Článek
I když pochází z vyloučené lokality a vyrůstal v dělnické rodině, od začátku byl nastavený tak, že chce zabojovat o lepší život. Jak sám říká: „Žádné zkratky nepomohou a z dlouhodobého hlediska nic dobrého nepřinesou, o tom jsem přesvědčený. Jestliže chtějí mladí lidé žít v lepších podmínkách, než v jakých vyrostli, tak toho mohou dosáhnout jen prostřednictvím píle a práce.“
Jak reagovalo Vaše okolí, když jste oznámil, že chcete být lékařem?
Moji rodiče i bratr na mě samozřejmě byli pyšní, ale zároveň to brali jako logický krok. Po základní škole jsem totiž pokračoval na gymnáziu, kde jsem se postupem času začal více zaměřovat na přírodní vědy, v čemž mi pomáhaly semináře z biologie, fyziky a chemie. Předtím, než jsem se přihlásil na medicínu, jsem ještě rok strávil na přírodovědecké fakultě v Ústí nad Labem, odkud pocházím, ale když jsem si pak začal vyhodnocovat situaci na trhu práce a uvažovat nad tím, co by mě vlastně v životě bavilo, tak volba nakonec padla právě na medicínu.
Při studiu medicíny, která je považována za jeden z nejtěžších studijních oborů vůbec, jste si dokázal přivydělávat brigádami. Jak jste to časově zvládal?
Jinak to zkrátka nešlo. Během studia jsem se snažil finance lepit ze všech možných zdrojů. V prvních dvou letech jsem využil studentské půjčky, která mi umožnila se trochu rozkoukat a zvyknout si na náročnost a požadavky oboru. V té době už jsem si sháněl kontakty na fondy a nadace, které by mi mohly pomoct, a právě tehdy jsem narazil na nadaci Verda, jež mě podporovala takřka po celou dobu studia. Co se konkrétních brigád týče, jednalo se například o doplňování zboží, práci v továrně u pásu nebo třeba pomoc na stavbě. Poslední dva roky se mi naskytla možnost pracovat jako komparz, což nebylo vůbec špatné, byť to bylo časově poměrně náročné. Ve škole jsem si někdy musel vybírat absence, abych mohl na několik dní odjet do Prahy na natáčení.
V jakých filmech a seriálech jsme Vás mohli vidět?
K žádné velké roli jsem se nedostal, většina lidí by mou postavu na obrazovce pravděpodobně ani nezaregistrovala. Pokud bych ale měl uvést konkrétní tituly, tak bych zmínil například pohádku Sedmero krkavců od Alice Nellis nebo britský seriál Tři mušketýři, který u nás odvysílala Prima.
Kromě brigád Vám při studiu finančně dopomáhala i již zmíněná nadace Verda, která se zaměřuje na podporu romských studentů. Nyní jste Vy sám členem správní rady této organizace. Co Vás k tomuto kroku vedlo? Chtěl jste se tím Verdě třeba i jistým způsobem odvděčit za podporu, které se Vám od ní dřív dostávalo?
Na prvním místě byla myšlenka, že když člověk vydělá víc peněz, než nutně potřebuje, tak se nabízí, aby pomohl i jinde. Tuto filozofii koneckonců sdílí mnoho lidí v mém okolí. Vyberou si nějaký projekt, který jim přijde smysluplný, a finančně ho podporují. U mě byl výběr samozřejmě vcelku jednoduchý, protože jsem k Verdě měl vždycky blízko, a nebýt jejich pomoci, tak bych to měl opravdu hodně složité. Verda je navíc financována čistě ze soukromého sektoru, takže je její fungování založeno výhradně na dobré vůli soukromých osob a firem. Jeden rok jsem se jim tedy rozhodl v období Vánoc poslat finanční obnos a od té doby to tak dělám pravidelně. A jak se zrodilo mé členství ve správní radě? S Verdou jsem v kontaktu dlouhodobě, účastnil jsem se výročních schůzí a akcí, kde jsem se setkával se současnými stipendisty, a občas jsem byl požádán, abych pronesl pár motivačních slov. Když mi poté bylo paní Dubskou, ředitelkou projektu, nabídnuto místo ve správní radě, tak mi to polichotilo a samozřejmě jsem to přijal. Beru to jako takové symbolické uzavření kruhu, kdy se ze studenta a stipendisty stal pravidelný přispěvatel a člen správní rady.
Jak se klienti Verdy za ta léta proměnili? V čem jsou dnešní romští studenti jiní než „Vaše generace“?
