Článek
Když jsem byl v San Franciscu, rozhodl jsem si prodloužit pobyt o jeden den, který jsem chtěl věnovat cestě na místo, kde jsem ještě nikdy nebyl – do amerického národního parku Yosemite. Proč by ne, když to na mapách vypadá jako kousek cesty.

Má cesta začala nad ránem v centru San Francisca. Můj hotel je někde uprostřed shluku věžáků
Pro cestu jsem zvolil vlak s tím, že mě po národním parku bude vozit autobus. Když jsem však sečetl všechny časy na dojíždění a přestupy, zjistil jsem, že abych to všechno stihl za jeden den, bude to pěkná honička.
Ranní start
Vstával jsem velmi brzy ráno v hotelu na Union Square. Ještě za tmy jsem procházel ulicemi, kde jsem potkával jen projíždějící policejní auta a bezdomovce. V 7:05 jsem měl zakoupenou jízdenku s odjezdem od Transbay Terminal, což byla procházka asi šesti bloků. Ačkoli jsem měl na lístku vlak číslo 6610, jednalo se pouze o autobus, na který je společnost Amtrak výrazně závislá. Ten mě zavezl přes most směrem na Oakland do městečka Emeryville. Právě to je totiž nejbližší destinace vlaku Amtrak, který mě měl dovézt co nejblíže k národnímu parku Yosemite.

Vagony vlaku Amtrak už něco pamatují
Celkově mě čekal autobus, přestup na vlak a znovu přestup na autobus, který mě zavezl až do národního parku. Večer jsem absolvoval stejnou trasu zpět. Cesta mě celkem stála 72 dolarů, což podle kurzu z roku 2018 činí zhruba 1 600 Kč. Pokud bych započítal i vstup do parku, stál mě tento den v Americe (bez stravování) prakticky téměř 3 600 Kč.
Cesta vlakem Amtrak
Z Emeryville byl odjezd naplánován na 7:45 a vlak byl mírně opožděn, takže jsem si v poměrně moderně zařízené budově počkal na příjezd vlaku, do kterého spolu se mnou nastoupili pouze tři další spolucestující.

Cesta za oknem v kupé pěkně ubíhala, mohl jsem vidět americký „venkov“
Už příjezd vlaku byl něco okázalého. Amtrak je ocelovový kolos s deseti vagony Amfleet, které už něco pamatují (rok dodání se datuje na léta 1988 až 1990). Vzpomínám si například na to, že masivní dveře s vysokým nástupem nešly otevřít (vozíčkář by neměl žádnou šanci nastoupit), takže jsem musel přeběhnout tam, kde se to podařilo holohlavému tetovanému spolucestujícímu se psem. Na tričku měl americkou vlajku, která byla také na stěnách vagonu, když jsem se posadil na své místo. Americkou vlajku měl na sobě i průvodčí a byla tu a tam vidět i z vlaku u některých usedlostí, které jsem míjel cestou. Když se vlak rozjel, vlastně všechno byl jeden velký zážitek. Pozoroval jsem nejen okolí, ale také různorodé spolucestující, kteří zvolili vlak v zemi, kde je možná levnější jezdit autem.

Blížím se do národního parku Yosemite
Cestoval jsem z Emeryville do města Merced v Kalifornii, což trvalo necelé tři hodiny. V 11 hodin jsem pak měl návazný lístek na spoj Train 8412, což byl opět autobus. Když jsem však do Mercedu přijel, vystoupil jsem sám a nikde nebyla ani noha. Za nádražím jsem si našel autobus YARTS, který by snad mohl jet, problém však byl ten, že v 11 hodin se řidič stále neměl k tomu, aby vyrazil. V 11:05 už mi to nedalo a šel jsem se zeptat, zda pojede. A když viděl alespoň jednoho cestujícího, musel vyrazit.

Tímto autobusem jsem se svezl po parku v rámci dvouhodinové prohlídky
Minimálně půl hodiny jsem tak měl soukromou jízdu do kopců směrem do národního parku Yosemite, konkrétně do Yosemite Valley Lodge. Cesta trvala necelé dvě hodiny a autobus ještě nabral zpoždění.
V národním parku Yosemite
Ve dvě hodiny mi začala komentovaná prohlídka Yosemite Valley a já na místo dorazil ve 13:56. Prakticky bez zastavení ani času na prohlídku informačního centra nebo návštěvu toalety jsem jen přeběhl mezi autobusy. Čekala mě původně dvouhodinová prohlídka Yosemite autobusem, který v parku projel 26 mil (cca 42 km). Konkrétně se jednalo o prohlídku „Yosemite Valley Floor Tour“, která měla trvat dvě hodiny, a pak jsem měl mít ještě čas dalších dvou hodin na samostatné prozkoumávání parku na vlastní pěst.

