Týden na ostrově Sal. Odpočinková dovolená na rozhraní Evropy a Afriky

Ostrov Sal patří do souostroví Kapverdských ostrovů, které jsou tvořeny deseti hlavními ostrovy. Jeden z nich je neobydlený a jeden z nich nemá vlastní přístup k pitné vodě. A právě to platí o ostrovu Sal, na který se za zhruba šest a půl hodiny dostanete letecky z Prahy. Kapverdy už sice nejsou „Evropa“, ovšem až do roku 1975 se jednalo o zámořskou kolonii (do roku 1951), resp. později o zámořskou provincii Portugalska.

Právě portugalská vláda hodně ovlivnila směřování ostrova, který měl skutečně bouřlivou minulost. Třeba proto, že v dávné historii sloužil jako místo, kam byli přiváženi otroci z pevninské Afriky, učili se zde pracovat, a posléze byli na lodích přepraveni do Ameriky. Historie ostrova je skutečně velmi bohatá, já jsem však s manželkou na ostrov dorazil hlavně kvůli odpočinku a oceánu, přesto je na ostrově co vidět.

Ještě předtím ale musím uvést pár smutných detailů, které mě jako Evropana hrozně mrzí. Tím prvním je nakládání s obnovitelnými zdroji. Většina elektrické energie na ostrově vzniká v naftových agregátech, které nepřetržitě pálí naftu uloženou v obrovských nádržích ve městě Palmeira. A to se bavíme o ostrově, který má 350 slunných dní v roce a roční úhrn srážek je jen 96 mm) a kde ze stejného směru a stabilně fouká menší nebo silnější vítr. Kde jinde než tady by mělo být získávání energie ze světla a větru naprosto samozřejmé? Kdyby byl ostrov pod správou EU, dotace by udělaly své a centrální pouštní část by jistě byla zaplněná panely, z nichž by profitovali možná i ti nejchudší. Jenže místo toho je poblíž turistického centra Santa Maria jen jedna malá fotovoltaická elektrárna a na pobřeží stojí devět větrných elektráren a dvě rozestavěné, u nichž není jasné, zda se vůbec někdy dokončí.

Kohoutková voda se odsoluje z mořské vody, a tak pro našince není pitná. Na ostrově se běžně stává, že třeba od druhé odpolední do šesté večerní voda v kohoutku (tj. ani pro sprchování) neteče vůbec. A zatímco v únoru se kvůli tomu rušily některé zájezdy, v březnu bylo veřejným tajemstvím, že se tak děje kvůli opravám vodovodní sítě. Ale informace k tomu nebylo možné nikde dohledat.

A další smutnou záležitostí je nakládání s odpady. Plasty jsou pro místní něco jako sprosté slovo, protože je neumí nijak využít a zpracovat. Odpady se tak primárně pálí nebo zakopávají. Jenže je riziko, že oceán vymele břehy a odpady se dostanou volně do přírody. V praxi tak místní volí aktuální nebo „odloženou“ ekologickou katastrofu. Abych ale místním nekřivdil, podobná situace panuje na spoustě dalších ostrovů. Hotelové komplexy jsou naštěstí nastaveny tak, že obaly a odpady veškerých potravin, která se na ostrov dovezou (Kapverdy jsou u potravin samostatné jen z 20 %), se zase vrací zpět do Evropy. Produkty se dováží např. z Portugalska, Španělska nebo Francie.

A v neposlední řadě je tu velká chudoba. Minimální plat je v Kapverdách 17 tisíc Escudos, což dělá zhruba 3 900 Kč. Řada lidí bydlí ve slumech, kde není zavedená elektřina ani voda, maximem jsou barely s vodou na střeše, a ve slumech je to skutečně jen pro ty hodně otrlé. Jenže bez turistiky by to bylo ještě horší, a tak místní vítají turisty s otevřenou náručí. A je tu také spousta zajímavých míst k vidění.