Já osobně se sice vzhledem k dojezdové vzdálenosti mezi Ústím a Brnem samotného výběrového řízení neúčastním, ale samozřejmě čtu výroční zprávy a snažím se udržovat si o chodu nadace přehled, takže mohu říct, že zatímco dříve studenti tíhli téměř výhradně k sociální oblasti, v posledních letech se čím dál tím častěji objevují i přírodovědné a technické obory, což je skvělé. Studentů také každým rokem přibývá a i jejich studijní výsledky jsou čím dál lepší, za což jsme na jednu stranu moc rádi, ale na druhou stranu je to pro nás i určitý závazek, protože abychom dokázali vyhovět co největšímu množství studentů, musíme neustále shánět nové dárce.
Pro mnoho lidí jste byl pravděpodobně jediným romským studentem medicíny, kterého znali. Cítil jste kvůli tomu na svoji osobu větší tlak? Měl jste například obavy, že případné selhání by společnost mohla zobecnit na celou romskou komunitu a vnímat ho jako důkaz, že Romové nemají na to stát se lékaři?
To, že jsem Rom, nemám napsané na čele, takže si myslím, že to lidem mnohdy ani nedocházelo. Když se mě někdo na rovinu zeptal, tak jsem svůj původ netajil, ale jelikož v Plzni studovalo velké množství zahraničních studentů, zejména Portugalců, tak mnoho lidí dost možná předpokládalo, že i já mám zahraniční kořeny. Necítil jsem tedy ani tak odpovědnost za celou romskou komunitu, ale spíše za nejbližší rodinu a nadaci, tedy lidi, kteří mi pomáhali a kteří do mě investovali nejen peníze, ale i svůj čas a energii. Když přišlo nějaké těžší období a přemýšlel jsem, jestli by nebylo lepší to zabalit, tak jsem se dokázal hecnout právě kvůli tomu, že jsem cítil odpovědnost vůči těmto lidem.
Jako lékař nyní pracujete na infekčním oddělení nemocnice v Ústí nad Labem. Proč Vás to táhlo právě k infektologii?
Vždycky mi byla blízká biologie, chemie a práce s mikroskopem, zkrátka svět, o němž víme, že kolem nás existuje, ale běžným okem ho nevidíme. Měl jsem štěstí i na zapálené kantory, kteří se své nadšení pro vědu snažili přenášet na své žáky, což se jim u mě povedlo dokonale. Na infektologii mě ale lákalo i to, že je to nesmírně široký obor. Nemusím se specializovat pouze na jeden orgán a ani se rozhodovat, jestli budu pediatr nebo jestli se zaměřím na dospělé. Infekce se totiž může objevit kdekoliv v těle. Navíc se jedná o dynamický obor, který se neustále posouvá dopředu.
Jak si podle Vás česká infektologie vede v porovnání se zahraničím?
Na základě stáží a konferencí, kterých jsem se za ta léta zúčastnil, mohu říct, že jsme na tom i v porovnání s USA a západní Evropou opravdu výborně. Pokud bych už měl někde stonat, tak bych si vybral Českou republiku. Podle mého názoru zde máme nejdostupnější a nejkvalitnější péči na světě, i když si to pacienti a široká veřejnost často plně neuvědomují. Bohužel se ale domnívám, že tento stav nebude trvat navždy. Současný český systém zdravotnictví je založen na solidaritě a na tom, že lidé platí zdravotní pojištění, i když ho momentálně nepotřebují, což je idea, jež se některým radikálnějším uskupením, kterých je na naší politické mapě čím dál více, nemusí zamlouvat.
Potýká se i Váš obor s problémem zvyšujícího se věkového průměru lékařů a naopak nedostatku mladých zájemců o tuto specializaci?
U nás to naštěstí až takový problém není, ale je to dáno i tím, že pracuji ve velké krajské nemocnici. Obecně sice platí, že je lékařů na odděleních málo, ale stále přichází dost mladých, kteří tu pak čerpají zkušenosti od starší generace. V menších okresních nemocnicích je situace pochopitelně o něco horší, jelikož absolventi lékařských fakult upřednostňují spíše život ve větších městech.
Setkal jste se někdy s tím, že by Vás během výkonu Vaší profese někdo podceňoval kvůli Vašemu původu, ať už pacienti, nebo i kolegové?
Já osobně jsem se nikdy s žádnou negativní reakcí nesetkal, alespoň ne napřímo. Je to ale spíš tím, že pro většinu lidí je stále nemyslitelné, že by Rom mohl být lékařem, takže jim můj původ pravděpodobně ani nedochází. Nedělám si ale žádné iluze. Slyšel jsem například o romském lékaři z jedné jihočeské nemocnice, který musel kvůli rasismu pracoviště opustit, a také vím, že mí ukrajinští kolegové si kvůli předsudkům rovněž zažívají svoje.
Setkal jste se už i s jinými Romy, kteří pracují ve zdravotnictví?
Napříč nemocnicí, ve které působím, sice žádné další romské lékaře neznám, ale potkávám mnoho nezdravotnických pracovníků a nižších zdravotníků romského původu. Z doslechu ale vím, že v jiných nemocnicích romští lékaři a sestry pracují.
