Článek
O počtech pohlaví si myslím své, ale i v debatách o desítkách různých genderových identit se lidé pořád ještě vnímají a hodnotí jako lidské bytosti.
Co mě však upřímně zaráží, je současný trend, který překračuje běžné chápání zdravého rozumu: situace, kdy se děti začínají v běžném životě identifikovat jako zvířata, například jako kočky.
Ještě překvapivější jsou pak reakce některých odborníků, kteří doporučují takové chování bezvýhradně přijímat a ustupovat mu, aby se dítě náhodou nerozrušilo.
Člověk pak přemýšlí, kde se stala chyba. Děti přirozeně zkoušejí mantinely a objevují svět, ale dospělí a vzdělaní specialisté by měli mít dostatek nadhledu k tomu, aby odlišili citlivé porozumění od rezignace na realitu.
S malým prckem je to extrémně náročné, ale co když vlastně už od plínky vychováváte kočku?
Hraní s dětmi, to je roztomilé blbnutí v obýváku, stavění bunkrů i rozvíjení fantazie při společné hře. Děti mají obří představivost a myšlenkovou volnost, mohou si vymýšlet a představovat naprosto cokoli, protože jim často ještě chybí rozumová protiváha, která by jim řekla: „Tohle nepůjde, to je nesmysl.“
Hra však musí mít jasný rámec a být jasně oddělená od zbytku života. Pokud dětem nevštěpíme základní návyky a budeme se tvářit, že je takové chování v pořádku, sebereme jim to nejdůležitější – jasné mantinely a pocit jistoty v reálném světě.
Misky pod lavicí a tichá tolerance školy
O čem je řeč? O tom, že se některé děti identifikují jako zvířata – v internetovém slangu se jim říká theriani (z řeckého slova pro proměnu ve zvíře). Na rozdíl od běžných masek nebo cosplaye tito lidé a náctiletí uvádějí, že zvíře tvoří jejich skutečnou vnitřní identitu.
Často nosí masky, umělé ocasy a trénují běh po čtyřech (tzv. quadrobics). A nejen při hře, ale i v běžném životě: chtějí chodit na vodítku, ležet v pelíšku nebo jíst z misky, a to klidně v kolektivu dalších dětí. Velmi často se přitom stylizují právě do koček.
Někde tady by chtěli mít theriani ideálně neustále dostupnou misku s vodou a možná i druhou misku pro svačinu, kterou sní na čtyřech…
Ale pozor, theriani nejsou to samé co komunita furry. Zatímco furries se převlékají do kostýmů antropomorfních zvířat v rámci koníčku, umění, cosplaye a fandomu, theriani tvrdí, že zvířecí identita je přímo součástí jejich vnitřního „já“.
V praxi to však vede k situacím, nad kterými zůstává rozum stát.
Příkladem může být případ devítileté dívky, o které britské terapeutce Jo Bisseker Barr napsala jedna matka pod zárukou anonymity. Její dcera začala nosit kočičí uši a ocas v rámci nevinné hry s kamarádkami, ale už u toho zůstala. Svou roli kočky navíc posílila tím, že vyžaduje oslovování kočičím jménem, a ve škole si dokonce vyžádala misky na jídlo a vodu pod lavicí.
Kostýmy jsou bez výhrad. Je to přirozený mantinel toho, kdy je člověk člověkem, a kdy se stylizuje do podoby zvířete
Škola tomu zatím ustupuje a dočasně to toleruje s tím, že doufá, že z toho dívka vyroste nebo se její čas v roli kočky podaří postupně omezit. V jiném medializovaném případě zase dívka odmítala ve škole psát testy s odůvodněním, že zvířata nepíšou, a reakce školní psycholožky spočívala v doporučení žákyni plně podporovat a netraumatizovat.
Od absurdních požadavků k šikaně
Další případ se odehrál v Praze, kde čtyřletý chlapec první týden v mateřské škole mňoukal pod stolem. Matka při vyzvedávání učitelce potvrdila, že syn se cítí být kočkou, personál na něj má pískat a misku s jídlem mu pokládat na zem. Současně vyloučila nošení bačkor, protože zvířata je logicky nenosí.
Paní učitelka tehdy duchapřítomně odvětila, že v tom případě potřebuje (samozřejmě s nadsázkou) očkovací průkaz proti vzteklině a formulář pro chov zvířat. Druhý den přišel chlapec v bačkorách a mluvil v celých větách.
Kostýmy jako zábava, to ano, ale nic se nesmí přehánět. Dítě je dítě a rozhodně ne kočka, i když si někteří odborníci mohou myslet opak
Jako rodič si podobné ústupky nedokážu představit. Děti jsou součástí kolektivu a úkolem dospělých je pomáhat jim v něm fungovat.
