Zuřivá žena se sekerou proti alkoholu. Zapomenutý příběh Carrie Nation

Se sekerou v ruce a Biblí v kapse ničila hospody a vyháněla opilce. Její jméno se stalo synonymem boje proti alkoholu.

Příběh Carrie Nation je dávno zapomenutým svědectvím doby, kdy ženy sice ještě nemohly volit, ale přesto měnily dějiny. Její metody byly sice radikální, mnohdy šokující (a autor tohoto textu je rozhodně neschvaluje), ale přesto musíme uznat, že měly hluboký smysl. Za zdánlivým šílenstvím se skrývala těžká osobní tragédie a upřímná touha po spravedlnosti.

Carrie Amelia Moore se narodila 25. listopadu 1846 v Kentucky do rodiny farmáře a obchodníka s dobytkem. Dětství nebylo šťastné. Rodina se neustále stěhovala, trápily ji finanční problémy a matka trpěla duševní chorobou – byla přesvědčená, že je královnou Viktorií. Malá Carrie často stonala a její vzdělání bylo útržkovité.

V roce 1867 se jednadvacetiletá Carrie provdala za mladého lékaře Charlese Gloyda, veterána občanské války. Jenže Gloyd byl těžký alkoholik. Manželství se rozpadlo během několika měsíců a Carrie zůstala sama s malou dcerou. Gloyd zemřel na následky pití krátce poté. Právě tato zkušenost v ní zasela nenávist k alkoholu, která ji provázela celý zbytek života.

V roce 1874 se Carrie podruhé provdala za Davida Nationa, kazatele a právníka o devatenáct let staršího. Manželé se nakonec usadili v Medicine Lodge v Kansasu. Tam Carrie založila místní pobočku Křesťanské ženské protialkoholní unie a začala pomáhat chudým a vězňům. Přestože Kansas měl prodej alkoholu zakázaný od roku 1880, hospody fungovaly dál zcela otevřeně. Zákon prostě nikdo nevymáhal.

Carrie nejprve zkoušela mírné metody – zpívala žalmy před hospodami, oslovovala barmany slovy „dobré ráno, ničiteli mužských duší“. Když to nezabíralo, začala se modlit o radu. Pátého června 1900 údajně uslyšela božský hlas, který jí přikázal: „Jdi do Kiowy.“ O dva dny později nasbírala hrst kamenů a vtrhla do Dobsonova salonu. „Muži, přišla jsem vás zachránit před osudem opilce,“ prohlásila a začala rozbíjet láhve i zařízení.

Toho dne zdemolovala tři hospody. Když krátce nato udeřilo tornádo, Carrie si to vyložila jako boží souhlas. Její manžel žertem poznamenal, že by příště měla vzít sekeru. „To je to nejrozumnější, co jsi řekl od naší svatby,“ odpověděla. A vzala ji. Měřila téměř sto osmdesát centimetrů, vážila přes osmdesát kilo a v černém šatě se sekerou v ruce budila respekt i hrůzu. V následujících měsících rozbila desítky barů ve Wichitě, Enterprise i hlavním městě Topece.

Mezi lety 1900 a 1910 byla Carrie zatčena více než třicetkrát. Pokuty platila z výdělků za přednášky po celé Americe a z prodeje miniaturních cínových sekyr, které se staly její ochrannou známkou. Vydávala vlastní noviny – Smasher's Mail a The Hatchet. Své řádění nazývala „hatchetations“ a sebe označovala za „buldoka běžícího u Ježíšových nohou a štěkajícího na to, co se mu nelíbí“.

Carrie Nation nebyla jen ničitelkou hospod. V roce 1901 založila v Kansas City útulek pro ženy a děti alkoholiků – jeden z prvních svého druhu v Americe. Bojovala za volební právo žen, protestovala proti těsným korzetům, kouření i hazardu. Když ji studenti na univerzitě vysmívali, klidně jim odpověděla: „Láskyplný morální vliv matek musí být vhozen do volebních uren.“

V lednu 1911 Carrie zkolabovala uprostřed přednášky v Eureka Springs v Arkansasu. Devátého června téhož roku zemřela v nemocnici v Leavenworthu, chudá a vyčerpaná. Bylo jí čtyřiašedesát let. Na její hrob nechala Křesťanská ženská protialkoholní unie vytesat nápis: „Věrná věci prohibice. Učinila, co mohla.“ Prohibice vstoupila v platnost o osm let později osmnáctým dodatkem ústavy. Carrie se jí nedožila, ale její sekera pomohla otevřít dveře, kterými prošla celá Amerika.