Článek
Prosinec 1185. Na polích jižní Moravy proti sobě stojí dvě vojska, která by za normálních okolností měla bojovat bok po boku. Na jedné straně Češi, na druhé Moravané podporovaní německými bojovníky. Nejde o obranu země před nájezdníky. Obě armády se chystají bojovat kvůli sporu uvnitř jednoho panovnického rodu. V sázce je totiž postavení Moravy a moc nad celým českým státem.
V čele českého vojska stojí mladý Přemysl, pozdější český král Přemysl Otakar I. Na Moravu ho vyslal jeho nevlastní bratr, kníže Bedřich. Jeho protivníkem je Konrád Ota, moravský markrabě a muž, který se před několika lety pokusil získat český knížecí stolec. Oba tábory mají společné dynastické kořeny, ale odlišné představy o rozdělení moci.
Císař rozdělil české země
Abychom pochopili, proč se Přemyslovci obrátili proti sobě, musíme se vrátit do roku 1182. Morava tehdy nebyla jednotným územím spravovaným přímo z Prahy. V jednotlivých údělech vládli příslušníci přemyslovského rodu, kteří měli vlastní mocenské ambice a opírali se o místní šlechtu. Jedním z nejvýznamnějších byl Konrád Ota, jenž postupně soustředil pod svou kontrolu rozsáhlou část Moravy.
Jeho ambice však nekončily u moravských hranic. Roku 1182 se proti knížeti Bedřichovi vzbouřila část českých velmožů a Konrád Ota se s jejich podporou zmocnil Prahy. Bedřich musel uprchnout a o pomoc požádal římského císaře Fridricha I. Barbarossu. Ten pozval oba soupeře do Řezna, kde rozhodl o jejich dalším postavení.
Bedřichovi ponechal vládu nad Čechami, zatímco Konrádovi Otovi svěřil Moravu a uznal jeho markraběcí titul. Pro Konráda to představovalo obrovský úspěch. Jeho postavení už nebylo závislé pouze na pražském knížeti, protože se mohl opírat přímo o císařskou autoritu. Bedřich sice získal zpět český trůn, ale jeho moc nad Moravou byla výrazně oslabena.
Císařovo rozhodnutí však spor neukončilo. Naopak vytvořilo situaci, v níž vedle sebe existovali dva mocní Přemyslovci s odlišnými představami o tom, kdo má na Moravě rozhodující slovo. Bedřich chtěl, aby Konrád Ota uznával jeho nadřazenost. Moravský markrabě se zase nehodlal vzdát postavení, které získal díky císaři. Další konflikt byl jen otázkou času.
Přemysl Otakar I., vyobrazení z Hasenburského kodexu, vytvořeného po roce 1541 podle galerie panovníků na Pražském hradě, která zanikla při požáru.
První vpád
V roce 1185 se Bedřich rozhodl přejít k vojenskému řešení. Velení svěřil svému nevlastnímu bratrovi Přemyslovi, který měl Konráda Otu přimět k poslušnosti. První výprava se uskutečnila v létě. České vojsko vpadlo na Znojemsko a Bítovsko, kde plenilo a vypalovalo. Moravské oddíly se mu nepostavily v otevřeném boji, takže útočníci mohli krajinou postupovat bez většího odporu. Zkáza však zasáhla také Kounicko. Podle kronikářského vyprávění byly vypáleny místní dvory i kostel v Pulíně. Ušetřen zůstal kostel a klášter v Dolních Kounicích, který existoval teprve několik let.
Přemysl se následně vrátil do Čech. Konrád Ota ale dobře věděl, že tím nebezpečí nezmizelo. První výprava byla spíše demonstrací síly a varováním, že Bedřich hodlá obnovit svou autoritu nad Moravou. Když se proto v zimě téhož roku dozvěděl o dalším českém tažení, rozhodl se postavit protivníkovi.
Bedřich vyslal Přemysla na Moravu podruhé a s ještě větším vojskem. Konrád Ota mezitím shromáždil vlastní síly a posílil je německými bojovníky. Obě strany se připravovaly na rozhodující střet.
U Loděnic začalo krvavé peklo
Dne 10. prosince 1185 se obě armády střetly u Loděnic na Znojemsku. Na bojiště přitáhly tisíce mužů. O průběhu bitvy se zachovalo svědectví milevského opata Jarlocha, který patřil k nejvýznamnějším kronikářům své doby. Bitvu líčí jako dlouhý a velmi urputný boj. Jarloch ve své kronice uvádí: „A na místě zvaném Loděnice svedl krvavou, dlouho nerozhodnou bitvu s tak velikou zuřivostí, že křik a volání bojujících, ryk lidí i koní a třeskot zbraní bylo slyšeti v Kounicích, které jsou odtamtud vzdáleny přes dobrou míli.“
Mezi účastníky bitvy nechyběli významní šlechtici. Na české straně bojoval Jiří z Milevska. V průběhu střetnutí pod ním padl kůň a jeho dva družiníci, Mstoň a Ploužin, mu museli pomoci. Jeho služebník Jura takové štěstí neměl. V bitvě utrpěl zranění, kterým později podlehl.
