Článek
V tom čase jsem byla s rodiči na návštěvě u příbuzných. Velmi časně ráno nás vzbudil hluk lidí na chodbě domu a zvenčí. Slyšeli jsme jen zmatek a děsivá slova - jsme obsazeni - a vysílání z rádia to potvrzovalo, že Praha je plná tanků. Všichni jsme si mysleli, že začala válka.
Moji rodiče zažili válku, tak jsme toho doma slyšeli mnoho. A v rámci školní výuky jsme tehdy chodili do kina na válečně filmy, které měly být mementem, aby se taková tragédie v dějinách lidstva již nikdy neopakovala.
Na emotivní film „Přerušená píseň“ si vzpomínám dodnes, kdy pan učitel stojí před lavicemi a děti zpívají písničku. Pokojnou atmosféru přeruší zpráva, aniž by děti píseň dozpívaly, a pan učitel dětem sděluje, že je povolán do války. Na bojišti sám pomáhá těžce zraněnému kamarádovi, který chce pít. Když se k němu doplazí s placatou čutorou, aby se napil, kamarád je již mrtev. Sám je také raněn, přišel o nohu. Po válce se vrací kulhavou chůzí s protézou, a píseň s dětmi dozpívá. Polovinu filmu jsem tehdy probrečela a ani cestou mně slzy nechtěly oschnout.
Nyní, více než dvě desetiletí života v míru, média sdělují drsnou realitu, že vojska Varšavské smlouvy, pěti komunistických zemí, v noci na 21.srpna, překročila hranice našeho suverénního státu.
Odjížděli jsme okamžitě domů, z dovolené nebylo nic, nevěděli jsme, jestli je cesta bezpečná a co se bude dít dál. Cestou jsem se rodičů ptala, jestli se dalo něco tušit, přeci jen o politice věděli víc, než já, ale netušili. Nikdo nevěděl, netušil. Přišlo to jako blesk z čistého nebe.
Viděla jsem jen, jak lidé pláčou, a ptají se jeden druhého. Bude válka? Co s námi bude, co tady dělají tanky? Všude panoval strach a bezmoc, obrovská bezmoc.
A co se dělo dál, je všeobecně známo. Začínaly politické čistky, prověřování, vyhazov ze zaměstnání, Nerozuměli jsme tomu, nechápali.
Jednadvacátý srpen jsem zachytila do veršů takhle:
Nešťastná srpnová noc roku 1968
Je na sklonku léta, dětem se krátí prázdniny
a rodinám dovolené,
romantické večery u táboráku,
obloha je plná hvězd.
S přibývající nocí je cítit prašnost cest
a dunění těžkých vozů nebo čehosi.
To nejsou ledajaké vozy,
ať si kdo chce klábosí.
To jsou tanky - proboha, co se to děje?
Ozývají se zoufalé, plačtivé hlasy.
Tohle není žádná hra na vojáky,
z toho jde strach!
Bude válka?
Proč jsou tady tanky,
co po dlažbě řinčí a brutálně duní,
co bude s námi,
stalo se obrovské nedorozumění!
Všude je zmatek, chaos a děs
a lidé se sdružují na protest!
Tahle nešťastná noc
s puncem příšerné zákeřnosti a viny,
ta noc nechutná a zběsilá
začíná psát novodobé dějiny.
Vysílání rozhlasu sděluje:
Vojska Varšavské smlouvy překročila hranice našeho suverénního státu -
vyzýváme všechny občany, aby zachovali rozvahu a klid!
Z Václaváku se ozývá střelba…
strach se mísí se zlostí,
nadávky a pláč - vy hajzlové, co jste zač?
Táhněte tam, odkud jste přišli!
My jsme vás nezvali…
žili jsme v klidu a normálně - vždycky.
Lidé zdvihají transparenty,
hrozí pěstmi…
pokus zastavit tanky svým tělem
je děsný.
Národní muzeum je prošpikované
střelbou a kulkami.
Jsou tady i mrtví,
co vše je ještě před námi?
Mladá dívka - studentka,
jde po chodníku
a nese v ruce tubus…
Hlaveň pušky zamířila přesně,
okupační voják bez okolků stisknul spoušť…
mladičký život krásného děvčete vyhasl.
Ježíšikriste… Proč?
Provinila se jen tím,
že nesla ten zatracený tubus!
Ještě včera jsem si užívala
bezstarostný prázdninový čas
a je mně čerstvých devatenáct.
Nyní jsem zmatená, vystrašená,
a bojím se, že bude válka.
Všechno je jako zlý sen.
Jak se dál popasuji s tímto osudem?
Ptám se jako všichni ostatní,
co se to děje,
jak se tohle mohlo vlastně stát?
Co bude s námi a co nastane pak?
Říkají nám, hlavně zachovat klid a nezoufat.
Vždy nám říkali, že jsou naši přátelé a najednou…
jde z nich strach!
Ne, žádní přátelé, jsou to hnusní parchanti,
schopní čehokoliv.
Prachsprostí okupanti!
Sedí na tancích, jsou mladí, nerozvážní-
prý nevědí, proč tu jsou.
To snad zdá se mi…
ale oni jsou tisíckrát horší,
míří na nás hlavněmi!
Malé zklidnění a běžný puls života postupně se vrací,
společenský a rodinný život,
práce - tak, jako vždycky,
ovšem normalizace režimu poznamenala mnohé…
profesně a lidsky.
O pár měsíců později se v Praze,
na protest proti okupaci Československa,
upálil dvacetiletý student
Filozofické fakulty Univerzity Karlovy,
Jan Palach.
Národ opět pláče - a jakoby se všechno vrací.
Pohřeb je tichým, ale burcujícím
protestem proti pokračující okupaci.
