Článek
Narodila se jako Johana Rottová roku 1830 v Praze, ale její srdce patřilo horám, kraji pod Ještědem. Tam v drsném, ale krásném Podještědí našla svůj tvůrčí domov, tam naslouchala životům obyčejných lidí. Žen, které žily tvrdý, ale hrdý a poctivý život. Byla velmi empatická, sdílela jejich starosti i radosti, a pak… jejich osudy vetkala do svých knih.
V mládí obdivovala Boženu Němcovou. Byla pro ni vzorem svobodné ženy, která se rozhodla jít cestou uskutečnění svých cílů. I Karolina toužila se stát spisovatelkou. A měla k tomu vlohy. Když byly se sestrou Sofií malé holčičky, ráda si vymýšlela příběhy.
Měšťanský byt se jí zdál tísnivý a ponurý, ale každá věc tu měla svoje přesně dané místo. Všechno tam bylo zavedené a spořádané, muselo se poslouchat. Ale v příbězích, které fabulovala, v její fantazii žádná omezení neexistovala. Tam bylo volno a jasno.
Karolina, původním jménem Johanna, pocházela z pražské obchodní rodiny Rottových, která ve svém oboru dobře prosperovala. Školní léta strávila dívka v poněmčeném ústavu, ale po prozrazení jejích prvních úspěšných literárních pokusů otec nařídil návrat domů. Chtěl, aby Johanka byla doma pod lepším dozorem.
Až do svých čtrnácti let nepřišla do styku s vlasteneckým prostředím. Teprve domácí učitel a její pozdější manžel Petr Mužák ji seznámil s českým národním životem a českou literaturou. A Johanna pro nové myšlenky vzplála.
Hned od začátku si oblíbila manželův rodný kraj v Podještědí a podle manželova rodiště Světlé pod Ještědem si velmi brzy zvolila umělecký pseudonym. Z toho podnětného kraje čerpala náměty pro svoje romány i povídky.
Zkoušená bolestí
Ztráta dítěte je to nejstrašnější, co může rodiče potkat. Spokojený život začínající spisovatelky přetnula velká tragédie, smrt milované a jediné dcerky Boženky. Od té doby se nešťastná a zoufalá Karolina ještě víc upnula k psaní. Tak zněl tichý tlukot srdce ženy, která se rozhodla vzepřít osudu.
Karolina byla citlivá duše, která vnímala svět v odstínech, ne v černobílých obrazech. Její ženské postavy, třeba z románu Kříž u potoka nebo Vesnický román, nebyly jen figurky v příběhu. Byly to ženy, které milovaly, trpěly, vzdorovaly a hledaly vlastní cestu v životě, který jim často nepřál.
Byla statečná jako člověk, ale i jako spisovatelka. Veřejně se přátelila s Janem Nerudou, milovala vzdělání a ženskou emancipaci, dovedla podporovat chudé spisovatele. A i když její život nebyl snadný, nikdy neztratila víru v krásu, v sílu slova.
Styl tichý a citlivý
Když čtete její knihy, jako byste slyšeli šepot větru nad českou krajinou, cítili chlad ranní rosy na nohou, vůni lesního mechu a ozvěnu z dávných příběhů.
Věděla, že skutečné drama se neodehrává v palácích, ale v lidském nitru. A právě tam uměla nahlédnout jako málokdo jiný.
Založení ženského spolku
Ženský výrobní spolek český iniciovala Karolína Světlá k pomoci nejchudším vrstvám, tedy osiřelým dívkám a vdovám, ale nesoustředil se jen na Prahu, ale mířil také na venkov.
Už tehdy měl spolek při založení víc než tisíc členů. Po založení tohoto spolku začala Karolina usilovně pracovat na vzniku obchodnicko-průmyslové školy. Otevřela se ještě téhož roku a na začátku ji navštěvovalo sto sedmdesát šest studentek. Školné bylo nízké a dívky z prokazatelně chudých poměrů neplatily nic.
Karolina Světlá byla světlem své doby. Možná ne vždy hlasitým, ale jistým, klidným, lidským. A to světlo zůstává – v jejích knihách, v příbězích, které nám zanechala, i v odvaze žen, které se rozhodly žít podle svého srdce.
Zdroj:
Doplněk z knihy Ženy, co se nedaly, vydavatelství Albatros Media
