Článek
Cítím spíše úlevu. Když totiž žijete ve vztahu, který není úplně v kondici, možná si to ani neuvědomíte. Člověk jede dál. Každá hádka i křivda se po čase zapomene. Veškeré zákazy a omezení, kterého se mi dostávalo, mi vadilo jen v tu konkrétní chvíli. Naštval jsem se, ale zase jel prostě dále. Práce, děti, večer seriál, spát, práce. A nic jiného. Mám přece děti, na koníčky ani kamarády není čas. Jsem táta, můj život jako člověka je u konce. Veškerý svůj čas věnuji dětem, nebo tomu, abych svou rodinu uživil. A co jiného bych taky chtěl, nejsem přece už dítě.
Bohužel nejsem ten typ chlapa, který se prostě sebere, a po práci a jídle odejde na pár piv do hospody. A když přijde z hospody domů, práskne do stolu, a doma je klid. Takový druh muže bych ani nikdy být nechtěl. Chci se věnovat dětem a ženě. Ale taky bych chtěl alespoň minimum času pro sebe. Jenže žádný nemám. A stejně jedu zase dále.
Nevědomky se to ve mně kumulovalo. A přišel den, kdy to vyvřelo na povrch. Najednou jsem věděl, že musím z toho vztahu pryč. A veškeré pouto, které jsem ke své přítelkyni měl, zmizelo. Ve vteřině. V sobě jsem jen řešil, jak odejít. A jaký to bude mít dopad na děti.
Trvalo to zhruba měsíc. Já to ze sebe vyklopil. A letěl jsem z bytu. I se svým psem. Vyhazovy partnerů, které lze vidět ve filmu, jsou proti skutečnosti slabý odvar. Raněná a zhrzená ženská dokáže divy. Ale i přesto jsem cítil jen úlevu.
Teprve potom jsem zjistil, že skoro všechno oblečení, které mi naházela do odpadkových pytlů, bylo rozstříhané, nebo popsané lihovým fixem. Nezbylo mi skoro nic. Všechno beru, nezasloužil jsem si jednání v rukavičkách. Dějí se i horší věci. Je to ale další díl do skládačky, která mně utvrdila, že jsem udělal dobře. Díky své současné ženě vidím, jak má správný vztah vypadat. A zpětně vidím, co vše bylo špatně. A co vše je schopen muž či žena vydržet kvůli ostatním.
Člověk si klade otázky, jak vůbec mohl s tím druhým žít. A ještě takovou dlouhou dobu. Jak je možné, že jsem to nepoznal? Přitom náznaky toho, že to nebude ideální, byly celou dobu. Jen s dětmi to člověk upozadí úplně do toho nejvzdálenějšího rohu. A přitom všem docela zapomene, že je taky naživu.
