Článek
Co si budeme povídat, dvě děti, jedno z nich s alergiemi trpící na záněty průdušek, druhé trpící na časté záněty středouší – to není žádná výhra.
Když jde do tuhého a je třeba jet na pohotovost, jsem schopný vstát i v jednu ráno, dát se za pár minut dohromady a odřídit to na pohotovost a zpět. Manželka je s druhým dítětem doma. Vlastně jsem i díky tomu přestal konzumovat alkohol. Na alkoholické pivo jsem si už dlouhodobě odvykl, protože jsem vyškolený.
Když se děti v noci necítí dobře, jedeme na pohotovost. To jsem už zažil tolikrát, že si už ani nevedu přesné počty výjezdů
Člověk nikdy neví, co bude. Večer vše vypadá dobře a pak procitáte v čekárně na pohotovosti, dítě spí na vás a v tomto úzkém kruhu čekáte, až na vás přijde řada. A když se znovu nedaří, jsou tam dost dlouhé fronty.
A někdy jsou to hodně zajímavé případy. Bolest ucha, to je velká nuda, zato kostička zaseklá v nose nebo kulička v uchu, to budou hodně zapeklité případy. Ani se mi vlastně nechce přemýšlet nad tím, co a kam bude muset lékař strčit.
A i svému synovi říkám: „Asi s tím nebudeš souhlasit, ale teď buď rád za píchnuté ucho. To, co se bude dít za dveřmi pohotovosti, bys určitě teď nechtěl vidět.“
S dětmi na pohotovosti je to často dost velký boj
Se synem už to máme sehrané, na pohotovosti vždy v ten nejhorší možný čas překvapíme paní na vrátnici, která nás do systému zaregistruje.
Dotaz „Už jste tu někdy byli?“ si rozmyslí hned poté, co jej vysloví. Protože to už na monitoru počítače roluje kolečkem mezi našimi posledními návštěvami. Možná si říkáte, že je pohotovost v noci výhradní záležitost tatínků, jenže ti jsou maximálně řidiči – s dětmi je prakticky vždy maminka. Už jen proto mě baví pozorovat reakci sestry, která je často nabroušená, odsekává, ale na nás se synem mrkne nebo se dokonce usměje. Co na tom, že má v 1:39 kruhy pod očima. Je na ní vidět, že nám drží palce.
A jéje, tatínek…
Naopak lékař na pohotovosti, ať už je to mladší paní doktorka nebo podle příjmení zahraniční doktor, jemuž mám nad ránem někdy problém porozumět na první dobrou, v jejich pohledu to vidím hned, jak vstoupíme do dveří: „A jéje, tatínek…“ Pokud jste s dětmi ještě nebyli na pohotovosti (hádám, že vás bude minimum), tak vězte, že 80 procent času se věnuje popisování dřívějších potíží, symptomů a času, kdy změny zdravotního stavu nastaly. Z lékaře se v tu chvíli stává Hercule Poirot nebo Columbo, který se pídí přesně po tom, jak nemoc probíhala, kdy začala, jak se dítě cítilo, co dělalo a nedělalo, a samotné vyšetření přítomného prcka vyplňuje zbylý čas.
Z lékařů na pohotovosti se stávají detektivové. Naštěstí mám svou skrytou zbraň - telefon
Tatínci jsou však hodně stigmatizovaní, paní doktorce stačí jeden pohled a ví, že z tatínka nic kloudného nedostane, a že se bude k informacím dostávat hořko těžko a dolovat je jak z chlupaté deky. Už když se ptá na to, co se stalo, zklamání z tatínka jí doslova srší z očí. No řekněte, co může tatínek vědět o zdraví dítěte? Zhola nic, vlastně cokoliv, co si nenapíšu na papír nebo do mobilu, na to úspěšně zapomenu. A proto si svůj následný triumf, kdy výraz obličeje lékaře vystřídá snad všechny možné emoce, náležitě užívám.
Jak jsem vyzrál na lékaře
Jak konkrétně? Vytahuji telefon s předpřipravenou poznámkou a začínám diktovat tak rychle, že paní doktorka nestíhá zapisovat: „V pondělí unavený a polehával, pak uplně už od dalšího dne. Od čtvrtka červenější ucho, od soboty ráno flek na kůži. Pak se to slilo, bez teplot, vodnatá rýma od úterý, teploty maxiálně 37,3.“ Nebo detailně uvádím změny chování (spavý, nespavý), teploty (zvýšená, vysoká, měnící se), kašle (suchý, vlhký, dráždivý) a rýmy (zadní, vodnatá, žlutá, alergická). A to do takových detailů, že kdyby to šlo, tak lékařům spadne brada.
Jak jsem jako tatínek vyzrál na lékaře? Vše o zdravotním stavu dětí si píšu do mobilu a pak předčítám nahlas :-)
Tatínky si na pohotovosti evidentně hýčkají, kartáč jsme se synem dostali jen jednou za údajně nevyčištěné (alias den předem vyčištěné) uši. Ale já to plně chápu, kdyby mě někdo vzbudil v noci, tak ho ani nepozdravím, natož abych ho musel diagnostikovat! A obrázek, který nafasuje prcek na pohotovosti? Takový bych si taky zasloužil! Za všechny ty stresy, nevyspání a psychické vyčerpání.
Návštěva u dětského lékaře
Hodně podobné je to i u praktického lékaře, kde jsem s dětmi také často já, manželka si málokdy může vzít volno v práci. Teď jsme jej sice čerstvě změnili, takže si na sebe ještě zvykáme, ale u toho předchozího to bylo k pokukání. Tatínek s dítětem zde byla taková vzácnost, že mi nejednou sestřičky nabízely i kafe. A navíc jsme pokaždé při čekání vedli zajímavou konverzaci. Nic nebyl problém, vše šlo zajistit a zařídit.
Nejen teploty, ale k lékaři vyrážíme často i díky různým vyrážkám a kousancům. Hmyz je snad každý rok agresivnější
Korunu tomu dala naše bývalá paní doktorka. Ta, když mě viděla ve dveřích, spustila: „Tak diktujte, co vzkazuje manželka?“ A já měl radost, že konečně někdo pochopil, že my tatínci nejsme nepraktičtí a nepatříme do starého železa, a že se na nás nemusí dívat spatra. Navíc jsem prakticky vždy pomocník sestriček, většinou tím, že musím nějakým chvatem dočasně znehybnit dítě (sestřičky mě vždy navigují, jak na to). Na pohotovosti nesmí hýbat hlavou, u lékaře zase při (odběrech) rukou a idálně ani nekoukat na to, jak se k ruce přibližuje jehla. Třeba při očkování.
Vytvoříte mu lidskou svěrací kazajku, ono křičí jak zvíře, že ho to bolí, a vy pro něj můžete mít jen maximálně lichotivá slova nebo příslib odměny. A i někdy je to na mě moc, ale co musí být, to musí být. A my tatínkové to dokážeme pochopit. Ale často jsem z toho ve finále vyřízený možná více než moje dítě.
Tatínkové, stále jsme v ordinacích a pohotovostích stále hodně vzácný úkaz. Jen tak dál!
Zdroje:
Vlastní zkušenosti a zážitky