Někdy se říká, že romské studenty nevidíme tak často i kvůli tomu, že jsou romské rodiny zkrátka radši, když děti místo studia raději co nejdříve začnou vydělávat. Platí to stále, nebo se tento přístup v posledních letech už změnil?
Bohužel stále platí, že rodiny z nižšího socioekonomického spektra vidí budoucnost svých dětí spíše krátkozrace. Nedokáží si vyhodnotit, že když půjde jejich syn nebo dcera studovat, tak je sice budou muset ještě několik let finančně dotovat, ale potom se jim to několikanásobně vrátí tím, že budou mít jejich děti výrazně lepší pozici na trhu práce a ve výsledku také mnohem vyšší plat. I v rámci Verdy jsme se setkali s tím, že někteří rodiče studium svým dětem rozmlouvali. Jeden příběh dokonce zašel tak daleko, že daný uchazeč o stipendium ani nezažádal, protože si rodiče nepřáli, aby se o nich vědělo, že na tom nejsou finančně dobře. Pomoc od nadace totiž vnímali jako ostudu.
Jaká z toho vede cesta ven? Může ke změně přístupu rodičů přispět třeba medializace úspěšných romských příběhů?
Řekl bych, že ano, proto taky vždy souhlasím s rozhovory a nebojím se jít se svým příběhem ven. Myslím, že je v tomto případě důležité snažit se být vidět a doufat, že když bude o hodnotě vzdělání mluvit někdo, kdo je taky Rom a kdo si taky prošel problémy, jako je třeba chudoba, tak to změní jejich pohled na věc. Musím ale také zmínit, že naše snahy podkopává i to, že se někteří úspěšní Romové za svůj původ stydí a odmítají se účastnit iniciativ, které by mohly vést k pozitivním změnám. Pro kolegy a známé si často vymyslí pohádku o předcích z Itálie nebo Španělska a o svých skutečných kořenech mlčí. Není ale vše tak černé. Co se samotné nadace týče, tak určitý posun v komunikaci s rodiči vnímám. Určitě lze říct, že jsou nyní mnohem otevřenější než v minulých letech, a to právě díky tomu, že s nimi mluvíme a vysvětlujeme, jak moc je vzdělání pro jejich děti přínosné.
V posledních letech si nelze nevšimnout vzestupu krajně pravicových politických proudů a názorů. Všímáte si i Vy, že je rasismus ve společnosti opět přítomen více než třeba pět let zpátky?
Nemyslím si, že by takto smýšlejících lidí bylo nutně víc než v minulosti. Problém vidím spíš v tom, že jim sociální sítě dávají možnost sdružovat se a navzájem se v těchto názorech utvrzovat, a to nejen v rámci republiky, ale třeba i napříč více státy. Nejvíce se tyto tendence projevují u dětí na základní škole, což můžu potvrdit i ze své vlastní zkušenosti. Největší míru šikany a různých narážek jsem zažil právě v tomto věku, takže to rozhodně není žádný nový fenomén, a je mi bohužel jasné, že něco podobného může potkat i mého syna. Souhlasím ale s tím, že jsou v dnešní době zbytkem společnosti tyto postoje častěji normalizovány, protože lidé jsou už vůči takovým věcem zkrátka otupělí.
Může být řešením zákaz sociálních sítí pro děti?
Na to už je podle mě pozdě a v praxi to vlastně ani nejde. Já sám mám pouze Facebook a po jiných sociálních sítích ani netoužím, ale je mi jasné, že pokud bychom se je pokusili dětem zakazovat, tak by je to naopak ještě více lákalo. Jediným řešením je snažit se digitální prostor kultivovat a pěstovat v dětech kritické myšlení a schopnost ověřovat si informace a rozlišit pravdu od lži.
Co byste vzkázal mladým Romům, kteří uvažují o studiu medicíny nebo jiného náročného oboru? Proč to má cenu?
Vzkázal bych jim, že ačkoliv to pro ně může být složitější než pro jejich vrstevníky z lépe zaopatřených a informovaných rodin, tak jediná cesta k lepšímu životu vede přes vzdělání a z toho pramenící dobré pracovní uplatnění. Žádné zkratky nepomohou a z dlouhodobého hlediska nic dobrého nepřinesou, o tom jsem přesvědčený. Jestliže chtějí žít v lepších podmínkách, než v jakých vyrostli, tak toho mohou dosáhnout jen prostřednictvím píle a práce. Já sám pocházím z vyloučené lokality, oba moji rodiče pracují jako dělníci, peněz jsme nikdy neměli nazbyt, ale přesto jsem to dokázal, a když jsem to dokázal já, tak můžou přece i oni.
Redaktorka: Terezie Šenkyříková