Úchvatný Yosemitský vodopád
Jenže co čert nechtěl, přidal jsem se ke skupince, která chtěla extra prodlouženou jízdu a chtěla veškerý volný čas strávit s průvodcem. Dodnes nevím, co se vlastně stalo, protože jsem připlatil dvacet dolarů a za to jsme si trasu prodloužili o další dvě hodiny.

Součástí parku jsou i kamenné mosty a dřevěné lávky
Můj největší strach byl o to, abych stihl autobus zpět na nádraží v Mercedu, který odjížděl z parku přesně v 18:00. A vlastně celou dobu jsem se obával, zda to vůbec stihnu.

Žulový monolit El Captain
Ve 14:00 tak konečně začalo to hlavní, proč jsem do Yosemite vůbec vyrážel. Zatímco v létě se jezdí v otevřených vozech, já cestoval autobusem s panoramatickými okny. Paní průvodkyně nás zavedla na nejdůležitější místa se skvělými výhledy na sekvoje a okolní skaliska.

I zde byly v roce 1997 velké záplavy
Protože jsem zde byl v lednu, mohl jsem vidět v akci největší vodopád v Severní Americe, takzvané Yosemite Falls. Na vlastní oči jsem spatřil i nejvyšší žulový monolit na světě zvaný El Capitan (1 095 metrů) a další žulové útvary a vodopády.

Divoká příroda - vzrostlé i popadané sekvoje, zurčící potok s kameny
Tím hlavním byly různorodé výhledy na přírodu, husté zalesnění, laguny a divoké potoky. Pohledy z výšky do údolí byly úchvatné a je to něco, na co jen tak nezapomenu. Součástí zastávek byl i čas na rozcházení, takže jsem si nachodil část turistických stezek vedoucích poblíž známých míst nebo vyhlídek.

Hra světla a stínu v parku Yosemite
I přestože bylo pouze 9°C, byl to nezapomenutelný zážitek. Musel jsem si jen přiobléknout, ale pohledy nejen na zastávkách, ale i ze samotného autobusu stály za to. Čas tak utíkal, že díky naší superprodloužené jízdě jsem málem nestihl přípoj zpět. Autobus se teprve vracel do informačního centra, kde už byl na odjezd připravený autobus na nádraží.

Turistické informační středisko jsem viděl vlastně jen z dálky
Musel jsem řidiče poprosit, ať hned otevře dveře, a bez rozloučení jsem proskočil do druhého autobusu, který se záhy rozjel zpět. Kdybych byl o minutu později, čekala by mě ještě náročnější cesta zpět. Ostatní měli ještě dvě hodiny procházení v Yosemite, a tak ani řidič autobusu z parku nijak nespěchal – pro mě platilo přesně opak.
Cesta zpět
Na nádraží v Mercedu jsem si stihl akorát koupit bagetu z automatu a nápoj, což bylo třeba, protože z autobusu jsem byl úplně přehřátý. Zpět cestoval úplně plný autobus, což bylo po ranním spoji velmi nečekané. Jenže cesta zpět se protáhla na dvě a půl hodiny a já se těšil, až usednu do vlaku. Ten odjížděl z Mercedu ve 21:35 a já měl největší problém s tím, abych neusnul a nevzbudil se až v Sacramentu. Tentokrát jsem cestoval kratší trasou do Stocktonu, který byl od Mercedu hodinu a půl cesty.

Vlakem Amtrak zase zpět, tentokrát s výstupem ve Stocktonu. Nemohla chybět ani vlajka Kalifornie (CA)
Nakonec jsem i přes své obavy usnul, ale těsně před výstupem mě naštěstí vzbudil budík. Nemusím dodávat, že zpět jsem jel v absolutní tmě, takže jsem ani neviděl, kde jsem, a bohužel nešlo rozumět ani palubnímu personálu ze zachrčených reproduktorů. Po výstupu jsem musel rychle najít další autobus (alias vlak 3403), který mě zavezl na Fremont Street ve finanční čtvrti San Francisca. Odjížděl v 11 večer a čekala mě zhruba tři a půl hodiny dlouhá cesta autobusem. O půl třetí ráno jsem z něj vypadl a doslova se dobelhal do hotelu. Byl jsem zcela vyčerpaný z cestování. Na americká měřítka to vlastně na mapě byl jen kousek, ale ani celý den mi na to pohodlně nestačil.
Zhodnocení
Asi se i vy ptáte, zda to mi vlastně stálo za to. Neplánuju, že bych se na toto místo USA ještě někdy podíval, a když už jsem tam byl, byla by škoda to Yosemite nevidět. Navíc, tak čistý čerstvý vzduch jsem možná ještě nikde nedýchal. Návštěvy parku rozhodně nelituji.
Na druhou stranu to bylo všechno hodně narychlo, jeden dopravní prostředek navazoval na druhý, ale protože jsem neměl více času nazbyt, jinak to nešlo. Viděl jsem to nejdůležitější v národním parku, cestoval jsem vlakem Amtrak a přežil jsem bez úhony. Když se z cest vrátíte živí a zdraví, je vlastně na tom celém to nejdůležitější.