Pokud něco ostrov Sal zdobí, jsou to nekonečné pláže. Pokud si přivstanete nebo se na ně vydáte krátce po snídani, bude zde velmi málo turistů, kteří měli stejný nápad jako vy. Pláže jsou úplně čisté, a to myslím doslova. Nenajdete zde žádné mušle, chaluhy (našel jsem dvoucentimetrový kousek po cca 3 km chůze) ani odpad. Malebnou scenérii dotváří různé odstíny modré podle toho, jak se mění hloubka mořského dna. Někomu bohatě stačí jen sednout si, poslouchat šplouchání vln a pozorovat okolní svět. A pokud chcete vidět mušle (a hodně), stačí zamířit směrem k Santa Marii, za kterou se nachází tzv. hřbitov mušlí. Najdete zde nekonečné množství mušlí, které přivezli rybáři, otevřeli, a zbytek odhodili.Místní v nich hledají nejlepší kusy, které nabízí na prodej, ale projít si oblast můžete samozřejmě i sami, a třeba něco zajímavého najdete.

Ten samozřejmě zahrnuje nejen ty, kteří vyznávají vodní sporty (windsurfing, kitesurfing, paddle board s křídlem apod.), ale také místní. Právě ráno můžete při cestě po pláži vidět místní rybáře, jak u břehu nahánějí do sítí ranní úlovek. Je to možná až příliš velké úsilí na to, že ve čtyřech lidech z toho byl jen jeden šedý kyblík menších ryb, který automaticky směřoval na molo v Santa Marii, které je hlavní místní centrálou. Bohužel to nejsou hotelové rezorty, které potřebují připravovat stejné jídlo pro velké počty lidí, a místní úlovky mohou být hodně nepravidelné.

Za návštěvu stojí i samotné molo v Santa Marii, kde se mimo ryb čekajících na své kupce můžete dočkat i toho, že vás místní budou chtít zlákat na upomínkové předměty nebo na pletení copánků. Všechny věci s nápisem „Cabo Verde“ však v drtivé většině případů pochází z kontinentální Afriky. S místními tedy nemají vůbec nic společného. Já se nechal zlákat na šátek, kterým jsem si překryl uši, protože zde vítr fouká stále, a ze 30 vzorů jsou jen dva stoprocentně místní. Prodejci (záměrně neříkám místní) počítají s tím, že s nimi budete smlouvat.

Šátek za 10 euro samozřejmě neklapnul, ale za sedm už to znělo lákavěji. Prodejci však mají i další taktiku, a pokud nemáte přesně, dělají, že nemají nazpět. Posílal mě zpátky s tím, že až se budu vracet z konce mola, do deseti euro mi vrátí. Vyplatí se být neoblomný a čekat na místě, dokud vám nevrátí. Jinak byste také peníze nazpět už nikdy nemuseli vidět.

Samotné molo navíc relativně těsně před naším příjezdem poškodily vlny a počasí, takže je daleko kratší, než bývalo dříve. Samotní prodejci (a také Afričan s opicí na vodítku) se však samozřejmě nesrocují jen na molu, ale také na pláži. My jsme měli to štěstí, že jsme bydleli v hotelu, který měl zhruba 200 metrů vzdálenou hotelovou pláž se stíněním a vlastními lehátky, a byl zde i plavčík a také obsluha, která dokázala dotěrné prodejce držet stranou. Muži nabízeli náramky, korálky, šátky a bůhvícoještě, ženy chodily s kartičkou, na které nabízely pletení afro copánků. Někteří prodejci byli hodně vtíraví a bylo třeba je rychle uzemnit s tím, že nemáte zájem.

Jejich taktika je vždy stejná. Poslouchají, až se začnete bavit, a podle jazyka pak spustí, aby se s vámi mohli bavit ve stejném jazyku a nabudit dojem určité blízkosti. Pozdraví vás česky a čekají na reakci. Většinou stačí jen říci, že nemáte zájem, a přerušit oční kontakt. Po pár dnech už jim bylo jasné, že z nás nic nekápne, a tak nás už ani neoslovovali. Jakmile se dostanete za tento milník, dovolená bude ještě lepší. Navíc tito prodejci nejsou žádné sociální případy, chodí velmi dobře oblečení, v kapse mají iPhone a sledují na pláži videa. Jenže ženy, to je jiná kapitola. Podle vyjádření místního průvodce zde existují jakési skupiny, které ženy (nikoliv místní, ale z kontinentální Afriky) vysílají prodávat a kasírují část jejich výdělku. Pokud však chcete skutečně podpořit místní, jde to daleko efektivnějšími způsoby.

