Být vlnou na hladině

„Nekecej a kousni si taky, vždyť je to sladký jak hřích.“

PROLOG

Může člověk, který dvakrát ztroskotal v manželství a své dny tráví v prachu městské knihovny, ještě najít smysl života? Hlavní hrdina tohoto příběhu věří, že ne. Jeho jediným společníkem je Arthur Schopenhauer a přesvědčení, že láska je jen biologický trik a štěstí pouhá iluze. Pak ale do ticha jeho světa vtrhne Lenka – žena, která nečte o životě v knihách, ale kouše do něj jako do zralého jablka.

Jedna nečekaná zpráva, dvě levné letenky a neplánovaný útěk do španělské Malagy spustí sled událostí, které hlavního hrdinu vytrhnou z bezpečí jeho osamělosti. V labyrintu starého města, v dýmu vodní dýmky u starého Mouřenína a v šumu mořského příboje se začíná odvíjet cesta za poznáním, které nelze vyčíst z žádné encyklopedie.

Být vlnou na hladině je poetické vyprávění o odvaze odložit brnění cynismu a nechat se „namočit“ životem. Je to příběh o tom, jak najít rovnováhu mezi osudem, který nás nese jako proud řeky, a svobodnou vůlí milovat tady a teď. Je to příběh pro každého, kdo někdy cítil, že potřebuje „střihnout si to od začátku“ a pochopit, že k porozumění světu nakonec stačí to, o čem mluvil Ježíš, Buddha i Beatles: All You Need Is Love

Protože všechno je tak, jak má být a neskutečné se stalo skutkem …

Jablko poznání a prach knih

Ticho v sále městské knihovny bylo tak husté, že by se dalo krájet tupým nožem. Seděl jsem u stolu, před sebou otevřenou kapitolu o „Metafyzice pohlavní lásky“. Arthur Schopenhauer mi z papíru trpce vysvětloval, že každé milostné vzplanutí je jen podvodný manévr „ducha druhu“, který se nás snaží ošálit, abychom zajistili pokračování lidstva.

„Všechno je to jen vůle, která nás smýká jako loutky,“ zamumlal jsem si pro sebe a urovnal si brýle, které mi neustále klouzaly na špičku nosu. Cítil jsem se v tom tichu bezpečně. Byl jsem v bezpečí před životem, před rizikem, že bych mohl být šťastný.

A pak se to stalo.

Dveře sálu se rozletěly a dovnitř vtančila žena. Nevstoupila, ona tu strnulou atmosféru doslova rozřízla. Měla na sobě šaty barvy písku a moře a pod paží svírala papírový sáček, ze kterého se linula vůně čerstvých jablek a červnového deště. Sedla si přímo naproti mně. Bez pozdravu, bez respektu k posvátnému klidu.

Vytáhla zrcátko, prohrábla si prsty bohaté vlasy a pak se s chutí zakousla do jablka. Ten zvuk – to křupnutí – prořízl ticho jako výstřel z pistole.

„Tady se nesmí jíst,“ zašeptal jsem přísně a ukázal na ceduli na zdi.

Vzhlédla. Měla oči, ve kterých se zrcadlilo něco, co v žádné knize nenajdete. „A smí se tu dýchat? Nebo se tu jenom čeká na smrt v přímém přenosu?“

„Studuji metafyziku,“ odvětil jsem s důstojností, kterou jsem ve skutečnosti necítil. „Snažím se pochopit podstatu bytí. Schopenhauer říká, že štěstí je jen iluze, která zakrývá hluboký smutek existence.“

Lenka – tehdy jsem ještě nevěděl, že je to Lenka – se nahlas rozesmála. Knihovnice u pultu výhružně zamířila prstem k ústům, ale jí to bylo jedno. Naklonila se ke mně, až jsem ucítil vůni její kůže, která voněla po mýdle a svobodě.