Není nic horšího, než když dítě z party vypadne, protože zbytečně vyčnívá. Někdy stačí odlišné oblečení nebo jiné zájmy, ale trvalé vystupování v roli zvířete dítě od ostatních nevyhnutelně izoluje.
Tichá tolerance učitelů, kteří se v dnešní době obávají rázněji zakročit, situaci nepomáhá. Z takového dítěte se v kolektivu velmi snadno stane outsider a cesta k šikaně bývá krátká.
Alibismus dospělých a strach z autority
Reakce by měla být přiměřená a vycházet především od rodiny. Pokud se za stylizací do zvířete skrývá obranný mechanismus nebo nezpracovaný stres, je nutné řešit skutečnou příčinu.
Hra může být záchrannou brzdou a způsobem, jak získat kontrolu nad vnitřním napětím, které dítě ještě neumí přesně pojmenovat. Přesto je přenášení této role do běžného života za hranou.
Školka má rozvíjet kreativitu, samostatnost a tvůrčí myšlení. Ale uznejte sami, s třídou koček by to nešlo
Odborníci sice v teoretické rovině připomínají, že empatie neznamená rezignaci na pravidla, ale v praxi pak instituce tolerující misku pod lavicí označí za „chápající“. Podobná doporučení mohou na papíře působit citlivě, v reálném školním provozu však selhávají.
Dělat ústupky po celé měsíce jen z obavy před konfliktem není odborné vedení, ale vyhýbání se odpovědnosti.
Představte si třídu ve školce, kde by se jedno dítě dožadovalo jídla na zemi a neúčastnilo se programu, protože je zvíře – a to vše s podporou rodičů vnímajících to jako projev nejvyšší míry individuality.
Školní řád a rovná pravidla pro všechny
Vzdělávací zařízení mají jasně dané hygienické a organizační normy, které platí bez výjimek. Není udržitelné, aby se jídlo podávalo na podlaze nebo aby se tolerovalo chování narušující fungování celé třídy.
Škola (ať už základní nebo mateřská) musí chránit zájmy celého kolektivu a pedagogové nemají kapacitu řešit nestandardní nároky na úkor běžné výuky.
Kočky do vyučování nepatří. Jako rodič nechcete, aby dítě nějak vyčnívalo. Tohle je ale úplný opak a na 100 %
Mnozí dospělí dnes váhají zaujmout pevnou pozici, ustupují nestandardnímu chování a odůvodňují to vytvářením bezpečného prostoru. Jenže dítě, kterému nikdo nenastaví jasné hranice, pocit bezpečí spíše ztrácí, protože postrádá jistotu, že situaci někdo pevně řídí.
A kdo jiný by mu měl hranice ukázat než rodič? Samozřejmostí je dítěti naslouchat a brát jeho pocity vážně. Zároveň je ale nutné mluvit s ním jako člověk s člověkem (ne jako člověk se zvířezem) a zachovat vazbu na skutečný svět.
Konec hry, umýt ruce a ke stolu
Základem zůstávají pevně dané návyky: dohrát si, umýt ruce, zasednout ke stolu a společně se najíst. Jde o elementární pravidla společenského fungování.
Sedět u rodinné večeře, zatímco dítě leží na zemi a jí z misky, do běžného chodu rodiny nepatří. Rodiče mají držet kontakt s realitou a rozlišovat mezi dětskou fantazií a tím, co je v běžném životě přijatelné.
Děti jsou opravdu děti. Tady musí jednotlivec ustupit pravidlům většiny
Děti jsou, alespoň u nás ostatních, kteří máme stále dost rozumu a stojíme si za svými ideály a životními hodnotami, stále děti. Někdy zlobivé, někdy nevrlé, někdy nemotorné, někdy nemocné – ale pořád je to to nejcennější, co nás za života mohlo potkat.
Zdroje:
https://jobissekerbarr.substack.com/p/my-daughter-identifies-as-a-cat
https://www.flowee.cz/rodina-a-deti/moje-dite-je-kocka-respektujte-to-novy-trend-dorazil-i-do-ceskych-skolek-a-dospeli-nevedi-co-s-nim
https://www.mamamia.com.au/what-is-a-therian/
https://www.captvreimagination.com/post/my-kid-is-an-animal-furries-and-therians-in-child-development
https://www.reddit.com/r/Moms/comments/1jvw9sc/my_12_year_old_recently_came_to_us_and_told_us/
https://www.bbc.com/audio/play/m00237mf
