Článek
Když někdo řekne vánoční cukroví, ptám se jen: „Kde ho najdu?“ a „Kolik toho mohu sníst?“.
A když konzumuji, měl bych občas i pomoct. Několikrát jsem se s manželkou nechal zlákat a vždy to dopadlo úplně stejně. Zjišťuji, že ostatní muži jsou na tom podobně.
Rohlíčky a linecké – to je prostě kombinace, která i těm největším myslitelům a v běžném životě zcela praktickým a šikovným lidem zamotá hlavu.
Měl jsem pomoct s vanilkovými rohlíčky, já však častěji vyrábel vanilkové bagety
Když slíbím pomoc mezi fotbalovými zápasy, znamená to pomoc, ne že budu připravovat těsto, o čemž nemám sebemenší tušení. To nechám s klidným svědomím na manželce.
V hlavní roli jsou u nás doma samozřejmě vždy hlavně vanilkové rohlíčky a slepované linecké cukroví. A to, co mám rád, si tak můžu sám připravit – na tom přece nemůže být nic složitého. Jenže já jsem vedle jako ta jedle.
Vše začíná a končí pod bedlivým pohledem manželky a já se myšlenkami vracím do první třídy. Snažím se, jak můžu, a jsem se sebou spokojený, ale všechno je špatně a já nevím proč.
Po krátké ukázce, jak na to, si říkám, že to zase nic tak složitého nebude. Utrhnu si kousek z odleželého těsta, udělám si kuličku, vyválím váleček v ruce, ohnu a položím na pečicí papír.
Za pět vteřin má manželka hotový krásný rohlíček jako lusk. Dávám jej jako prominentní ukázku do levého horního rohu plechu s pečicím papírem s usměvem, který by záviděl i Mr. Bean. To je můj vzor, kterého se budu držet. Jednodušší už to být nemůže, že ano?
Vezmu trochu těsta, udělám kouli. Je nějaká malá, tak do ní ještě trochu přidám. Dělám z ní mezi rukama váleček, na němž jsou ale bůhvíproč vidět stopy od mých prstů. Tak upravuju, dolepuju, znovu válím mezi rukama, ohnu a položím na plech. V tu ránu se mi rohlík rozpadne na dva kousky. Začínám tedy ladit a vylepšovat, rohlík přilepím, kamufluju, aby to nevypadalo, jako že se mi tak jednoduchý rohlíček nepovedl.
Po šesti a půl minutě na manželku triumfálně volám s tím, že mám hotovo. „To už máš celý plech?“ Odpovídám: ne, mám první, podívej, jak mu to sluší!
První reakce je každý rok stejná – „Co je to za tlusťocha?“ Nevím, jak je to u vás, ale my doma nejsme posedlí tím, jak kdo vypadá.
Každý jsme nějací, každý se stravujeme jinak a každý máme jinou genetickou výbavu. Někdo může sníst cokoliv a je tenký jako žížala, a někdo si jen občas zobne a kila jdou nahoru. Ale u vanilkových rohlíčků panuje evidentně přísná dieta.
S tímhle tlusťochem tedy ne. Můj úsměv vadne, rohlíček beru zpět a svůj první velký projekt znovu přepracovávám podle zadání. Že má být tenký jak nit, to mi nikdo neřekl.
Opět jej zpracuju do kuličky, ubírám z ní těsto a znovu dělám váleček. Tentokrát se mi však rozpadne ještě mezi dlaněmi. Na třetí pokus už vítězoslavně volám na manželku, že krásnější rohlíček ještě neviděla. Nebudu to nikomu vykládat, ale opět jsem ho ladil až na plechu, a – jsem na sebe pyšný – vypadá úplně jako ten od manželky.
Jenže ta už má svůj plech celý naskládaný a ukazuje se, že ani můj opětovný pokus neprošel. Považte, jedna noha rohlíčku je tenčí než ta druhá! Tak nejenže se u kalorických rohlíčků držíme „fit linie“, ale také hned na startu vylučujeme ty rohlíčky, kteří nejsou stoprocentně dokonalí. U mě je to každý druhý.