„Ty jsi legrační,“ řekla tiše. „Čteš o životě, zatímco ti utíká mezi prsty. Podívej se na to jablko. Vidíš tu barvu? Cítíš tu sladkost? To je metafyzika. Všechno ostatní jsou jen kecy starejch dědků, co se báli žít.“

Chtěl jsem jí oponovat. Chtěl jsem citovat logické argumenty o pomíjivosti hmoty. Ale v tu chvíli se mi v hlavě cosi zlomilo. Jako by se všechna ta načtená moudrost sesypala jako domeček z karet. Vzal jsem pero a na okraj drahocenné knihy, za což by mě každý knihovník nechal upálit, jsem si zapsal pár řádků, které mi zrovna protekly duší:

nezískáš to přemýšlením

nezískáš to nemyšlením

stačí vnímat přítomnost

a máš všude všeho dost

„Co tam píšeš?“ vyhrkla a drze mi knihu přitáhla k sobě. Přečetla si to, pak se na mě podívala a v jejím výrazu se poprvé objevil stín něhy. „No vidíš, básníku. Je v tobě víc než jen prach z polic. Pojď ven. Prší a vzduch chutná jako víno. To je smysl života, o kterým se v týhle knížce nedočteš.“

Vstala a bez ohlédnutí kráčela k východu. Nechal jsem Schopenhauera ležet na stole. Poprvé v životě jsem neřešil, co bude následovat. Prostě jsem šel za tou modravou skvrnou v šedivém sále, protože jsem věděl, že pokud zůstanu, zůstanu mrtvý.

Vyšli jsme z přítmí knihovny přímo do náruče červnového lijáku. Pro mě to byla meteorologická komplikace – hrozba pro mé vzácné svazky a jistý náběh na rýmu. Pro ni to byla slavnost.

Lenka se zastavila uprostřed chodníku, zaklonila hlavu a s rozpaženýma rukama se začala pomalu točit. Kapky jí stékaly po obličeji a její šaty ztěžkly deštěm, až se jí přilepily na tělo jako druhá kůže.

„Schopenhauer by řekl, že tenhle déšť je jen manifestace slepé vůle přírody, která nás chce prostě jen zchladit a zahnat do děr,“ křikl jsem přes šumění vody a snažil se schovat pod malý, nepraktický deštník. „Je to jen koloběh hmoty, nic víc!“

Lenka se zastavila, přiběhla ke mně a jedním rázem mi deštník sklapla. „Ty jsi tak neuvěřitelně chytrej, až jsi z toho úplně hloupej,“ zasmála se a chytila mě za obličej mokrýma dlaněmi. „Zavři oči. Přestaň ho citovat. Cítíš to? Ta voda není hmota. Ta voda je polibek nebe zemi. Cítíš, jak voní prach, když ho splachuje déšť? To je vůně očištění.“

Stál jsem tam, promočený na kůži, a v duchu jsem se pořád ještě bránil. Chtěl jsem mluvit o tom, že láska je podle Artura jen rafinovaný podvod přírody, jak nás přimět k plození dětí, abychom udrželi koloběh utrpení. Ale pak jsem se podíval na ni. Na její oči, ve kterých nebyl žádný strach, žádná pochyba, jen čirá radost z toho, že teď a tady prší.

Moje vnitřní bouře myšlenek najednou utichla. Ten křečovitý uzel v mém nitru, který se snažil všechno pojmenovat a zařadit do škatulek, se rozpletl. Uvědomil jsem si, že to, co cítím, není „biologický imperativ“. Je to něco mnohem tiššího a přitom silnějšího. Je to bezpečí.

Vzal jsem ji za ruce a v hlavě mi začaly naskakovat verše, které jako by tam byly odjakživa, jen čekaly na tuhle průtrž mračen:

láska je to, co tě nezradí

láska je to, když ti nic nevadí

láska je krása ukrytá v tobě

láska je, když nepropadáš zlobě

láska je, když samotu necítíš

láska je to, co do sítě nechytíš

láska je všude tam, kde je úsměv a radost

láska nemá ráda nátlak, smutek a sobeckou žádost

„Vidíš?“ špitla, jako by mi četla myšlenky. „Do sítě ji nechytíš. Ani do těch tvých tlustých knih. Musíš se do ní prostě nechat namočit.“

„Už mi to nevadí,“ řekl jsem a překvapil jsem tím sám sebe. „Ten déšť. Vlastně mi teď nevadí vůbec nic.“

Chytila mě za ruku a táhla mě dál ulicí, skrze kaluže, které se leskly jako rozbitá zrcadla. V tu chvíli jsem věděl, že už nejsem jen pozorovatelem života, který se krčí v koutě knihovny. Jsem součástí toho všeho. Jsem vlnou, která se právě zvedla z hladiny a poprvé uviděla obzor.

