5 okamžiků v české historii, kdy se obyčejnému člověku vyplatilo být chudý

Když v roce 1420 vyrazila polní vojska po Čechách, mířila na zcela konkrétní cíle. Bohaté kláštery, církevní statky, přepychové kostely. Během několika let husité zničili přes 170 klášterů a pobili tisíce řeholníků. Církev přišla o 90 % své půdy. Šlechta, která se přidala na špatnou stranu, ztratila panství.

Jenže chalupník bez majetku? Ten nikoho nezajímal. A pokud se přidal k Žižkovu vojsku, mohl si dokonce polepšit. Na Táboře se majetek házel do společných kádí. Poprvé v českých dějinách být chudý znamenalo být na straně vítězů.

Rok 1620. Konfiskační komisaři zabavují statky povstalecké šlechty. V Čechách propadne konfiskaci 491 panství. Dvě třetiny obhospodařované půdy změní majitele. Poprava 27 českých pánů na Staroměstském náměstí otřese celou Evropou.

Protestanti z řad šlechty a měšťanů prchají ze země – odhadem 36 000 rodin. Ale poddaný, který oral pole včera, oral ho i zítra. Jen pro jiného pána. Konfiskační komise neřešila, kdo nemá co brát. Neviditelnost byla nejlepší ochranou.

Rok 1919. Mladé Československo přijímá záborový zákon. Kdo vlastní víc než 150 hektarů zemědělské půdy, musí se dělit. Schwarzenbergové přicházejí o čtvrt milionu hektarů. Liechtensteinové o 135 000.

Šlechta ztrácí ekonomickou páteř, která ji držela staletí. A kdo dostává? Přes 650 000 drobných rolníků, kteří dosud neměli skoro nic. Pozemková reforma patří k největším majetkovým převratům v českých dějinách – a poprvé šlo o převrat shora dolů.

Po únoru 1948 komunisté zahájili kolektivizaci. Sedláci s dvaceti a více hektary byli označeni za „vesnické boháče“. Zabavené stroje. Nesplnitelné dodávky. Vystěhování na druhý konec republiky. Pracovní tábory.

Zatímco roku 1949 existovalo přes 35 000 větších hospodářství, o osm let později jich zbylo 1 251. Kdo ale nic nevlastnil, ten nebyl třídním nepřítelem. Naopak. Bezzemek dostal legitimaci, místo v družstvu a pokoj v bytovce. Prázdné kapsy se staly vstupenkou do nového beztřídního světa.

Prvního června 1953 se Československo probudilo do jiné ekonomiky. Měnová reforma vyměnila staré koruny za nové – prvních 300 korun v poměru 5:1, vše nad to v poměru 50:1. Kdo měl naspořeno na stáří, přišel prakticky o všechno.

Živnostníci ztratili provozní kapitál. Střední třída přestala existovat. Ale kdo žil od výplaty k výplatě? Ten přišel o pár stovek. Režim to nazval „vítězstvím pracujícího lidu“. Nebyla to pravda. Ale pro ty úplně dole to skutečně bolelo nejméně.

Pět století. Pět převratů. A pokaždé stejný paradox. Majetek, který měl ochraňovat, se stal terčem. Chudoba, která měla být prokletím, fungovala jako štít. České dějiny nejsou jen příběhem hrdinů a padouchů. Jsou také příběhem lidí, které nikdo neviděl – a právě proto přežili.