Než nadělám plech rohlíčků, manželka finišuje Rafaello koule
Co vám budu povídat, je to boj. Ze začátku to vypadalo jako něco, co stihnu za poločas zápasu, který startoval ve dvě odpoledne. Nejsem ani v půlce plechu a z televize z obýváku slyším, že se budou nastavovat čtyři minuty.
A podle manželky jsme teprve začali! Po necelé hodině odevzdávám plech s hotovými výrobky, což je podle mého skromného názoru můj nejlepší počin od keramiky v sedmé třídě.
Manželka je ale nekompromisní jako kontroloři na skotské malinové farmě. Z plechu vyhazuje rohlíčky, které by pečení nepřežily. Prostě na plechu nechceme žádný slabý kus, který by byl příliš tenký, aby moc křupal, a ani moc tlustý, aby byl příliš měkký.
S odůvodněním, že mají být rohlíčky všechny „tak akorát“ (bez dalšího dodatečného popisu) mizí zpět v míse pět hotových rohlíčků, z nichž záhy vytvořím sedm nových.
A čas stále tiká, protože rohlíčky jsou tak tenké, že ani na plechu nepřežijí složení do tvaru rohlíčku. Podle manželky je to ideální rozměr, protože při pečení se rohlíček zvětší, a musím na to myslet. Já mezitím zvažuju, zda by se v troubě příští rok nedaly rovnou péct vanilkové noky. Kdybych jen věděl, že to nejhorší mě teprve čeká…
Zatímco někdo nedá dopustit na vanilkové rohlíčky (nebo na mnou s láskou vytvořené vanilkové veky), já osobně se můžu utlouct po lineckém.
Linecké a vykrajovátka
Slepované cukroví s marmeládou však dokáže s mužskou cílevědomostí a poctivostí pořádně zatočit.
Manželka má hotové těsto a já jsem vyzbrojený – na stole leží sáček, který je pomoučený, vedle leží váleček, vykrajovátka a mouka „kdybych potřeboval další“. Kdy ji mám použít? „Když to bude lepit.“ Ale nějak nerozumím zadání – když přiložím váleček k těstu, celé se na něj nalepí, ale mouky je všude dost, tak v čem je problém?
Správná tloušťka vykrajovaného cukroví je otázkou pohledu. Podle manželky je vždy jiná, než si myslím já
Manželka to vezme do ruky, za půl minuty má vyváleno a opět ukazuje, že mám použít vykrajovátka plných kytiček a kytiček s dírkou. Dva vzory vypadají jak ze žurnálu, těsto si naválela a připravila sama. Na mě je zpracovat druhou kouli, takže válím a roztahuju těsto do stran.
Na jedné straně mi ze sáčku vyleze na stůl, takže část utrhnu a „vlepím“ tam, kde mám místo. Těsto mám „v rovině“, vykrojím a dám na plech první kousek. Problém je ale ten, že vykrojenému těstu se nechce ven. Klepu nad plechem a nic. Drží ve vykrajovátku a ani se nehne. Prozíravě do něj šprtnu prstem, takže dopadne na pečicí papír na plech. Bohužel to už ale není květinka, ale spíše půlměsíc nebo přívěsek na krk.
Opět tedy zdobím můj výrobek na plechu tak, aby alespoň vzdáleně připomínal květinu. Představuju si fanfáry „tadá!“, když manželce ukazuju, zda je to tak nějak správně. Okamžitě mě zastaví s tím, že takhle teda ne.
Cukroví se bude slepovat dohromady a linecké „věžáky“ nikdo jíst nechce. Můj první výtvor se tedy vrací do koule, kterou musím znovu zpracovat a více vyválat. Na stůl přidávám druhý sáček, abych měl více prostoru na těsto, které je tentokrát tenčí. Na válec se mi navaluje i těsto se sáčkem, válec pak musím odloupnout a podsypat moukou, ale podle instrukcí zase ne příliš, ať není těsto příliš moučné. A jak to mám jako sakra poznat? Tohle v manuálu nebylo!
