Článek
Celý život jsem věřila, že spravedlnost možná chodí pomalu, ale nakonec si každého najde. Že kdo pracuje, ten se neztratí. Že kdo poctivě odvádí daně a vydrží u jednoho zaměstnavatele desítky let, dočká se klidného stáří bez ponížení. Dnes už té pohádce nevěřím.
Do práce jsem nastoupila v osmnácti. Žádné vysoké školy, žádné známosti. Rovnou do výroby. Směny, hluk, prach. Ruce rozpraskané od chemikálií, záda zničená z tahání těžkých beden. Když přišly děti, zvládala jsem noční a pak doma druhou směnu. Vařit, prát, úkoly, nemocné děti. Manžel tehdy také pracoval, ale peněz nebylo nazbyt. Nikdy jsme si nežili nad poměry. Dovolená? Jednou za pár let pod stanem.
Odváděla jsem státu každou korunu, kterou mi spočítali. Nikdy jsem nešla „načerno“. Nikdy jsem si neřekla o podporu, když bylo nejhůř. Byla jsem hrdá na to, že se umím postarat sama. Když jsem po 42 letech konečně odcházela do důchodu, říkala jsem si: teď přijde alespoň trochu klidu.
Pak jsem se dozvěděla částku.
Seděla jsem nad rozhodnutím z úřadu a měla pocit, že se mi zatočila hlava. Tolik let práce, tolik odpracovaných víkendů, přesčasů, svátků – a výsledek? Důchod sotva pokryje nájem, energie a základní jídlo. Na léky si musím odkládat stranou. Na nečekané výdaje raději ani nemyslím.
A pak přišel ten šok.
Můj bývalý soused. Muž, o kterém se celý dům roky vyjadřoval jedním slovem: flákač. Oficiálně nepracoval ani den. Vždycky se nějak „zařídil“. Chvíli evidence na úřadu práce, pak zdravotní potíže, pak invalidita. Občas nějaká brigáda bokem, ale nic oficiálně. Všichni jsme si říkali: no, však on jednou uvidí.
Uviděla jsem já.
Nedávno jsme se potkali u výtahu. Slovo dalo slovo a přišla řeč na důchody. Řekl částku. Myslela jsem, že jsem se přeslechla. Zeptala jsem se znovu. Ne, nepřeslechla. Má o několik tisíc víc než já.
Jak je to možné?
Ptala jsem se na úřadech. Odpovědi byly úředně klidné, věcné, bez emocí. Započítávají se náhradní doby pojištění. Zohledňuje se invalidita. Vliv má výpočet osobního vyměřovacího základu. Některé roky se hodnotí jinak než jiné. Systém je prý solidární.
Solidární. To slovo mi zní v hlavě jako výsměch.
Solidarita přece znamená pomáhat slabším. Ne ale vytvářet propast mezi těmi, kdo pracovali celý život, a těmi, kdo do systému téměř nepřispěli. Neříkám, že nemocní lidé si pomoc nezaslouží. Ale kde je hranice? Kde je uznání pro ty, kteří drželi ekonomiku nad vodou desetiletí?
Můj důchod je výsledkem přepočtů, redukčních hranic a procentních výměr. Jenže za těmi čísly jsou konkrétní roky života. Zničené klouby. Operace kolene. Neustálé bolesti zad. A pocit, že to všechno jako by nemělo váhu.
Nejvíc bolí ta nespravedlnost. Když jsem mu tehdy u výtahu řekla, že mám méně, jen pokrčil rameny. „Tak sis měla zařídit invaliditu,“ prohodil polohlasem. V tu chvíli jsem cítila směs vzteku a bezmoci.
Copak jsme opravdu dospěli do bodu, kdy se vyplatí být pasivní? Kdy se vyplatí hledat cesty, jak systém obejít, místo aby člověk poctivě pracoval? Jak to máme vysvětlit dětem a vnoučatům? Že práce je důležitá, ale výsledek je nejistý?
Nechci nikoho soudit. Neznám všechny detaily jeho zdravotního stavu ani jeho životní příběh. Ale znám ten svůj. Vím, kolik nocí jsem probrečela únavou. Vím, kolikrát jsem šla do práce s horečkou, protože nebyla náhrada. Vím, že jsem do systému přispěla miliony korun.
A dnes počítám drobné.
Možná je problém hlubší. Možná je systém nastavený tak složitě, že mu nerozumí ani ti, kdo ho spravují. Možná se příliš srovnávají procenta a zapomíná se na lidský rozměr. Ale jedno vím jistě: pocit křivdy je skutečný.
Nechci luxus. Nechci exotické dovolené ani drahé restaurace. Chci jen vědět, že čtyřicet dva let práce mělo smysl. Že stát, kterému jsem věřila, si váží mého úsilí. Že slovo spravedlnost není jen prázdná fráze.
Když dnes slyším politiky mluvit o reformách, už jen tiše kroutím hlavou. Kolik dalších žen mé generace doma sedí nad složenkami a ptá se: kde se stala chyba? Kolik z nás se bojí otevřít obálku s vyúčtováním?
Pracovala jsem 42 let. On nepracoval ani den. Má vyšší důchod než já. Možná existuje paragraf, který to vysvětluje. Ale lidsky to vysvětlit neumím. A právě to je na tom všem nejvíc skandální.