Ten večer měl chuť třešní a starého dřeva. Seděli jsme u ní v podkroví, kde se strop svažoval tak prudce, že člověk musel buď klečet, nebo se oddat gravitaci a prostě si lehnout na hromadu polštářů. Venku déšť stále bubnoval do plechové střechy, ale tady uvnitř bylo sucho a horko od malých krbových kamen.

Na stole stála láhev červeného vína – nebylo drahé, ale chutnalo po slunci a zemi. Lenka seděla s nohama pod sebou, v jedné ruce skleničku, v druhé zapálenou svíčku, kterou jen tak pozorovala.

„Víš, co by na tohle řekl tvůj Arthur?“ zeptala se s tím svým šibalským úsměvem, když viděla, jak ji pozoruji.

„Řekl by, že víno je jen dočasné otupení intelektu, abychom zapomněli na mizérii světa,“ odpověděl jsem, ale už v tom nebyl ten starý křečovitý tón. „A že tohle světlo svíčky je jen metafora pro naši touhu, která nás pálí, dokud neshoříme na prach.“

Lenka sfoukla svíčku. V pokoji zůstalo jen měkké světlo z kamen a tma v rozích. „Tak ať shoříme,“ zašeptala. Přisunula se blíž. Cítil jsem z ní tu „horkost přítomného okamžiku“, o které jsem dřív jen četl jako o abstraktním pojmu.

V tu chvíli se ve mně něco definitivně zlomilo. Ta ledová krusta cynismu a strachu, kterou jsem si budoval jako štít proti zklamání, začala pod jejím pohledem nekontrolovaně měknout. Nebyl to pád do propasti, byl to návrat domů.

Vzal jsem ji za ruku a v tom tichu, které už nebylo prázdné, ale plné všeho, co se nedá vyslovit, jsem jí odříkal slova, která se mi v hrudi rozlévala jako to teplé víno:

dokonalý svět nikde nic nechybí

a v tom pohádkovém světě

potkal jsem osudovou ženu

taju jak sníh

protože mě horkost přítomného okamžiku hřeje

a já se nedivím, co se mnou děje

protože vím, že se na mě štěstí skrze tebe, Lenko, směje

Dívala se na mě a já poprvé v životě neměl potřebu nic vysvětlovat, nic citovat, nic dokazovat. Byl jsem prostě jen muž, který přestal hledat v knihách a začal vidět.

„Taješ?“ zeptala se měkce a položila mi hlavu na rameno.

„Úplně,“ přiznal jsem. „A víš, co je na tom nejlepší? Že mi vůbec nechybí ten mráz.“

Té noci jsem pochopil, že Schopenhauer měl pravdu v jednom – svět je skutečně představa. Ale zapomněl dodat, že když tu představu sdílíš s někým, kdo tě naučí milovat každou vteřinu deště i ticha, stává se z té představy ten jediný skutečný a dokonalý svět.

Proudění a sny o slaném větru

Seděli jsme na kamenném břehu potoka, tam, kde se voda s hukotem láme o staré kořeny vrb. Pozorovat tekoucí vodu byla naše společná meditace. „Podívej na tu vlnu,“ ukázala Lenka na malý vír u břehu. „Už tam není. Ta voda, co tam byla před vteřinou, je o kus dál. Schopenhauer by z toho měl depresi, protože by v tom viděl pomíjivost, ale já v tom vidím svobodu. Nic nemusíš držet, protože nic nepatří tobě.“

Usmál jsem se. Můj starý život byl plný pokusů „věci držet“. Dvě manželství, dvě katastrofy postavené na představě, že láska je smlouva na dobu neurčitou s pevnými pravidly. Oba jsme si tím prošli. Dvakrát jsme se snažili postavit dům na písku a dvakrát nás spláchla přílivová vlna reality.

„Víš, co mi řekla moje druhá žena, když odcházela?“ zeptal jsem se a hodil do proudu malý kamínek. „Že jsem moc tichý. Že prý žiju v knihách a ne s ní. A měla pravdu. Jenže ona chtěla hluk, a já hledal ticho.“

Lenka mě chytila za ruku. „Moje druhá svatba byla taky jen pokus utéct před samotou. Ale samota se nedá utlouct svatebními koláči. Musíš ji nejdřív obejmout.“

