Kdo dnes skutečně formuje veřejné mínění: politici, média, nebo algoritmy?

Kdo dnes skutečně formuje veřejné mínění: politici, média, nebo algoritmy?

Ještě před dvaceti lety byla odpověď relativně jednoduchá. Veřejné mínění formovala kombinace politiků a médií. Politici produkovali témata, média je zpracovávala, občané konzumovali a reagovali. Existovala jasná struktura: zdroj – zprostředkovatel – publikum.

Dnes tahle struktura neexistuje.

Místo ní máme prostředí, kde se informace šíří decentralizovaně, fragmentovaně a řízeně neviditelnými systémy. Politici, média i občané jsou napojeni na stejné platformy. A mezi nimi stojí algoritmy, které rozhodují, co se komu zobrazí.

Nejzásadnější změna není technologická. Je mocenská.

Politik dnes nemá přímý přístup k veřejnosti. Má přístup k platformám. A platformy mají vlastní pravidla. Viditelnost politického obsahu není dána jeho významem, ale jeho výkonem v systému: kolik vyvolá reakcí, emocí, interakcí, konfliktu.

Média už nejsou bránou k informacím. Jsou jen jedním z producentů obsahu v nekonečném feedu. Profesionální investigace soutěží o pozornost se zábavnými videi, konspiracemi, osobními výkřiky a memy. A algoritmus nerozlišuje kvalitu. Rozlišuje jen míru zapojení.

To znamená, že obsah, který je klidný, složitý a analytický, má strukturální nevýhodu. Obsah, který je emocionální, polarizující a jednoduchý, má strukturální výhodu.

Veřejné mínění se tak formuje ne podle relevance, ale podle atraktivity.

Politici na to reagují přirozeně. Přizpůsobují se formátu. Zjednodušují sdělení. Vyrábějí konflikty. Personalizují témata. Mluví v krátkých větách. Produkují „výroky“, ne argumenty. Ne proto, že by to chtěli, ale proto, že jinak nejsou vidět.

Média reagují podobně. Titulky se zostřují. Obsah se fragmentuje. Komplexní témata se převádějí na klikatelné příběhy. Ne proto, že by redakce ztratily etiku, ale proto, že bojují o přežití v prostředí, kde je pozornost hlavní měnou.

A algoritmy? Ty nemají ideologii. Nemají názor. Nemají hodnoty. Optimalizují jen jeden cíl: udržet uživatele co nejdéle na platformě. A toho se nejlépe dosahuje emocemi.

Strach, hněv, pobouření, identita, konflikt, pocit ohrožení. To jsou nejsilnější motory engagementu. A tím pádem i nejsilnější motory šíření informací.

Veřejné mínění se tak stále méně utváří diskusí a stále více reakcemi. Ne tím, co je pravda, ale tím, co rezonuje. Ne tím, co je důležité, ale tím, co se šíří.

Zásadní problém je v tom, že algoritmy nejsou neutrální prostředníci. Jsou aktivní aktéři. I když „jen“ optimalizují data, reálně ovlivňují, jaké informace mají šanci stát se dominantními.

Rozhodují o tom:

A přitom nejsou veřejně kontrolovatelné. Jejich fungování je netransparentní. Jejich logika je obchodní, ne demokratická.

Politici se mohou vyměnit ve volbách. Média mohou být kritizována, regulována, bojkotována. Algoritmy ne. Jsou vlastnictvím soukromých firem. Nepodléhají veřejné debatě. Neodpovídají občanům.

To je historicky nový typ moci. Moci, která není vidět. Nemá tvář. Nemá jméno. Ale strukturuje realitu.

Největší paradox současnosti je, že máme pocit svobody informací, ale ve skutečnosti žijeme v silně filtrovaném prostředí. Každý vidí jiný svět. Jinou politiku. Jinou realitu. A algoritmus tento svět neustále přizpůsobuje našim reakcím.

Nevytváříme si názor z informací. Vytváříme si názor z výběru informací, který za nás udělal systém.

A v tom smyslu dnes veřejné mínění nejvíc formují právě algoritmy. Ne proto, že by chtěly. Ale proto, že mají kontrolu nad tokem pozornosti.

Politici produkují obsah.
Média ho zpracovávají.
Algoritmy rozhodují, co přežije.

Skutečná moc už není v tom, kdo mluví. Je v tom, kdo určuje, kdo bude slyšet.

A dokud bude veřejný prostor závislý na systémech, jejichž hlavním cílem je maximalizace pozornosti, nikoli kvality debaty, bude se veřejné mínění formovat spíš podle logiky trhu než podle logiky demokracie.

Neptáme se už: kdo má pravdu?
Ptáme se: kdo má dosah?

A to je změna, která je možná největší politickou transformací posledních dvaceti let.