Článek
Dnes studuje na věhlasné Cambridgeské univerzitě postgraduální magisterský program zaměřený na kriminologii, na který chce navázat studiem práv.
Zásadní roli hrála v životě Laury její milovaná babička, která jí vštípila, že být Romkou není něco, za co by se měla stydět a co by měla skrývat, ale důležitá součást její identity, na kterou může být hrdá. Právě díky tomuto přesvědčení v Lauře postupně uzrála vize pomáhat vlastní komunitě a přispívat k přerušení bludného kruhu chudoby, segregace a rasismu, v němž se mnoho mladých Romů kvůli svému původu stále ocitá.
Laura je přesvědčena, že nejúčinnějším nástrojem společenské změny je kvalitní vzdělání. Stejně důležité jsou podle ní také inspirativní romské vzory a mentoři, díky kterým si romské děti uvědomí, že i na ně může v životě čekat úspěch.
Na Slovensku jste byla zařazena do speciální školy, kam jste však zjevně nepatřila. Vzpomínáte si, jak tehdejší úřady toto rozhodnutí odůvodnily?
Samotný proces, jak k tomu došlo, si nevybavuji, protože jsem byla opravdu velmi malá. Když jsem se na to ptala rodičů, taky si nevzpomínali, jak to přesně probíhalo. Je to přece jen už zhruba dvacet let. Vím ale, že do této školy byly posílány výhradně romské děti, protože jsem tam žádné Neromy nikdy neviděla. Strávila jsem tam ale jen dva roky, protože jsme se poté přestěhovali právě do Spojeného království.
Jak často se na Slovensku stává, že zdravé a často velmi bystré a talentované děti jsou zařazovány do speciálních škol pouze kvůli svému romskému původu?
Myslím, že se to děje poměrně často, ale pokud se zaměříme na konkrétní důvody, tak je to trochu složitější. Někdy jsou romské děti do takových škol poslány na základě testů, jindy v tom hrají roli rodiče. Někteří rodiče totiž do speciální školy chodili taky, a tak nevidí nic špatného na tom, že tam půjdou i jejich děti, tudíž se mnohdy jedná o generační problém.
Zrovna nedávno jsem narazila na případ, kdy dva Neromové zavraždili romské dítě, a tak se nelze divit, že rodiče považují segregované speciální školy pro své děti za bezpečnější volbu, jelikož tam jejich dítě bude po fyzické stránce v bezpečí.
Dalším důvodem je i to, že někteří rodiče vlastně ani netuší, že jejich dítě má teoreticky možnost vybrat si jinou školu. Moji rodiče byli po příjezdu do Anglie v šoku, že chodím do třídy s dětmi všech možných etnických skupin. Na Slovensku je ani nenapadlo, že to vůbec jde. Moji angličtí učitelé byli naopak v šoku z toho, jak to vypadá na Slovensku.
Laura v dětství
Poté, co se Vaše rodina přestěhovala do Anglie, jste tam absolvovala část základní školy a také střední školu. Všimla jste si nějakých rozdílů v tom, jak s Vámi v rámci vzdělávacího systému zacházeli Slováci a jak Britové?
Mohu říct, že za ty dva roky, které jsem na slovenské škole strávila, se ke mně učitelky vždy chovaly velmi hezky. Moje učitelka z první třídy si mě dokonce nedávno vyhledala na Facebooku a pogratulovala mi. Moje další učitelka bohužel už zemřela, jak jsem nedávno zjistila. Moc mě to mrzelo, protože jsem se s ní chtěla podělit o radost z toho, kam až jsem se dostala. Myslím, že to zkrátka braly tak, že učí na škole pro děti se zvláštními potřebami, a tak se k nim snažily chovat pěkně. Oproti tomu v Anglii moje barva pleti nikoho nezajímala. Nedělali žádný rozdíl mezi mnou a neromskými dětmi a učili mě to, co učili i ostatní žáky. Tehdy jsem pochopila, že je normální, že všechny děti navštěvují školu společně a nikdo nikoho nevylučuje.
Po střední škole jste se s rodinou vrátila na Slovensko, ale pak jste se rozhodla znovu se vydat do Anglie. Co Vás k tomuto rozhodnutí vedlo?
