Článek
Veřejné zakázky bez konkurence: náhoda, nebo systémová slabina?
Veřejná zakázka, do které se přihlásí jediná firma, by měla být výjimkou. Realita je ale jiná. V řadě oblastí – od IT systémů přes stavebnictví až po poradenské služby – se pravidelně objevují tendry, kde existuje jen jeden uchazeč. A stát nebo město přesto zakázku zadá. Bez soutěže. Bez srovnání cen. Bez reálného tlaku na kvalitu.
Formálně je vše v pořádku. Zákon nevyžaduje, aby se přihlásilo víc firem. Stačí, že je zakázka vypsaná podle pravidel. Pokud se nikdo jiný nepřihlásí, úřad „nemůže za to“. A přesně tady vzniká problém.
Protože otázka nezní, zda byl porušen zákon. Otázka zní, proč se opakovaně nikdo jiný nepřihlašuje.
Oficiální vysvětlení zní téměř vždy stejně: trh je malý, projekt je specifický, technologie je unikátní, lhůty byly krátké, nikdo jiný nesplňoval podmínky. Každý jednotlivý případ může mít logické vysvětlení. Ale když se stejné vysvětlení opakuje desítky let napříč sektory, už nejde o náhodu. Jde o vzorec.
A vzorec naznačuje systémový problém.
Veřejné zakázky jsou klíčovým nástrojem státu. Ročně se v nich protočí stovky miliard korun. Jsou to peníze daňových poplatníků, které mají sloužit veřejnému zájmu. Školy, nemocnice, silnice, IT systémy, bezpečnostní technologie. V ideálním světě by konkurence tlačila ceny dolů a kvalitu nahoru.
Jenže když konkurence neexistuje, celý princip přestává fungovat.
Zakázka s jedním uchazečem znamená jediné: zadavatel nemá s čím porovnávat. Nemá referenční cenu. Nemá alternativní řešení. Nemá vyjednávací pozici. Je odkázán na to, co mu nabídne jediný dodavatel. A ten nemá důvod se snažit být levný nebo inovativní.
Proč by také měl? Ví, že nemá konkurenci.
Tady se dostáváme k jádru problému. Většina zakázek „bez konkurence“ není bez konkurence proto, že by žádná neexistovala. Je bez konkurence proto, že podmínky jsou nastaveny tak, aby vyhovovaly konkrtnímu dodavateli.
Ne nutně jménem. Ale parametry.
Technické specifikace, které odpovídají jen jednomu produktu.
Reference, které může splnit jen firma, která už zakázku dělala dřív.
Krátké lhůty, které zvládne jen někdo „zevnitř“.
Kombinace požadavků, které dávají smysl jen pro jeden typ řešení.
Formálně je vše otevřené. Prakticky je trh uzavřený.
Tohle není korupce v klasickém smyslu. Nikdo nemusí brát úplatky. Nikdo nemusí porušovat zákon. Stačí, když se pravidla nastaví „chytře“. Dostatečně sofistikovaně, aby prošla kontrolou. Dostatečně úzce, aby odradila ostatní.
Výsledkem je legalizovaná exkluzivita.
Další vrstva problému je kapacita úřadů. Veřejná správa často nemá dost odborníků, kteří by byli schopni kvalitně připravit zadání. Proto se spoléhá na externí konzultanty. A hádejme, kdo jsou ti konzultanti? Často firmy z téhož trhu, který se pak do zakázky hlásí.
Firma pomůže napsat zadání. Pak se do něj přihlásí. A vyhraje.
Formálně nezávislé. Prakticky propojené.
Vzniká uzavřený ekosystém: stejné firmy, stejní dodavatelé, stejní poradci, stejné projekty. Rotace zakázek mezi úzkou skupinou hráčů. Noví konkurenti se dovnitř nedostanou, protože nemají reference. A bez referencí se do další zakázky opět nedostanou.
Trh se uzavírá sám do sebe.
Z dlouhodobého hlediska to má tři destruktivní dopady.
Za prvé: stát přeplácí. Bez konkurence neexistuje tlak na cenu. Projekty jsou dražší, než by musely být. Často o desítky procent.
Za druhé: kvalita stagnuje. Když víte, že vás nikdo neohrozí, nemáte motivaci inovovat. Dodavatelé dodávají „to, co vždycky“. Staré technologie, zastaralé systémy, minimální servis.
Za třetí: ztrácí se důvěra. Veřejnost vidí, že zakázky stále vyhrávají stejné firmy. I když neví přesné detaily, vzniká pocit, že systém je uzavřený a neférový. Že „se to dělá mezi sebou“.
A pocit nespravedlnosti je v demokracii smrtící.
Politici a úředníci se často brání tím, že nemohou nutit firmy, aby se hlásily. A mají pravdu. Nemohou. Ale mohou nastavit podmínky tak, aby se hlásit chtěly. Mohou investovat do kvalitních zadání. Mohou rozdělovat velké zakázky na menší části. Mohou prodlužovat lhůty. Mohou aktivně komunikovat s trhem.
Jenže to je práce. A práce navíc znamená víc kontroly, víc odpovědnosti, víc rizika.
Jedna firma je pohodlí. Víš, co dodá. Víš, jak s ní jednat. Víš, že to „nějak projde“. Konkurence je nejistota. Otázky. Námitky. Odvolání. Kontroly.
A tak se systém přirozeně posouvá k minimalizaci rizika – ne k maximalizaci veřejného zájmu.
Veřejné zakázky bez konkurence nejsou primárně problémem korupce. Jsou problémem pohodlnosti, slabých institucí a špatně nastavených pobídek. Systém neodměňuje otevřenost. Odměňuje předvídatelnost.
A předvídatelnost v tomto případě znamená: pořád ti samí.
Dokud se nezmění logika celého procesu – od přípravy zakázky po její kontrolu – budou se politici donekonečna ptát, proč se hlásí jen jedna firma. A odpověď bude pořád stejná: protože systém je nastaven tak, aby to tak bylo.
Není to náhoda. Je to struktura. A struktury se nemění tiskovou konferencí, ale bolestivou reformou. Takovou, která zasáhne ty, kterým současný stav vyhovuje. A právě proto se k ní nikomu příliš nechce.