Zmlkli jsme a nechali se unášet zvukem vody. Cítil jsem, jak se moje vnitřní napětí rozpouští. Už jsem nebyl ten ztuhlý archivář. Byl jsem součástí toho proudu. V kapse mě hřál blok s novými verši, které jako by vyvěraly přímo z té tekoucí vody:

být vlnou na hladině

žít věčnost ve vteřině

než pohltí mě zpátky podstata bytí

oceán věčnosti zdroj žití

být vlnou na hladině

která ví odkud vzešla a kam se zase ztrácí

být vlnou na hladině

ve které jsou obsaženy otázky i odpovědi

„Pojďme odsud,“ řekla najednou Lenka a oči jí zajiskřily. „Tenhle potok je krásný, ale já chci vidět moře. Chci vidět, kde všechny tyhle vlny končí.“ „Kam chceš jet?“ „Do Malagy,“ vydechla, jako by to slovo bylo zaklínadlo. „Chci se koupat v moři, dokud nebudu mít kůži slanou jako ty staré fénické amfory. Chci se toulat uličkami starého města, kde voní jasmín a smažené ryby.“

Představil jsem si nás tam. Dva trosečníky z předchozích životů, jak sedí v baru u Starého Mouřenína, v té zapadlé uličce, o které se píše jen v tajných denících cestovatelů. Viděl jsem nás, jak tam v šeru, pod starými oblouky, kouříme vodní dýmku. Tabák s příchutí jablek, hustý dým a pocit, že čas se zastavil.

„Budeme se dívat, jak se kouř kroutí k nebi a nebudeme muset říct ani slovo,“ dodal jsem. „Jen tam budeme. Dva lidé, co se našli v troskách svých starých světů, aby si postavili nový. Ten, ve kterém nic nechybí.“

Lenka se ke mně přitiskla. „Už vím, že vím, že nikam nemusím,“ zašeptala mi do ucha má vlastní slova. „Ale do Malagy pojedeme,“ zasmál jsem se. „Protože cesta není úprk. Cesta je poznání, že domov máš v kapse u košile, hned vedle srdíčka.“

Vzal jsem ji kolem ramen. Potok pod námi dál vyprávěl svůj nekonečný příběh o tom, že všechno je tak, jak má být. A já se divil, že jsem se tomu bál uvěřit.

Algoritmus osudu a jeden kartáček

Seděl jsem u svého pracovního stolu a mechanicky třídil výstřižky o barokní architektuře, když mi pípla zpráva. Od Lenky.

„Dívej se rychle. Tohle není náhoda, to je vesmírná provokace!“ Pod textem svítil odkaz. Klikl jsem. Na obrazovce na mě vyskočila nabídka, která popírala veškerou logiku leteckého průmyslu. Letenky do Malagy. Odlet: zítra ráno, 6:15. Cena? Nižší než lístek na vlak do Brna a zpět. Než jsem stihl zareagovat, telefon se rozvibroval v dlani.

„Ty to vidíš, že jo?“ vyhrkla Lenka do sluchátka, aniž by mě nechala pozdravit. „Je to poslední minuta, vlastně poslední vteřina. A našla jsem ubytování. Malá garsonka kousek od Calle Larios. Je tam sice jen jedna postel a v recenzích píšou, že soused hraje na trumpetu, ale je to volné. Poslední díra v celé Malaze přes booking!“

„Lenko, zítra je úterý,“ namítl jsem slabě, zatímco se mi srdce rozbušilo o Schopenhauerovy sebrané spisy. „Mám termín v archivu, musím odevzdat…“

„Nic nemusíš!“ přerušila mě rázně. „Archiv tam bude i za tisíc let, ale tyhle letenky zmizí za pět minut. Máš v sobě tu odvahu, básníku? Máš odvahu se prostě sbalit a nechat se vyplavit na břehu Středozemního moře? Nebo chceš do konce života jenom číst o tom, jak to dělali jiní?“

Podíval jsem se na zaprášené hřbety knih. Na ty dvě rozvodové listiny schované v šuplíku, které byly památníkem mých opatrných, naplánovaných a nakonec ztroskotaných jistot. Pak jsem si vzpomněl na to, jak taje sníh.

„Ber to,“ řekl jsem a můj vlastní hlas mi zněl cize. „Kup to. Hned.“

„Věděla jsem to!“ vypískla radostí. „Sraz ve čtyři ráno na letišti. Ber si jen to nejnutnější. Žádný encyklopedie!“

Položil jsem telefon a chvíli jen tak zíral do prázdna. Pak jsem vytáhl starý batoh. Hodil jsem do něj tři trička, náhradní ponožky a kartáček na zuby. Zastavil jsem se u poličky s knihami. Moje ruka automaticky sáhla po Schopenhauerovi, ale pak jsem ji stáhl. Místo něj jsem do boční kapsy batohu zasunul jen svůj malý linkovaný zápisník a pero.

