Článek
Já jsem se na důchod těšila. Ne že bych chtěla ležet na pláži, ale aspoň jsem doufala, že přestanu mít pocit, že živím menší firmu. Že si konečně budu moct koupit kafe bez toho, abych řešila, komu ještě dneska přispěju na existenci.
Jenže realita je jiná. Realita se jmenuje rodina.
„Mami, ty už máš klid, užívej si života,“ říká mi dcera.
„Babi, ty už nemusíš nic řešit,“ říká vnučka.
„Ty máš důchod, ty jsi v pohodě,“ říká zeť.
Ano. Já jsem v pohodě. Tak v pohodě, že pokaždé vytahuju peněženku jako bankomat s nožičkama.
Minulou neděli jsme šli na oběd. Já si dala polévku a malé těstoviny. Dcera steak. Zeť burger. Vnučka lososa. Všichni dezert. Kávu. Domácí limonádu. A pak přišel číšník.
Všichni se najednou začali dívat jinam. Studovali strop, zeď, ubrus. A já už automaticky sahala do kabelky. Nikdo nic neřekl. Nikdo se nezeptal. Prostě se předpokládalo, že babička to vyřeší.
Když jsem si dovolila poznámku, že je to nějak drahé, dcera mi řekla:
„Ale mami, vždyť si máš užívat, co s těmi penězi budeš dělat?“
Ano. Co budu dělat s penězi? Třeba je utratím za vaše steaky.
Rodina má zvláštní představu o důchodu. Oni si myslí, že důchodce má čas, klid a hromadu peněz. Že celý život šetřil, aby teď mohl sponzorovat obědy, výlety, zmrzliny a občas i nákup.
Minule mi vnučka napsala:
„Babi, pojď s námi do kavárny, ať nejsi doma sama.“
Já přišla. Oni si dali frappé, dortíky, sendviče. Já si dala čaj. A zaplatila všechno. Abych nebyla sama. Skvělé.
Nejlepší je, že se tváří, že mi dělají laskavost. Že mě berou mezi sebe. Že mi dopřávají společnost. Ve skutečnosti mě berou jako kulturní fond.
Když se ptám, jestli by někdy mohli zaplatit oni, slyším:
„Ale mami, my máme hypotéku.“
„Babi, já studuju.“
„My máme teď hodně výdajů.“
A já mám co? Kouzelný strom na peníze? Důchod, který se sám násobí podle počtu hladových příbuzných?
Já jsem celý život pracovala. Šetřila. Omezovala se. Nekupovala si zbytečnosti. A teď, když bych si mohla dovolit aspoň trochu klidu, tak financuju rodinné gastro zážitky.
Největší ironie je, že když si já chci koupit něco pro sebe, hned slyším:
„Ty si to nepotřebuješ kupovat.“
„Na co to budeš mít?“
„Vždyť ty máš všechno.“
Ano, mám všechno. Tři generace lidí, co mi pravidelně pomáhají utrácet.
Takže teď žiju v paradoxu. Mám si užívat důchod, ale nesmím si ho užívat moc. Protože kdybych si ho opravdu užívala, tak by nebylo na rodinné obědy.
Rodina mi říká: „Hlavně si užívej.“
Ale v překladu to znamená: „Hlavně měj pořád otevřenou peněženku.“
A víte, co je na tom nejvtipnější? Že když jednou řeknu, že dneska platí někdo jiný, všichni se tváří překvapeně. Jako bych porušila nějaké nepsané pravidlo.
Protože v jejich světě není babička člověk.
Babička je rozpočet.
Babička je rezerva.
Babička je jistota.
A já jsem si myslela, že důchod je o klidu. Ve skutečnosti je to jen jiná forma zaměstnání. Akorát už nedostávám výplatu. Jen účty.
