Článek
Proč politici tak rádi mluví o transparentnosti, ale dokumenty jsou pro lidi nečitelné? Slovo transparentnost se v politice stalo magickým zaklínadlem. Stačí ho vyslovit a okamžitě to zní, jako by bylo všechno v pořádku. Jako by se otevřely dveře, rozsvítila světla a občan konečně mohl vidět, co se s jeho penězi děje.
Jenže realita je zvláštní. Transparentnosti je plný internet. Tisíce dokumentů, tabulek, smluv, zápisů, rozpočtů, výběrových řízení. A přesto má většina lidí pocit, že vlastně netuší vůbec nic.
Ne proto, že by informace nebyly dostupné. Ale proto, že jsou prakticky nepoužitelné.
Když se běžný občan podívá na zveřejněnou smlouvu státu, často narazí na desítky stran právnického jazyka, paragrafů, příloh, dodatků a technických formulací. Když se pokusí projít rozpočet města, vidí stovky položek s názvy, kterým nerozumí ani lidé z oboru. Když otevře otevřená data, čekají ho CSV soubory bez kontextu, bez vysvětlení, bez interpretace.
Formálně je všechno veřejné. Prakticky je to nesrozumitelné.
A tady začíná ten paradox. Politici mluví o transparentnosti jako o hodnotě. Ale chápou ji hlavně jako technickou povinnost: něco zveřejnit, někam to dát, někam to nahrát. Splnit zákon. Odškrtnout kolonku. Vytvořit dojem otevřenosti.
Nikdo už moc neřeší, jestli tomu někdo rozumí.
Transparentnost se změnila v informační zahlcení. Místo aby pomáhala orientaci, vytváří mlhu. Čím víc dat, tím méně přehledu. Čím víc dokumentů, tím menší šance, že se v nich někdo zorientuje bez právníka, ekonoma nebo analytika.
Je to vlastně chytrý systém. Nikdo nic netají. Všechno je „k dispozici“. Ale jen pro ty, kteří mají čas, znalosti a mentální kapacitu se tím prokousat. Pro většinu lidí je to jen digitální šum.
A tak vzniká iluze kontroly. Občan má pocit, že by mohl všechno zjistit, kdyby chtěl. Ale reálně to neudělá. Ne proto, že by byl líný. Ale proto, že by na to potřeboval specializované vzdělání a týdny času.
Další problém je jazyk. Politický a úřední jazyk je sám o sobě formou moci. Je odtažitý, neosobní, plný abstraktních pojmů. „Realizace opatření“, „optimalizace procesů“, „strategický rámec“, „implementace nástroje“. Člověk čte větu a po třech řádcích neví, o čem vlastně byla.
Jako by cílem nebylo sdělit informaci, ale zakrýt ji složitostí.
Nejvíc je to vidět u zásadních věcí: zakázky, dotace, rozpočty, zákony. Všechno je dostupné. Ale v podobě, která odrazuje od čtení. A když už se někdo pokusí, často zjistí, že bez kontextu to stejně nedává smysl.
Chybí vysvětlení. Chybí shrnutí. Chybí lidský jazyk.
Transparentnost by v ideálním světě znamenala, že se občan dokáže během pár minut dozvědět:
– kolik se utrácí,
– za co,
– komu,
– a proč.
Ve skutečnosti se dozví:
– že existuje dokument,
– kde je spousta čísel,
– bez interpretace,
– bez odpovědnosti.
A pak se politici diví, že lidé nedůvěřují institucím.
Další vrstva problému je, že složitost chrání odpovědnost. Když je něco příliš komplikované, málokdo to zpochybní. Když se v dokumentu ztratíte po třech odstavcích, nemáte sílu se ptát. Nemáte sílu protestovat. Nemáte jistotu, že vůbec chápete, co se děje.
Složitost funguje jako štít.
Politici mohou říct: „Všechno je veřejné, každý si to může přečíst.“ Tím přenášejí odpovědnost na občana. Pokud něco nechápeš, je to tvůj problém. Informace jsme ti dali.
Jenže skutečná transparentnost není o tom něco zveřejnit. Je o tom něco srozumitelně vysvětlit.
Rozdíl je obrovský.
Je to stejné, jako kdyby vám lékař dal výsledky v latině, bez komentáře, a řekl: „Všechno máte v dokumentech.“ Technicky by byl transparentní. Prakticky by vám nepomohl vůbec.
V politice se navíc často zaměňuje otevřenost s chaosem. Čím víc portálů, registrů, databází, tím víc se informace tříští. Jeden dokument je tady, druhý jinde, třetí v archivu, čtvrtý pod jiným názvem. I kdyby někdo chtěl být aktivní občan, ztratí se v systému.
A to ještě předtím, než se vůbec dostane k samotnému obsahu.
Výsledkem je zvláštní stav: žijeme v nejtransparentnější době v historii, ale zároveň v době největší informační mlhy. Všechno je dostupné, ale máloco pochopitelné. Všechno je otevřené, ale skoro nic není skutečně vysvětlené.
A možná to není náhoda.
Protože skutečná transparentnost by znamenala i skutečnou kontrolu. Znamenala by, že by lidé rozuměli rozhodnutím. Že by viděli souvislosti. Že by dokázali snadno porovnávat sliby s realitou.
A to už je pro moc nepohodlné.
Takže místo toho dostáváme transparentnost jako formu alibi. „My nic netajíme.“ Ale zároveň systém, ve kterém se pravda schovává za objemem dat, jazykem expertů a strukturou, která obyčejného člověka vyloučí.
Ne proto, že by byl hloupý. Ale proto, že nebyl cílovou skupinou.
Transparentnost bez srozumitelnosti není demokracie. Je to jen archiv. A archiv sám o sobě nikoho nekontroluje. Kontrolu vytváří až porozumění. A to je přesně ta část, která v politice často chybí nejvíc.
