Článek
Právě proto bych chtěl otevřít pár oken do zákulisí. Ukázat, co všechno člověk zjistí, když místo iluzí začne počítat faktury, rozpočty a metry čtvereční, když usedne do zastupitelstva. Ne když tam šel, že by chtěl ovlivnit územní plán a zajistit si stavební parcelu. Ani kvůli tomu, aby dohodil práci manželce nebo si přihrál městský byt. Jen když byl prostě naivní a doufal, že najde způsob, jak tohle horské město udělat alespoň o trochu obyvatelnější. Férovější. S důstojností. A možná i s trochou hrdosti.
Díl I.
Na úvod se ohlédnu za loňským rozpočtem. Snad si z něj vezmete víc než někteří kolegové zastupitelé, se kterými jsem o něm mluvil:
Vážené zastupitelstvo, vážení občané,
město Volary nezkvétá.
Naopak. Už dnes míříme do situace, kdy polovina běžných výdajů míří na provozní náklady příspěvkových organizací, s absencí jakéhokoliv rozvoje. A tahle trajektorie roste.
Za čtyři roky jsme neinvestovali 87 milionů. Ne protože bychom je neměli – ale protože jsme nebyli schopni nic připravit, schválit ani dotáhnout. Nestavíme, neinvestujeme, nekupujeme. Jenom prožíráme – připomínkou budiž Městský hotel Bobík, který po dotaci 20 milionů de facto zkrachoval.
A když už se nějaká investice objeví, jde o drobnosti - záchody u Soumarského kempu, kamenný pomník, vánoční koule. To nejsou věci, které město posunou vpřed.
Přitom se rozpadá minimálně deset městských budov. Některé by šlo opravit. A některé by mohly sloužit jako byty, kterých je zoufalý nedostatek. A rovněž chybí stavební parcely pro rodiny a mladé páry.
Co se dlouho zanedbávalo, jsou investice do infrastruktury, jen namátkou:
- rozvody tepla, které jsou na konci životnosti a zvyšují účty domácnostem,
- postupná výměna vodovodního a kanalizačního potrubí, v zimě se pak nebude několikrát týdně zavírat voda kvůli opravám, což se promítá do ceny vodného,
- akumulační nádrž u bazénu na zachycení odlehčených vod, aby nešly odpadní odpady do Vltavy,
- nová čistička odpadních vod, která je již přes dvacet let stará a na konci sil,
- kompletní rekonstrukce bazénu.
Ale co je největší problém? Chybí vize. Chybí plán. A chybí akce.
Bez vize – tedy dlouhodobého cíle, kam se má město ubírat – budeme jen hasit požáry. Bez plánu – tedy konkrétního rozpočtového a projektového postupu, budeme každý rok začínat od nuly. A bez akce – bez vůle věci skutečně dotáhnout – zůstane všechno jen na papíře.
Volary potřebují změnu. Ne kosmetickou, ale systémovou. Potřebují vedení, které má odvahu plánovat, realizovat a nést odpovědnost.
Teprve až budeme mít vizi, plán a odvahu jednat, začne se naše město měnit. K lepšímu. A není to nic světoborného - lidé potřebují mít kde bydlet, musí se obnovovat veškerá infrastruktura, abychom doslova nelili peníze do kanálu, a město se musí starat o svůj majetek.
Letos opět sedíme u smutného stolu. Ale příští rok může být jiný. Pokud si to jako město dovolíme. Pokud budeme chtít.
Děkuji vám.
Tomáš Válek, zastupitel města
