Článek
Je to fascinující úkaz. Jedete si na kole, držíte stopu, dýcháte, žijete. A pak to přijde. Motor za zády, dramatické podřazení, lehké vybočení z kurzu a průvan, který by odnesl i menšího jezevčíka. Řidič vás mine na centimetry. Na takové centimetry, že by se daly měřit mikrometrem z NASA. Cítíte vůni jeho klimatizace. Vidíte v odlesku laku vlastní výraz „vážně?“.
A pak? O padesát metrů dál červená.
A kdo stojí vedle vás? Ano. Hrdina rychlého předjetí. Muž (většinou), který právě riskoval lidský život, aby si ušetřil přibližně 1,7 sekundy. Teď stojí. Dýchá. Hledí před sebe. Vy dýcháte taky. A svět je zase v rovnováze.
Tihle řidiči jsou zvláštní živočišný druh. Říkám jim Sprinteři k semaforu. Jejich životní filozofie je jednoduchá: Předjet. Teď. Hned. Za každou cenu. I kdyby měli projet kolem cyklisty na vzdálenost, při které se dají sdílet Spotify playlisty telepatií.
Nejde o čas. Opravdu ne. Kdyby šlo o čas, dávalo by smysl, že někam spěchají. Jenže realita je jiná. Vidíte je pak, jak na červené kontrolují telefon, ladí rádio nebo hypnotizují volant. Nikam nespěchají. Oni jen nesnesou před sebou kolo. To kolo je symbol. Symbol narušení jejich plynulého vesmíru spalovací dominance.
Cyklista před autem je pro ně něco jako špatně umístěná reklama. Překáží ve výhledu na vlastní důležitost.
Ten moment, kdy vás míjí, je téměř intimní. Auto se přiblíží tak, že si říkáte, jestli by nebylo jednodušší, kdyby vás rovnou adoptovali. Je to tanec plechu a lidské křehkosti. Vy máte helmu a víru v zákony fyziky. Oni mají dvě tuny oceli a víru, že „to vyjde“.
A ono to většinou vyjde. Gratulujeme. Ruleta bez výstřelu. Tentokrát.
Nejkrásnější je ovšem následné setkání na červené. Přijedete si tam svým tempem, klidně, bez adrenalinu, a zastavíte vedle nich. Můžete si je prohlédnout. Oni se většinou nedívají. Dívají se zásadně jinam. Do mobilu. Do volantu. Do paralelního vesmíru, kde cyklisté neexistují.
Je to tichý moment pravdy. Stojíme vedle sebe. Oba stejně rychlí. Oba stejně pomalí. Rozdíl je jen v tom, že já jsem nikoho neohrozil, abych tu byl o dvě sekundy dřív.
Někdy si představuji jejich vnitřní monolog. „Musel jsem ho předjet. Byl tam. Jel. Na silnici. Na MOJÍ silnici.“ Ta představa vlastnictví asfaltu je dojemná. Jako kdyby při koupi auta dostali i malý katastrální výpis na pravý jízdní pruh.
A přitom by stačilo málo. Tři vteřiny trpělivosti. Lehké ubrání plynu. Bez dramatického manévru, bez testování šířky zrcátka proti šířce mých ramen. Jenže to by nebylo tak hrdinské. Nebylo by to tak mužné. Nebyl by to tak epický souboj mezi pedálem a pedálem – jen každý jiného druhu.
Ironie je, že cyklista obvykle dojede k další červené stejně rychle. Město je velký vyrovnávač ega. Semafor je největší demokrat v dopravě. Je mu jedno, jestli jedete na karbonu za sto tisíc, nebo v SUV, které by přežilo menší apokalypsu. Červená je pro všechny.
Možná je to celé jen o potřebě být první. Předjet. Vyhrát. I kdyby šlo o závod, který nikdo nevyhlásil. Cyklista je snadný terč. Nemá karoserii, nemá airbagy, nemá klakson o síle lodní sirény. Má jen nohy, pot a lehce ironický úsměv, když vás na té červené zase dojede.
A tak tam stojíme. Vy v kabině izolované od světa, já na sedle, které mě tlačí už třetí kilometr. A já si říkám: stálo to za to? Ten průlet na centimetry? Ten mikroskopický náskok?
Světla se přepnou na zelenou. Vy vystřelíte. Já se rozjedu. A někde za dalších sto metrů se možná potkáme znovu. V tom nekonečném městském baletu ega a fyziky.
Jen prosím, až příště ucítíte potřebu mě předjet o tloušťku listu papíru, vzpomeňte si na ten okamžik na červené. Na to ticho. Na tu absurdní rovnost.
Možná zjistíte, že největší vítězství je někdy prostě nezávodit.
