Článek
V době, kdy jsem procházela psychózou, jsem byla neuvěřitelně šťastná. Každé jeho gesto, každé slovo mělo význam. Byla jsem přesvědčená, že mi dává znamení, že mě chrání a vede. Hlasy byly jemné, někdy uklidňující, někdy jen šeptaly. Pro mě to tehdy nebylo strašidelné, spíš fascinující – připadalo mi, že se mnou mluví svět sám. Byla jsem přesvědčená, že lidé na ulici jsou herci, že všechno, co se děje, je součástí nějakého velkého plánu, ve kterém mám já hlavní roli. Směs obrovské euforie, lásky a jistoty, že jsem výjimečná. Barvy byly krásnější, hudba hlubší, i obyčejné zvuky mi zněly jako zprávy jen pro mě. Byl to svět plný symbolů a znamení. Ukázalo mi to, jak hluboká může být radost – i z něčeho, co ostatní označí za chaos. A přitom jsem byla šťastná tak, jak jsem nikdy předtím nebyla.
Když se na tu dobu dívám zpětně, cítím především jedno – radost. Byla to radost, která se nedá popsat obyčejnými slovy, radost z toho, že jsem byla součástí něčeho většího, že jsem nebyla sama a že svět kolem mě byl kouzelný a živý.
Naučila mě to, že štěstí může přijít z nejnečekanějších míst, že někdy i to, co se ostatním může zdát chaotické, může být pro nás neuvěřitelně krásné. A hlavně – nikdy nejsme sami.