Stačí v restauraci přidat dýško nebo nechat pár euro uklízečkám v pokoji na stole. Rozhodně se musíte vyvarovat toho, abyste něco přímo dávali dětem, což je ze zákona přísně zakázáno. A je to logické, děti nesmí žebrat, protože v opačném případě by si už od dětství zvykly na to, že v životě nemusí nic dělat, jen stát u cesty. A pokud byste dětem, které potkáte, skutečně něco chtěli dát, musíte se nejdříve zeptat jejich rodičů. Pokud vám to odkývnou, můžete jim něco dát, pokud ne, je to jejich volba a měli byste to respektovat.

Hotelových rezortů je na Salu hned několik, my si vybrali menší hotel Halos italského majitele s centrálním bazénem, který byl zhruba 200 metrů od hotelové pláže. Trochu nestandardní byly kartičky na ručníky, za které jste dostali plážové osušky, a před koncem ubytování jste je museli opět „směnit“ na kartičky. Pokoje byly prostorné možná až příliš, ale dobře vybavené, byť kuchyňka (bez nádobí) s ledničkou nám přišla zbytečná, když hotel nabízí jen all-inclusive.

U jídla panovala velká spokojenost. Snídaně, obědy i večeře byly formou švédských stolů, kdy stačilo ukázat prstem a ochotná obsluha vám sama naložila. U obědů a večeří jsme se dočkali i ryb, chobotnice, různého masa na několik způsobů, nechyběly těstoviny, lasagne a další pochutiny. Pokud potřebujete k dovolené i kvalitní jídlo, tady asi neuděláte špatně.

Skladbu hostů v hotelu poznáte nejlépe podle cedulek u potravin v jídelně, kde byly popisky v italštině, portugalštině, angličtině, francouzštině a v češtině. Personál vás zdraví česky a používá i běžné fráze, takže doslova budete jako doma. Češtině částečně i rozumí, takže se s nimi i v omezené míře pobavíte. Hodně překvapený jsem však byl z Francouzů. Beru je jako národ, který se chová distingovaně a podle pravidel, to, co jsem však viděl v restauraci, mi tuto představu hodně nabouralo.

Francouzi byli nejčastější hosté, kteří se vztekali. Třeba když byly některé stoly omezené pro hosty, kteří si připlácí tzv. VIP (speciální stoly v restauraci, první řada lehátek na pláži). Přitom si troufám tvrdit, že pár euro na den by právě Francouze nijak nezruinovalo. Další zase upustil sklenici, a když spadla na zem, v tu ránu ho přestala zajímat. A co na tom, že byly všude střepy, mezi nimiž chodily i děti? Když mi spadla sklenice, velké kusy jsem nohou nametl na stranu a přišel jsem za obsluhou. I to však bylo pro jednoho Francouze příliš.

S ostrovem Sal se pojí i hodně zpráv týkajících se krádeží, a to i na hotelech. Elektroniku (počítač, telefon, čtečku, Steam Deck), peníze a pas jsem tak vždy raději nosil s sebou. Před odjezdem jsme si četli zprávy ohledně vykradených hotelových trezorů, ten jsem však nepoužíval, takže nemohu posoudit. Byl jsem obezřetný, ale také jsem si uklízečky otestoval. Vyfotil jsem kufr před očekávaným úklidem a záměrně jsem mezi prádlem nechal vyčnívat powerbanku a nabíječky. Když jsem po úklidu kufr vyfotil znovu a fotky porovnal, nikdo se jej ani nedotkl. Přesto se však vyplatí být obezřetný a své důležité věci mít vždy pod kontrolou.

Na Sal přijedete samozřejmě kvůli počasí a oceánu. Začátkem března jsme měli konstantní teploty okolo 23 °C přes den a 19 °C přes noc. Každý den svítilo slunce, maximálně bylo polojasno. Natírali jsme se krémem s SPF 50, a to pravidelně několikrát denně. Kdo to podcenil, byl za pár dní spálený. A to je zejména doména Čechů, kteří opalovací krémy podceňují. Každý pátý byl na odjezdu červený jak rak.

