Článek
Koupě nového auta je risk. Vždycky jsem se domníval, že jsme národem bezohledných řidičů – a měl jsem pravdu. Ale nečekal jsem, že to půjde tak rychle.
Zatímco na starém autě, které už je ve šrotu, přibyl za posledních pět let jediný škrábanec od auta s červeným lakem (pachatel samozřejmě neznámý), u nového vozu nestačily k poškození karoserie ani tři týdny.
Prohlubeň ve dveřích je jen důkazem toho, že někdo na parkovišti vystupoval z auta a dveře otevřel, jak to jen šlo – a vůbec mu nevadilo, že vedle stálo moje zaparkované auto.
Ano, u takového vozu by další poškození už asi nešlo poznat, ale na cestách jezdí spousta novějších aut, kde je každé poškození vidět
A poškození zadního blatníku? Jako by do něj někdo na parkovišti najel nákupním vozíkem a jedním z jeho rohů mi „píchl“ do zadního blatníku.
U deseti let starého auta by mi to bylo jedno, ale už po pár týdnech? Ano, můžete namítat spoustu argumentů, už teď vám určitě vrtají hlavou.
Auto je jen stroj, ne člen rodiny, vždyť na to je havarijní pojištění; materiály už nejsou to, co bývaly (tenčí plechy ale nejsou omluvou pro cizí chování); anebo ten nejlepší argument: „prostě to tak je“ či „pán objevil Ameriku, s tím se musí počítat“.
A víte co? Nemusí.
Stačila by jen trochu ohleduplnosti a pár základních návyků, které třeba já sám učím své děti. Zdá se, že čím víc svého plechového miláčka opatrujete a věnujete se mu (mytí, vysávání, leštění laku…), tím víc se na něj lepí lidé, kterým je úplně jedno, jestli se o něj opřou, odřou ho, nebo ho poničí a ujedou.
Magnet na ostatní auta a stádový efekt
Typický příklad?
Parkoviště u obchodů a obchodních center – ta si každý z nás dokáže živě představit.
Když přijíždím a je tam volněji, parkuji lehce stranou. Zajedu na místo, kde je kolem úplně prázdno – manželka si už z toho dělá legraci, že bych nejraději parkoval v polích a k obchodnímu centru došel pěšky.
Pravda je ale taková, že jakmile se s košíkem vracím k autu, je obestavěné ze všech stran.
Ve městech se stojí, kde se dá, ale to neznamená, že to musí být na úkor poškození cizích aut
Samozřejmě pěkně natěsno, zatímco zbytek parkoviště je tak nějak napůl plný a napůl prázdný zároveň. Jako by moje auto lákalo všechny ostatní – pojďte, tady se ještě vejdete! Toto „stádové chování“ je ostatně známý psychologický jev – jako by se někteří báli parkovat samostatně a museli se z principu nalepit na ostatní auta.
Auto je samozřejmě spotřební věc, kus plechu, který vás primárně odveze z místa A na místo B. Kdyby ale design nebyl důležitý, jezdili bychom v plechových krabicích (doslova), které by se nějak poškrábaly a bylo by nám to jedno.
Místo toho však mají auta designové prvky, povedené masky, tvarované profily a nárazníky. Prostě se musí líbit. Někteří si kupují auto kvůli výkonu, někteří kvůli motoru, funkcím, prostoru, vzhledu… a některým je to jedno a chtějí mít jen pěkné auto, o které se tu a tam postarají.
Důvodů je milion, ale auto mnohdy vypovídá i o nás samých. Zda je uvnitř „chlívek“, auto pobouchané, kytované, přebarvené a svařované, se sjetými pneumatikami a odřenými disky, nebo je naopak v dobře udržovaném stavu s pravidelným mytím, výměnou pneu, oleje a dalším servisem, a vypadá reprezentativně – to je samozřejmě na každém z nás.
Bezohlednost jako národní sport
Auto však není malá investice, zvláště ta nová nepatří mezi levné záležitosti. Proto mě dokáže vytočit absolutní bezohlednost a nulový respekt, zejména u těch se staršími vozy, kteří si klidně opřou dveře o cizí vozidlo.
