Článek
Sundání ukrajinských vlajek z veřejných budov vyvolalo reakce, které působí přehnaně už svým rozsahem.
Politici vydávají prohlášení, lidé vyvěšují vlajky do oken, média hledají viníky.
A přitom se nestalo nic dramatického – státní instituce se prostě vrátily k tomu, co mají reprezentovat: k českým symbolům.
Podpora napadené země je legitimní, ale neznamená to, že musíme trvale měnit vzhled vlastních budov.
Vlajky cizích států mají na veřejných institucích smysl jen dočasně – jako gesto solidarity, ne jako nový standard.
Česká vlajka by měla být tím, co nás spojuje, ne prázdným plátnem, které je třeba doplňovat, aby působilo dostatečně „morálně“.
Má to i historický rozměr, který by neměl mizet z paměti.
Ukrajina dnes čelí agresi, ale v době sovětské okupace byla součástí systému, který okupoval i nás.
Není to výčitka, ale připomenutí, že dějiny nejsou černobílé – a že symboly by se neměly stát nástrojem emocionálního vydírání.
Zajímavější než samotné vlajky je proto to, co se děje kolem nich.
Z obyčejného gesta se stala zkouška loajality.
Kdo reaguje s odstupem, je hned podezřelý z nedostatku empatie.
Ve společnosti, která ztrácí schopnost rozlišovat mezi rozumem a emocí, se i prosté rozhodnutí o praporu mění v morální test.
Možná bychom si měli připomenout, že nadhled není nedostatek citu.
Naopak – je to projev zralosti.
A dokud budeme reagovat na symboly místo na podstatu, budou s námi symboly hýbat víc než skutečnost sama.