Na Slovensko jsme se vrátili, protože tam mému tátovi nabídli velmi dobrou práci. Já jsem si pak našla práci jako marketingová specialistka, ale došlo mi, že chci víc. V osmnácti jsem se tedy na vlastní pěst rozhodla vrátit se do Anglie, z čehož moje máma původně nebyla úplně nadšená. Já jsem ale cítila, že by se mi na Slovensku nedostalo takového vzdělání, jaké jsem chtěla, a věděla jsem, že mi Anglie může nabídnout mnohem více možností.
Poté jste s vyznamenáním absolvovala vysokou školu, a to i přesto, že jste si musela přivydělávat prací v automobilce. Jak obtížné bylo skloubit studium se zaměstnáním?
Původně jsem si chtěla vzít studentskou půjčku, ale moji rodiče nedokázali včas doložit všechny potřebné dokumenty, a tak mi z administrativních důvodů půjčku v plné výši neschválili. Dostávala jsem proto jen absolutní minimum, která ale nepokrylo ani celý nájem. Část nájmu, jídlo a další výdaje jsem tak musela platit sama. Naštěstí se mi podařilo najít si práci v automobilce. Můj šéf mi chtěl po mém nástupu na univerzitu snížit úvazek na částečný, ale to jsem odmítla, protože jsem ty peníze zkrátka potřebovala na zaplacení všech účtů. Není to sice tak úplně legální, ale dalo se to obejít tím, že jsem podepsala prohlášení, že mě do práce nikdo nenutí a že pokud by se mi v pracovní době něco stalo, tak za to přebírám zodpovědnost já. V praxi to vypadalo například tak, že jsem v sobotu a v neděli chodila na patnáctihodinové směny a další směnu jsem měla ve středu, kdy jsem ve škole měla volno. Pozitivem ale bylo, že jsem při práci mohla vypnout mozek a odpočinout si od studijních povinností. Samozřejmě, že jsem byla vyčerpaná a bylo velmi těžké najít balanc mezi školou a prací, ale když jsem dostudovala, tak jsem na sebe byla pyšná a věděla jsem, že to za to stálo.
Nyní pokračujete ve studiu na velmi prestižní Cambridgeské univerzitě, kde se věnujete výzkumu policejního násilí vůči romským občanům v zemích Evropské unie. Co Vás k tomuto tématu přivedlo?
Začalo to případem českého Roma Stanislava Tomáše, který v době covidové pandemie zemřel po zákroku policie. Přišlo mi tehdy zvláštní, že zatímco například George Floyd, který přišel o život za velmi podobných okolností, dostává v médiích prostor, tak kauza Stanislava Tomáše se opravdu výrazného mediálního pokrytí nedočkala. Proto jsem ještě předtím, než jsem vůbec nastoupila na univerzitu, začala po podobných příbězích pátrat, hledat informace a obecně se o toto téma zajímat. Tehdy mi došlo, že se něco musí změnit. Prvním krokem by mělo být plošné a důsledné používání osobních kamer, které sice problém samy o sobě nevyřeší, ale pomohou k tomu, aby policisté museli přijmout zodpovědnost za svá případná pochybení.
Chtěla byste v budoucnu pracovat jako policistka?
To byl můj původní záměr, ale když jsem postupně zjišťovala, jak policie ve Spojeném království funguje, tak jsem se začala přiklánět k tomu, že bych se chtěla věnovat romské komunitě a obecně vzato lidem, kteří se stali oběťmi policejní brutality. Ráda bych použila své znalosti k tomu, abych jim mohla pomáhat, a proto bych chtěla zamířit na práva. V Británii už dvě skvělé romské právničky znám a setkala jsem se i s dalšími inspirativními romskými osobnosti, díky kterým jsem pochopila, jakou cestou bych se chtěla vydat. Po dokončení studia bych pak chtěla pokračovat v terénní práci a akademické činnosti, abych mohla u soudů usilovat o nápravu a řádně vyšetřovat případná pochybení policistů.