Manželka dělá více druhů ale my se synem jsme hlavně na rohlíčky a linecké. Máte to doma stejně?
Má to přesně tak, jak to chtěla, tenké rozválené těsto, prostě dokonalost sama. V televizi už mezitím začaly večerní zápasy a já se stále trápím s prvním plechem lineckého. Vlastně jsem ještě pořádně nezačal. Začnu sázet na plech jeden za druhým, dělám si zlepšovák a místo prstu šprtám do vykrojeného lineckého druhou stranu tužky, ale jen jemně, abych neporušil design.
Když mám půl plechu, manželka se na mě otočí se slovy: „To snad nemyslíš vážně?“ V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Že já jsem na to vůbec kývnul!
Tentokrát je problém v tom, že je cukroví moc tenké a v troubě by se mohlo spálit, nebo by bylo linecké až příliš křupavé. Mně se ale zdá, že se požadovaná tloušťka vykrojeného cukroví v manželce jen průběžně mění v hlavě.
Nevím, kolik je ideální tloušťka, ale vím jen to, že to mám snad pokaždé špatně. Další pokusy zarazí s tím, že nemůže být jeden normální a druhý tenčí (z okraje těsta), takže to aleluja vykrajuju jen ve středech a kraje znovu zpracovávám a válím, abych zase zjistil, že mám těsto moc tenké nebo moc tlusté. To snad nemá konce.
Můžu stylovat, jak chci, ale okamžik pravdy přijde vždy po dopečení várky. Manželka zkušeným okem hodnotí nepoužitelné kusy, které se moc připekly, a k tomu mi ještě ukazuje rohlíčky, které měly tu smůlu, že byly v určitých částech tenčí, a tak jsou tmavší nebo moc křupavé. Abych řekl pravdu, rohlíčky nevypadají moc vábně, ani manželka se moc netváří.
Máme upečeno, ale že by z toho měla nějakou radost, to se říct nedá. Chuťově jsou samozřejmě skvělé, ale vizuál je značně ucházející. Nehledě na to, že linecké se ještě musí lepit a já vždy hledám tenčí a tlustší kus, aby v krabici na balkoně bylo vidět, že je jedno linecké jako druhé. Je to jako Lego, jen s tím rozdílem, že k sobě nedáváte dvě kostičky, ale tři – dva kousky cukroví a marmeládu, která s výslednou výškou hodně zamává. V televizi mezitím běží fotbalové studio s rekapitulací všech zápasů kola…
Máme to za sebou, a že bych ještě někdy (dobrovolně) pekl, to ani náhodou. Celá situace na mě zanechala tak silný vjem, že cukroví jen prohlížím na stole v obýváku.
Děsím se situace, kdy by se snědlo všechno a muselo se ještě před vánoce dodělávat! Tak to ani náhodou. Raději plný talíř cukroví na stole a vyhýbat se mu plným obloukem. Nakonec jsem ale neodolal a svoje chuťové buňky uspokojil objednaným cukrovím od známých. Toho si můžu dát do sytosti a hlavně bez stresu.
Zvítězilo kupované cukroví. Hlavně díky tomu, že jej nebudu muset přidělávat
Příští rok na to ale půjdu jinak. Až teď jsem se dozvěděl, že se dají koupit pánské válečky, na nichž se dá nastavit tloušťka těsta.
Už tedy žádné výmluvy, manželka si řekne tloušťku, tu nastavím a stane se ze mě se stane lidský robot na výrobu cukroví. Letos jsem to už nestihl, ale na příští rok si váleček rozhodně koupím. Když hrozí pečení cukroví, štěstí přeje připraveným.
Užijte si i vy letošní pečení cukroví a hlavně pohodové Vánoce! :-)
Vánoční pohodu můžete nasát na vánočních trzích, v Ostravě nás překvapilo vyhlídkové kolo.
V Brně najdete ty druhé nejlepší.
A Polská Wroclav nás nezklamala, ba naopak, mile překvapila.