Nebo to klidně mohou být i starší lidé – ale když si nepohlídají ani otevírání dveří u stojícího vozidla, jak si pak mají pohlídat řízení v husté dopravě, kde dnes člověk potřebuje téměř kočičí reflexy?
Kdo nechce poškodit stojící auto vedle svého, řešení se vždycky najde. Spousta lidí to ale prostě neřeší
Nebo za to mohou děti při vystupování, ale pak je řada na rodičích, aby jim to vysvětlili a šli příkladem.
Vždyť auto může být jen začátek – co až vám budou demolovat dům nebo vám svou bezohledností budou ničit domácnost? To by se vám líbilo?
Samozřejmě se to někdy stane nedopatřením (ale nikdo nečeká na majitele vozu, aby se s ním domluvil a omluvil se, všichni ujedou), často si to ale představuji spíš jako závist: „To víš, že jo, tady máš!“ Ať už je to díra ve dveřích, škrábanec od klíče, nebo třeba nacouvání do nárazníku.
Jako by si říkali: „Však já mám starou rachotinu, mně je to jedno.“ Ve finále je to ale poškození cizí věci, za což by měli nést odpovědnost.
Jednoduchý pohyb, který nic nestojí
Říkáte si: „No panáčku, ale to tak prostě je!“ nebo „To je tak malé, že to nestojí za řeč“ nebo „To si zvykneš“.
Jenže nemusí to tak být, není to nic složitého – stačila by jen špetka ohleduplnosti. Elementární základ: když otevírám dveře a vystupuji já, vystupují děti nebo je připoutávám do autosedaček, a mezi auty není dost místa, automaticky dám ruku mezi své dveře a karoserii sousedního vozu. Když se o dveře nedejbože opřu, tomu druhému se vůbec nic nestane.
Pokud to v tomto případě „vyšlo“, tak jen hodně těsně
Vždyť je to jen základní pohyb, nestojí to nic, a když to dělám já směrem k druhým autům, čekám, že něco podobného napadne i ostatní.
Jenže chyba lávky – spousta lidí takhle přemýšlet nedokáže, a věřím, že někteří otevírají dveře dokonce naschvál a řeší si tím nějaké vnitřní mindráky, nespokojenost se životem a kdovíco ještě.
Ne, mít auto bez škrábanců není můj životní cíl číslo jedna, ale kdyby tu byla základní ohleduplnost, nemusel bych to vůbec řešit, natož psát tento článek. Je to jen jeden pohyb ruky a samozřejmě dávání pozoru na to, abych svým nákupním košíkem nenajel do vedlejšího auta.
Mimo cíleného poškozování vozidel klíčem nebo osobami v podnapilém stavu by se tím eliminovaly všechny hlavní problémy. Samozřejmě neřeším poškození od běžného používání auta – hned druhý den mi na skle přistály tři kamínky, zatímco ve starém voze za pět let ani jeden. S tím se nic nedá dělat, zato s tím, jak se ke svým autům chováme na parkovišti, se něco dělat rozhodně dá. Musíme ale začít ve svých hlavách a možná i přestat zbytečně závidět. Vlastně nechci žádnou velkolepou větu – jen nechte moje auto na pokoji.
Past jménem lístek za stěračem
Umím si živě představit, jak někdo ťukne do vedle stojícího auta, zůstane tam důkaz, on se rozhlédne, jestli ho nikdo neviděl, a rychle odjíždí.
Co ještě, aby musel něco platit ze svého, řešit občanskou pojistku na blbost (protože škodu způsobenou otevřením dveří stojícího auta pojišťovny z povinného ručení často odmítají plnit), nebo riskovat nahlášení z povinného ručení a přijít o léta sbírané bonusy?
Lístek za stěračem - to není žádné řešení. I když, co bych za něj někdy u svého auta dal…
A pověstný lístek s kontaktem za stěračem?