Romští policisté mají v Británii dobrou pověst. Například Petr Torák, původem z České republiky, dokonce za svou práci obdržel Řád britského impéria. Znáte jeho příběh? Jste s ním případně i v kontaktu?
Ano, Petr je mým dalším mentorem a myslím, že je naprosto úžasné, co se mu daří v rámci jeho charity dělat. Velmi mi pomáhá také Olga, která na univerzitě pracuje jako výzkumná pracovnice, jež mi poradí se vším, co zrovna potřebuji. Komunita vysoce postavených Romů v Anglii zatím není příliš velká, o to víc jsme však semknutí, nikdo se nijak nepovyšuje a všichni děláme vše pro to, abychom ty druhé co nejvíc podpořili. Já sama jsem vlastně takovým miminkem této komunity, byť už také působím jako mentorka pro tři šestnáctileté romské děti, kterým pomáhám s přípravou na závěrečné středoškolské zkoušky. Je to úžasné, protože cítím, že předávám pochodeň dalším Romům, a navíc je pěkné i to, že se v podstatě jedná o dominový efekt, a tak bude úspěšných Romů neustále přibývat. Ani teď jich vlastně není vůbec málo, ale někteří lidé ve vysokých pozicích své romské kořeny bohužel raději skrývají.
Existuje mnoho příběhů mladých slovenských a českých Romů, kteří se kvůli předsudkům a diskriminaci rozhodli emigrovat do zahraničí, kde později dosáhli skvělých úspěchů. Co si myslíte, že se na Slovensku nebo i v Česku musí změnit, aby tamní vzdělávací systém podporoval romský talent místo toho, aby ho potlačoval?
To je velmi komplexní otázka, ale z vlastní zkušenosti mohu říct, že pro mě bylo klíčové, že jsem v Anglii narazila na učitele, kteří měli vysoká očekávání a tlačili mě k tomu, abych ze sebe vždy vydala maximum. Na slovenských školách učitelé už tak nějak automaticky předpokládají, že romské děti v životě nic nedokáží, což samozřejmě negativně působí na jejich už tak nízké sebevědomí.
Pokud bych to tedy měla shrnout, tak bych řekla, že klíčem k úspěchu může být dětem ukázat, že v ně věříte, klást na ně vysoké nároky, rozpoznat jejich talent a dát jim vhodné podmínky pro jeho rozvoj a zároveň bojovat se segregací romských a neromských dětí. Na Slovensku je segregace sice oficiálně zakázaná, ale v praxi k ní stále dochází. Jsem přesvědčená, že se na Slovensku najdou romské děti, které mohou být klidně desetkrát chytřejší než já a jež mají mozek na to, aby se z nich stali inženýři, vědci nebo lékaři. Problém ale je, že si nevěří, protože v ně nevěří ani systém, a proto je nutné je popostrčit. Z tohoto důvodu jsem moc ráda, že je úspěšných Romů čím dál víc, takže můžeme těmto dětem na konkrétních příkladech ukazovat, že to jde.
Studium v Anglii na prestižní univerzitě, jako je Cambridge, je velmi náročné, a to jak po psychické, tak po finanční stránce. Jak Vám lidé mohou pomoci?
Musím říct, že už mi podporu vyjádřilo opravdu velké množství lidí. Před několika dny jsem byla na jeden den zpět na Slovensku a v Košicích mě zastavil jeden romský pár s dítětem, který mi chtěl poblahopřát k mým úspěchům, a já jsem se pak obrátila k jejich malému synovi a řekla jsem jim, že jejich dítě to taky může dokázat. Vidím obrovský smysl v tom, že mohu jít příkladem, na jehož základě se i další romské děti mohou vydat směrem, který jsem jim ukázala.
Pokud bych měla odpovědět na to, jak mi nyní lidé mohou pomoci, tak by se to týkalo hledání zdrojů k mému výzkumu. Sháním jakékoliv informace ohledně policejní brutality na území států Evropské unie. Kontaktovala jsem samozřejmě i policii, ale vcelku logicky nelze očekávat, že se mnou budou mít zájem spolupracovat, takže budu v tomto ohledu za jakoukoliv pomoc moc vděčná.
Redaktorka: Terezie Šenkyříková