Na opačné straně bojoval Vilém z Pulína, významný muž z okolí Konráda Oty a zakladatel kláštera Rosa coeli v Dolních Kounicích. Také on se ocitl přímo v nejprudších bojích. Jeho kabátec z liščí kožešiny, který měl oblečený přes zbroj, byl podle Jarlochova svědectví rozsekán. Vilém však přežil. Milevský opat Jarloch tuto událost zachytil slovy: „Liščí kabátec, který měl Vilém oblečený přes krunýř, byl rozsekán na více než tisíc děr.“ Nejde přitom o pozdější romantickou legendu, ale o zprávu kronikáře, který žil přímo v době těchto událostí.
Bitva u Loděnice roku 1185, ilustrace z Kroniky české Václava Hájka z Libočan (1541).
Mrtvé pohřbívali po desítkách
Bitva nakonec skončila vítězstvím Přemyslova vojska. Jeho úspěch však měl vysokou cenu. Padlo velké množství bojovníků z obou stran a mezi mrtvými byli také příslušníci významných šlechtických rodů. Ztráty byly tak rozsáhlé, že se vítězové nedokázali vydat na pronásledování poražených.
Jarloch zaznamenal také způsob, jakým byli mrtví pohřbíváni. Vykopané jámy sloužily jako společné hroby. Milevský opat ve své kronice popsal jejich obsah velmi výmluvně:
„Padlo jich v této srážce z panstva českého a moravského mnoho na počet a tolik, že když potom pohřbíváni byli, do jedné jámy deset nebo patnáct až i na dvacet jich vhozeno, a tak zasypáno zemí a kamením.“
Pozdější kronikář Václav Hájek z Libočan uváděl dokonce čtyři tisíce padlých. Přemysl sice dosáhl vojenského vítězství, ale jeho vojsko bylo natolik vyčerpané, že nemohlo pokračovat v tažení. Místo dalšího postupu se proto stáhlo zpět do Čech. Konrád Ota sice utrpěl porážku, jeho mocenské postavení však zůstalo zachováno. Morava nebyla podrobena a spor se nepodařilo vyřešit.
Vítězství, které nic nevyřešilo
Bitva u Loděnic ukázala, že Bedřichova snaha podřídit si Moravu nebude jednoduchá. Obě strany nakonec hledaly politické řešení. Roku 1186 se Bedřich a Konrád Ota setkali ve středočeském Kníně, kde uzavřeli dohodu. Konrád si ponechal markraběcí titul a vládu nad Moravou, uznal však nadřazené postavení českého knížete. Bedřich naopak přijal jeho mocenské postavení a podle historických výkladů mu zajistil také nástupnická práva pro případ své smrti.
Příběh ale ještě neskončil. V březnu 1189 Bedřich zemřel a na český knížecí stolec usedl právě Konrád Ota. Muž, proti němuž před několika lety vyslal Bedřich vojsko, se nyní stal vládcem Čech. Jeho vláda však netrvala dlouho. Roku 1191 zemřel během vojenského tažení v jižní Itálii, kde se účastnil obléhání Neapole.
Bitvu dodnes připomíná okolí Loděnic a Dolních Kounic. V krajině se nachází smírčí kříž spojovaný s bitvou a při zemědělských pracích byly nalezeny úlomky šípů a zbraní. Nejvýmluvnější svědectví však zůstává v kronice opata Jarlocha. Jeho zpráva o hluku, který doléhal až ke klášteru, o rozsekaném kabátci Viléma z Pulína a o hromadných hrobech nám i po více než osmi stoletích připomíná, jak vysokou cenu může mít boj o moc.
Seznam použitých zdrojů:
1. Biografický slovník českých zemí. BEDŘICH ?1144–1189. [online]. Historický ústav AV ČR. Dostupné z: https://biography.hiu.cas.cz/wiki/BED%C5%98ICH_%3F1144%E2%80%931189
2. Čas války: přehled významných vojenských akcí českých dějin v 11.–12. století. [online]. Curia Vitkov. Dostupné z: https://curiavitkov.cz/2006/11/05/cas-valky-akce/
3. DĚJINY DOLNÍCH KOUNIC. Díl II., kapitola XVIII. Válečné události od roku 1185 do 19. století a pobyty vojska v Dolních Kounicích. [online]. Město Dolní Kounice. Dostupné z: https://www.dolnikounice.cz/assets/File.ashx?id_dokumenty=81527&id_org=2928
4. Historická šlechta. Přemyslovci II. [online]. Dostupné z: https://www.historickaslechta.cz/osobnosti/premyslovci-i-2/
5. STUDENÍK, Jan. Loděnice – Památná bitva mezi Čechy a Moravany. [online]. Moravská národní obec – Za Moravu, 9. 12. 2013. Dostupné z: https://zamoravu.eu/2013/12/lodenice-pamatna-bitva-mezi-cechy-a-moravany-10-12-1185/
