Hlavní obsah
Láska, sex a vztahy

Opustil jsem rodinu kvůli jiné a udělal jsem dobře

Foto: Obyčejný chlap, zdroj Pixabay

Mám milenku, je to ta pravá?

Stalo se mi to, co se stalo mnoha mužům, a mnohým mužům se to jistě stane také. Najednou vejde do dveří žena, která je krásná, má charisma, a během pár okamžiků jí muž vnímá jako ženu téměř dokonalou. Co když je ona ta pravá?

Článek

Znali jsme se už před tím, než tehdy vešla prvního březnového dne do dveří naší kanceláře. Věděl jsem, že má doma manžela, a že se vrací do práce z rodičovské dovolené. Navíc jsme byli tak trochu vzdálená rodina. Ale to je na delší představování.

Já mám doma dvě dcery a přítelkyni. Jsme spolu docela spokojení. Vůbec bych nepomyslel na jinou ženskou. Něco jsem si už prožil. Na nějaké eskapády nemám ani čas.

Vím, že až se vrátí z rodičovské, budu ji zaučovat v kanceláři. Vím jak vypadá, jak se chová. Ale když si toho prvního březnového dne ke mně přisedne, aby si mohla dělat zápisky, začal jsem být nervózní. Líbí se mi. Jakto? Vždyť před lety se mi nějak extra nelíbila. Teď se mi líbí moc. Uvnitř mě se rozjíždí nepopsatelný mix pocitů. Takový, jako u první pořádné lásky. Více než pracujeme, probíráme naše životy, hodně se smějeme. A začínám mít pocit, že tohle bude problém. Stačil první den a já jsem myšlenkama jen s ní.

Následují další dny zácviku a já zjišťuji, že ona to má snad stejně. Po vzájemné výměně telefonních čísel se to rozjíždí naplno. Tajné telefonáty, když jsme sami. Nespočet textových zpráv. Vše s rizikem, že se to provalí, jakmile to uvidí jeden z našich partnerů.

Říkám si, že je to vlastně nevěra jak z učebnice. A tohle jsem nikdy nechtěl. Riskuju tím, že přijdu o vše, co mám. Jenže si nemůžu absolutně pomoct. Lítám v tom až po uši. A ona taky.

Do obou z nás se vkrádájí pochybnosti. Okouzlení po čase opadne, nakonec si nemusíme tolik rozumět. A začneme litovat, že jsme své rodiny opustili.

Přemýšlel jsem zhruba měsíc. Neustále jsem si to v hlavě probíral ze všech stran. Zjistil jsem, že nežiji s tou pravou ženou mého života. Že se kě mně více hodí jiná. Jenže mám s ní děti, které miluju nejvíce na světě. Je přece opustit nemůžu. Mám se podřídit dětem a být se svojí přítelkyní do konce života hlavně kvůli nim? A zahodit dost možná životní lásku, a vyčítat si, že jsem to nezkusil? Je to přeci můj život, a ten dětmi neskončil. Nejsem ani první, ani poslední, kdo by to udělal, že opustí rodinu a odejde za jinou.

Oba jsme se rozhodli, že obětujeme vše, a odejdeme od našich rodin. Uběhly dva roky, a pověstná karma nám vše vrátila i s úroky. Ale už jsme stihli svatbu a jsme manželé. Vše jsme postupně překonali a i přes jednu velkou kaňku v podobě toho, že nejsme se svými dětmi pořád, jsme spolu šťastní. Člověk se musí smířit s tím, co napáchal, a se všemi následky. Naučí se s tím žít. Ale nic bych nevracel zpátky.

Spousta lidí nás odsoudilo nebo ještě odsoudí navždy. Ale spousta nás i pochopí. A pokud nejste ve vztahu štastní a poštěstí se vám to co nám, nebojte se udělat zásadní krok. Možná to vyjde. A když ne? Alespoň nebudete litovat, že jste to nezkusili.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz

Doporučované

Načítám