Zákon o silničním provozu nic takového neuznává. Pokud poškozený u auta není a vy nezavoláte Policii ČR, dopouštíte se formálně ujetí od dopravní nehody, za což hrozí šest bodů a pokuta až 25 tisíc korun.
Právní absurdita tak lidi přímo motivuje k tomu, aby raději zbaběle šlápli na plyn a dělali, že se nic nestalo.
Dalším typickým argumentem lidí je: „Co si stěžuješ, vždyť máš jen…“ – a za tři tečky si doplňte jakoukoliv značku, která vás napadne.
Připomínám, že nejde jen o značku a model, ale také o výbavu a motorizaci – zdánlivě obyčejné vozidlo může navenek vypadat obyčejně, ale pak zjistíte cenu, která může s přehledem přesahovat půl milionu.
Starost o vizuální podobu vozu je tedy víc než opodstatněná. A auto za milion snad nemá žádnou hodnotu? Pořád jsou to peníze jako žádné jiné – znamená to snad, že kolem některých značek máme chodit po špičkách, zatímco jiné jsou vnímané jako „spotřebák“?
Výmluvy na cizinu
A co už vůbec neberu, jsou argumenty typu: „Podívej se na Itálii, Francii nebo Španělsko, jak vypadají auta tam.“ Tam je ale úplně jiný urbanismus, historická centra s chronickým nedostatkem místa a odlišná mentalita, kde se nárazník bere doslova jako spotřební štít.
V Itálii takhle jezdí každé páté auto. Jenže, my přece nejsme v Itálii. Ani zeměpisně, ani platově
Třeba v italských letoviscích se parkuje v kopcích, auta jsou na sebe naskládaná, manuály se často při rozjíždění „opřou“ o vozidlo za sebou, aby vůbec vyjely, a spousta aut tam rovnou jezdí bez nárazníku nebo s výrazným poškozením karoserie. Tam parkování a oděrky nikdo neřeší.
My však nejsme v Itálii, Francii ani ve Španělsku. Nová auta stojí v celé Evropě prakticky stejné peníze, ale v poměru k našim mzdám jde pro většinu Čechů o podstatně citelnější investici, tak proč tahle nesmyslná výmluva?
Můžeme hledat výmluvy i jinde – třeba u parkovacích míst, která nejsou normovaná na majitele moderních SUV, jež jsou v poslední době velmi populární.
Jenže pokud si lidé na jejich řízení netroufají a neumí odhadnout jejich rozměry, pak si je nemají kupovat. Je to takhle jednoduché. Ano, parkovací místa se nezvětšují, auta ano. V tom případě mám být ale jako řidič SUV dvakrát obezřetnější, abych nepoškodil auta stojící okolo.
Jak se bránit na bojišti před supermarketem?
Jaká je praktická obrana? Můžete parkovat přes dvě místa a lidé si na vás budou ukazovat prstem, pořídit si na auto ochranné boční lišty, nebo ho polepit fólií PPF.
Já si osobně na nakupování rozhodně nekoupím nějakou starou „plechovku“ jen proto, abych uspokojil ty ostatní. Vlastně můžu udělat jediné - parkovat u podobně starých vozů a doufat, že jejich majitelé budou smýšlet stejně jako já.
Oprava karoserie v případě velkého poškození. U nového auta to zamrzí dvojnásob
Vůbec mi nejde do hlavy, jak se k tomu staví majitelé aut za jeden, dva, tři miliony nebo víc.
Ano, havarijní pojištění je samozřejmostí, ale to auto musí být v lakovně a servisu snad třikrát týdně. A na závěr si nechám ještě jeden komentář: „Když máš na takové auto, tak máš i na opravu.“ A už jen to, kdo tuhle větu vypustí z úst, vypovídá mnohé.
Máte podobné zkušenosti? Podělte se s nimi v diskusi pod článkem.
Zdroje:
vlastní zkušenosti po nákupu nového vozidla
https://www.facebook.com/reel/2126516144905484/
https://www.flowee.cz/civilizace/9997-proc-parkujeme-hned-vedle-jedineho-auta-na-parkovisti-neni-to-nahoda
https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2000-361#p47