Vzpomněl jsem si na to, co jsem jí napsal v té básni o polibku. Že si všechno důležité dám do kapsičky u košile, hned vedle srdíčka. Najednou mi bylo lehko. Jako by se se mnou v tu chvíli vzneslo i celé to podkroví.

pošli mi prosím tě polibek na konci psaníčka

dám si ho ho do kapsičky u košile hned vedle srdíčka

dám si ho tam jako vzácný dar jako kousek tvého já

aby mě hřál když bude mráz a když mě samota přepadá

Zítra touhle dobou už nebudu cítit vůni starého papíru, ale sůl. Budeme pít víno v baris v uličkách, kde se zastavil čas, a večer budeme kouřit vodní dýmku u starého mouřenína a dívat se, jak se naše staré životy rozplývají v modrém dýmu.

Už jsem se nebál, že mi „pukne žilka v hlavě“. I kdyby se to stalo, „střihnu si to od začátku“ jako ten kluk s kudrnatými vlasy. Zapnul jsem batoh a poprvé v životě jsem se na zítřek netěšil kvůli tomu, co se naučím, ale kvůli tomu, co konečně prožiju.

Červnový chlad a dým u Mouřenína

Malaga nás přivítala nečekaným dechem. Červnový večer, který měl být horký a lepkavý, se změnil v chladnou hru větrů od moře. Lenka se vedle mě lehce otřásla, její třešňové šaty byly příliš tenké pro tohle náhlé ochlazení.

„Takhle jsem si to nepředstavovala,“ zasmála se, ale viděl jsem, jak jí na pažích naskočila husí kůže. „Kde je to spalující španělské slunce?“

„Schopenhauer by řekl, že očekávání je matkou zklamání,“ poznamenal jsem a rozhlédl se po nablýskané Calle Larios. „Ale já říkám, že je to příležitost.“

Vzal jsem ji za ruku a vtáhl do jasně osvětleného obchodu ZARA. Uprostřed toho moderního chrámu módy, mezi regály vonícími novotou, jsem jí vybral jednoduchý, vlněný svetřík v barvě písku. Když si ho oblékla a já jí pomohl urovnat límec, naše oči se potkaly. V tom záblesku nebylo nic z mých starých pochybností. Byl tam jen klid. Jako by se dvě řeky po tisíci kilometrech bloudění konečně slily v jednu.

„Děkuju,“ špitla a já cítil, že ten svetřík pro ni znamená víc než jen ochranu před chladem. Byl to symbol, že už na nikoho nemusí čekat v mrazu sama.

Vyšli jsme ven a začali bloudit. Staré město v Malaze je labyrint, ve kterém se GPS snadno vzdává, a my jsme se vzdali taky. Procházeli jsme úzkými uličkami, kde se nad hlavami klenuly balkony s kovaným mřížovím a odkud se ozýval cinkot příborů z pozdních večeří. Párkrát jsme zabočili špatně, ocitli se v slepé uličce s vůní jasmínu, ale pokaždé, když jsme se zastavili, abychom se zorientovali, skončili jsme u toho, že jsme se prostě jen dívali jeden na druhého.

Byla to ta „láska na první pohled“, o které filozofové píší s despektem jako o smyslovém klamu, ale já věděl, že je to jediné skutečné poznání, které jsem kdy udělal.

Nakonec jsme ho našli. Nenápadný bar „U starého Mouřenína“ s vyřezávanými dřevěnými dveřmi a tlumeným světlem. Uvnitř to vonělo Orientem, mátovým čajem a klidem, který se v moderním světě už nenosí. Sedli jsme si na nízké pohovky do rohu, kde na nás ze stínů shlížely staré masky.

Objednal jsem vodní dýmku. Když ji Mouřenín přinesl, uhlík na jejím vrcholu rudě žhnul jako naše společná přítomnost. Potáhl jsem a nechal sladký dým s příchutí jablek, aby mi zaplnil plíce. Podal jsem hadici Lence. Díval jsem se, jak vyfukuje modravý obláček, který se líně kroutil k vysokému stropu.