Teplota oceánu byla okolo 21 až 22 stupňů Celsia, takže na koupání teplota naprosto příjemná. Minimálně na oceán to byla hodně dobrá čísla, protože před rokem na Fuerteventuře byl oceán o dost chladnější. Týden na ostrově jsme do oceánu nemohli jen jeden den, kdy byla vyvěšená červená vlajka. Další dva dny (tj. dva dny před odjezdem) byla vyvěšená žlutá vlajka, která podle našeho názoru měla být červená. Alespoň na dalších plážích okolo nás byla všude červená, jen na té naší části se dalo podle plavčíků koupat. Ale musíme jim přiznat, že pláž opravdu sledovali pečlivě a za týden nemuseli nijak zasahovat.

Oceán však má sílu a není radno jej podceňovat. Zejména v místě, kde se lámou vlny, to stálo za to. Jedné turistce vlny sundaly vrchní i spodní díl plavek. Než si všechno stihla upravit do řádné podoby, smetla ji další vlna a paní měla opět starosti. Další starší pán šel zkušeně do vody i se zacpávkami uší, která připomínala drátová sluchátka. Vlna ho semlela a špunty do uší nenávratně zmizely. Pán jen nevěřícně kroutil hlavou, a to stejné dělal nálezce špuntů, jemuž se po hodině přilepily na nohu.

Nosím dioptrické brýle s magnetickými slunečními skly, která se na ně jen přicvaknou. A při mém posledním pohybu v oceánu jsem si neuhlídal velkou vlnu, která mi sundala brýle a stáhla je pod hladinu. Vlnu jsem skutečně nečekal, začal jsem zběsile hledat okolo sebe, a za necelou minutu jsem brýle vytáhl napůl zabořené do písku dva metry od místa, kde mě vlna semlela. Byla to náhoda, protože bez brýlí bych jinak vůbec neviděl.

Když nebylo možné koupání v oceánu, vyzkoušel jsem venkovní hotelový bazén. Ty na Salu bohužel nejsou vyhřívané. Pokud však nevadí trochu studenější voda (zvyknete si na ni po chvilce), máte jistotu, že budete mít bazén prakticky sami pro sebe. Opalující se dámy většinou ve vodě smočí kotníky a vrátí se na lehátka. Moje manželka byla světlou výjimkou.

A když vás omrzí všudypřítomné sucho bez stromů a s minimálním množstvím keřů, můžete se ze Santa Marie snadno dostat do nedaleké botanické zahrady. Cesta taxíkem (modré auto se žlutým pruhem) nás vyšla na 5 euro za jednu cestu, přičemž je důležité se na ceně domluvit předem. Pokud taxi veze turisty, kteří toto netuší, mohou cenu napálit i dvojnásobně. A důležité je to i proto, že taxíky na ostrově Sal nemají žádný taxametr. Botanická zahrada je v ostrém kontrastu se zbytkem ostrova, jsou zde keře, stromy i volně pobíhající zvířata. Můžete si vzít knížku a odpočívat v lehátku, nebo vzít s sebou děti, které si mohou pohladit domácí zvířata, mluvit na papouška (už z dálky nás vítal „Hello, hello“) nebo jen pozorovat barevné květy všude, kam se podíváte.

Celkově vzato mě ostrov Sal překvapil i zaujal natolik, že bych se s manželkou v budoucnu rád vypravil i na další (mnohem zelenější) ostrovy. Organizace ze strany cestovní kanceláře byla perfektní, byť jsme potřebovali jen transfer na hotel a transfer na letiště. Jenže zatímco u některých agentur je povídání o výletech primárním ziskem místních delegátů a povídají o nich doslova hodiny, tady to bylo hotovo za pár minut s tím, že další detaily najdou zájemci v knize na recepci.

Pokud chcete zažít Afriku (s evropskou kulturou na pozadí, které se místní úplně nezbavili), je Sal ideální vstupní branou. Na ostrově je co vidět, dobře se najíte, odpočinete si a pak se vykoupete v oceánu. Vlastně nám chybělo jen jediné - vidět želvy. Na ostrově je záchranná stanice místní skupiny (dojdete na ni po pláži na druhou stranu, než je Santa Maria), která na plážích sbírá vejce želv, chrání je, a při líhnutí je bezpečně dostává do vody. Je z toho i velká turistická atrakce, ovšem želvy se líhnou až zhruba od srpna do prosince. Pokud chcete na Salu vidět sto procent, volte spíše pozdější termíny. A nebo si alespoň zajeďte do nedaleké botanické zahrady, kde máte možnost vidět (a také si sáhnout na) obří suchozemskou želvu z pevninské Afriky.