Článek
Já už jsem si zvykla na všechno. Na sirény, na autobusy, na opilce pod okny, na sousedku, co větrá cigarety v šest ráno. Ale na dětský křik? Na ten se zvyknout nedá. To není zvuk. To je životní styl.
Když jsem se sem nastěhovala před třiceti lety, bylo tu klidné sídliště. Maximálně někdo vyvětral peřiny, občas zakokrhal pes a jednou za týden někdo zaklel při parkování. Dneska? Dneska mám pod okny něco mezi lunaparkem, koncertem metalové kapely a výcvikem pro budoucí hlasatele apokalypsy.
Každý den přesně ve čtyři odpoledne se to spustí.
„ÁÁÁÁÁÁ!“
„NEEEE!“
„JÁ TĚ ZABIJU!“
„MAMÍÍÍ!“
A já sedím doma, koukám na hodiny a říkám si: tak, doprava skončila, začíná dětská špička.
Nejhorší je, že doprava má pravidla. Semafory. Přechody. Značky. Policii. Děti nemají nic. Jen nekonečnou energii a hlasivky z titanu.
Auto projede a je pryč. Tramvaj zacinká a odjede. Ale dítě? Dítě stojí pod oknem. A řve. A řve. A řve. A ještě si to natáčí na mobil, aby se mohlo řvát znovu večer doma.
Zkoušela jsem všechno. Zavřít okno. Otevřít okno. Zavřít sebe v koupelně. Pustit televizi. Pustit rádio. Pustit digestoř. V jednu chvíli jsem měla zapnuté tři spotřebiče a stejně jsem slyšela jen:
„HEEEEEJ!“
„TO JE MOJE!“
„NÉÉÉ, TO NENÍ FÉÉÉR!“
Já už ani nerozeznávám, jestli si hrají, nebo se navzájem vyhlazují. Podle zvuků soudím, že obojí.
A pak slyším lidi, jak si stěžují na dopravu. Na hluk z aut. Na motorky. Na letadla. Já bych je všechny pozvala k sobě na balkon v pondělí v pět odpoledne. Po deseti minutách by objímali kamion a říkali mu „tichý příteli“.
Město má omezení rychlosti. Má zóny klidu. Má retardéry. Má měření hluku. Ale na dětský křik nemá vůbec nic. Žádný limit decibelů. Žádný zákaz. Žádnou vyhlášku. Nic.
Navrhuju zavést značku:
Pozor, zvýšený výskyt křiku. Doporučené špunty do uší.
Nebo aspoň něco jako noční klid, ale přes den. Třeba od čtyř do šesti ticho. Nebo střídání směn. Jedna hodina řev, jedna hodina šeptání. Aspoň základní lidská rovnováha.
Největší ironie je, že když si já pustím televizi trochu hlasitěji, hned klepe soused. Ale když třicet dětí vřeští jak na jatkách, tak je to „přirozený projev radosti“. Radosti z čeho? Z testování akustiky v panelovém domě?
A rodiče? Ti sedí na lavičkách, koukají do mobilů a občas zahlásí:
„Tak neřvi.“
Což je asi stejně účinné jako říct bouřce: „Tak neprš.“
Já nejsem proti dětem. Já jsem proti hluku. Proti neustálému pocitu, že bydlím u startovací dráhy pro malá letadla bez motoru.
Proto říkám: doprava je proti dětem úplné nic. Auta mají brzdy. Děti nemají. A jestli chce město řešit hluk, tak ať začne tam, kde to skutečně bolí. Ne u silnic. Ale pod mými okny.
Protože kamion projede. Motorka odjede. Ale dětský křik? Ten se vrací každý den. Přesně. Na minutu. Jako splátka nervů. A tu, na rozdíl od dopravy, nikdo neplánuje, nikdo nekontroluje a hlavně – nikdo ji nechce poslouchat. Jen my babičky. Povinně. Bez možnosti objížďky.
