úplně zbytečně. Kdybych na zboží neměl nebo ho nechtěl, tak si ho přece nedávám do košíku.
Dokonce u seniorek může oslovení „mladá paní“ působit jako signál k okamžitému odchodu z prodejny. Starší ženy to nevnímají jako lichotku, ale spíše jako trapný výsměch a evidentní narážku na věk.
Někdy paradoxně platí pravý opak.
Přijdete do prodejny, pozdravíte, ale narazíte na bariéru ticha. Personál neodpovídá, prodavačka je na mobilu nebo si povídá s kolegou a nevyvine ani minimální snahu dodržet základní pravidla společenského chování. V některých případech může vyvrátit oči v sloup („Ach jo, další zákazník“) nebo naopak jen na vás hledět ztracená v myšlenkách a mlčet.
Anebo se třeba pokladní baví s kolegyní přes sluchátko a vy jako zákazník zaslechnete, že nejde o nic pracovního, ale jen o drby typu „kdo s kým“.
Možná si to uvědomujete až teď, protože jste to dosud přehlíželi, ale ve skrytu duše vám to extrémně vadí. V práci se také nevykecáváme do nekonečna, tak proč mám stát u pokladny a čekat, až se pokladní dobaví o zbytečnostech?
A naši aplikaci máte?
Doslova evergreenem jsou podle mě nabídky „speciálního“ zboží přímo u pokladny, které mnozí z nás vnímají jako otravné zdržování. Typicky jde o věci, které by se „mohly“ hodit – tužkové baterie, ponožky a vlastně cokoliv dalšího, čím vás pokladní mohou „zlomit“ ještě před placením.
Často přitom neznáte ani kvalitu, ani cenu produktu. A pokud svolíte a teprve pak zjistíte cenu, řada z nás se stydí souhlas odvolat a odnáší si věc, kterou vůbec nepotřebuje.
Obrana je tu ve firemních podmínkách: pokladní zboží nabízet musí (třeba i tři kusy každému zákazníkovi), protože chodí kontroly v podobě tzv. tajných nákupů. Pokud to nesplní (a vše je pod dohledem kamer), mohou jí být strženy bonusy z výplaty. Ale když prodavačka u pokladny vnucuje tři různé produkty jiné značky (typově těch, které máte na pásu), je to trochu na pováženou.

A naši kartičku nebo aplikaci máte? Kdybych ji měl, tak ji přece hned předložím nebo načtu…
Na poště nás iritují nekonečné dotazy na nabídky losů, v obchodech mi vstávají chlupy na zátylku z otázky „Máte naši kartičku?“ nebo „Naši apku máte?“.
Za posledních pět let jsem ji zapomněl vytáhnout jen jednou, v lékárně, jinak ji vytahuju automaticky. Když kartu hned nepředkládám, jaká je šanci, že ji nemám? Prakticky stoprocentní. A když odpovím, že ne, vysloužím si podivný pohled a okamžitou nabídku na založení, protože „kartičky přece mají všichni“.
Když jde do tuhého a v obchodě, kam běžně nechodím, až u pokladny zjistím, že bych s věrnostní kartou měl slušnou slevu, rychle otevírám webový prohlížeč a hledám weby s online kartičkami.
Nesledují vaše nákupní trendy a ještě ušetříte, byť je mi jasné, že je to trochu „na hraně“. Jenže dotazy na kartičku dnes slýchám v každé druhé provozovně – chybí už jen málo a budu chtít kartičku snad i po manželce!
Samoobslužné pokladny jsou volné!
Řada z nás se nespokojí ani s tím, že by v obchodě musela dělat práci za zaměstnance. Pověstné posílání zákazníků na samoobslužné pokladny s hláškou, že jsou volné, dokáže kupující spolehlivě odradit.
Mě například nedávno v obchodě s oděvy překvapilo, že u přepážky se (dost kuriózně) dalo platit jen hotově. Platba kartou? Tak jen u samoobslužné pokladny, kde jsem musel hromadu oblečení sám naskenovat a ještě od sebe oddělit své oblečení a ramínka. Jako opravdu?

Jinou velikost nemáte? Ne, jen to je v regálu… abyste si za dvě hodiny přišli pro jinou velikost po objednávce na prodejně (zboží skladem)
Typický je podle mě i dotaz na obsluhu, zda mají sortiment v jiné barvě nebo velikosti. V kamenném obchodě prodavačka reaguje ve stylu „Máme jen to, co je v regálu“, ale když si zboží objednáte online s vyzvednutím na stejné prodejně, můžete si pro zboží přijít za dvě hodiny. Na webu je dostupnost samozřejmě označena jako „Skladem“ – jen se nikdo neodváží pro zboží někam dojít.
Někdy to dokonce ani není možné, pokud mají řetězce oddělenou správu prodejny a skladu. V tom případě by ale tato informace měla zaznít na prodejně s omluvou, že tak to prostě funguje. A příště už budete vědět, že máte rovnou objednat online a zkrátit návštěvu prodejny na minimum.
Kritika nemusí být na místě
I když se v některých situacích možná sami poznáváte, je třeba se na celou věc dívat s nadhledem.
Vnucování aplikací nebo oslovení hned po vstupu do prodejny, než se stihnete rozkoukat, může být vynuceno přísnými nařízeními vedení. Stejně tak nabídka doplňkových produktů – k mnoha pozicím „za kasou“ to neodmyslitelně patří, a protože jde o peníze, prodavači prostě musí takto reagovat.
Práce na prodejně určitě není jednoduchá, ale reakce typu „Tak si to pojďte zkusit taky!“ neberu.
Každá práce má své pro a proti, byť kontaktní práce s lidmi bývá jednou z nejnáročnějších. Nakonec je to ale všechno o lidech. Stačí základy slušného vychování –vlídný úsměv, poděkování nebo naopak sdělení, že nemám zájem, a návštěva kamenné prodejny může proběhnout v úplně normálních kolejích.

Stačí málo a nákup na prodejně může být vlastně doslova příjemný zážitek
Prodavačka vám pak klidně sama od sebe rozdělí nákup na dva, z prvního získá kupon, který použije u druhého, abyste měli na dětské oblečení několik stovek slevu.
Zdroje:
vlastní zkušenosti z nakupování
https://www.facebook.com/retrovzpomink/posts/pfbid0YBqwWNaRJ38qePa4dA3ZnY8LbDV9ckuyvdf7BPvdm87XtGZBdyGBMASyN6mhBaTAl
https://www.emimino.cz/diskuse/chovani-prodavacky-560702/