V tu chvíli mi bylo všechno jasné. Ta lehkost, ta absence strachu zítřka. Všechny ty básně, co jsem kdy napsal, se v tenhle moment spojily v jeden jediný pocit.

už je mi to jasný

že svět je krásný

že svět je pohádka

vteřina krátká

že všechno co je třeba

je ke snídani chleba

a nebe nad hlavou

proplouvat tou krásou

se vlnou na hladině stát

nikoho se nebát

a mít se jenom rád

utopím se v realitě

a je mi vše jasný

že život je v každém okamžiku

neskutečně krásný

„Na co myslíš?“ zeptala se Lenka a opřela si hlavu o mé rameno.

„Na to, že jsem se právě utopil v realitě,“ odpověděl jsem a políbil ji do vlasů. „A že je to ta nejkrásnější smrt, jakou si kdy můj vnitřní filozof dokázal představit. Už nic nehledám, Lenko. Už jsem tam.“

Mouřenín nám přinesl dvě malé skleničky silného čaje a my tam seděli, uprostřed cizího města, dva dvakrát rozvedení trosečníci, kteří poprvé v životě pochopili, že domov není adresa, ale tenhle společný dým a ticho, kterému nic nechybí.

Stíny v láhvi a strach ze světla

Ráno v garsonce nebylo tak poetické jako včerejší dým u Mouřenína. Světlo, které se dralo skrz netěsnící žaluzie, bylo příliš ostré. Lenka ještě spala, tvář zabořenou do polštáře, a já pozoroval její pravidelný dech. Měla by to být idyla, ale v mém nitru se začala ozývat stará, dobře známá úzkost.

Vstal jsem a bosky přešel k oknu. Moje ruka automaticky hledala knihu, pero, cokoli, co by mi dalo řád. Došlo mi, že mi chybí moje „samota v davu“. Moje oblíbená vinotéka doma, kde jsem mohl sedět do tří do rána, pít těžké červené a psát verše, o kterých nikdo nevěděl. Tam jsem byl pánem svého smutku. Tady, v tomhle zářivém španělském ránu, jsem byl… vidět.

„Co když je tohle všechno jen jiný druh vězení?“ pomyslel jsem si. „Co když ta svoboda, kterou s Lenkou žijeme, je jen nekonečný večírek, ze kterého se nebudu moci vrátit do své ulity?“

Na stole stály dvě prázdné láhve od včerejšího večera. Uvědomil jsem si, že pijeme víc, než je zdrávo. Že ta lehkost, se kterou se vznášíme nad realitou, je možná jen alkoholový opar, který maskuje strach z toho, kým vlastně jsme, když zrovna netajeme jako sníh. Byla to závislost na euforii, nebo prostě jen strach ze střízlivého pohledu do zrcadla?

Vytáhl jsem svůj zápisník a ruka se mi trochu třásla. Schopenhauer psal o tom, že člověk je odsouzen k tomu, aby kmital mezi bolestí a nudou. Já jsem k tomu přidal třetí bod: strach z blízkosti.

všechno je to jenom jako

všechno co se kolem děje

realita je jen zdání

za kterým se život směje..

...ale co když ten smích je mrazivý?

co když se nepoznávám, protože se v tom druhém ztrácím?

Lenka se pohnula. „Ty už zase filozofuješ?“ zamumlala rozespale. „Pojď si lehnout. Ještě je brzy.“

„Přemýšlím o tom, jestli se nebojím být šťastný, protože štěstí vyžaduje sdílení,“ řekl jsem nahlas a znělo to jako přiznání u soudu. „V mé samotě jsem měl absolutní svobodu číst si do noci a pít, jak jsem chtěl. Nikdo mě neomezoval. Teď mám tebe, ale co když ztratím sebe?“

Lenka se posadila a podívala se na mě tím svým hlubokým pohledem, který nešlo oklamat. „Ty se nebojíš, že ztratíš sebe, básníku. Ty se bojíš, že ztratíš tu svoji tmu, ve které ses tak pohodlně zabydlel. Bojíš se, že když přestaneš pít ten svůj smutek, nezbyde ti nic, o čem bys mohl psát.“

Trefila to přesně. Moje básně byly dětmi mé izolace. Byla moje svoboda jen závislostí na alkoholu a tichu?

Vstal jsem a začal jsem se oblékat. „Půjdu k moři. Potřebuju vidět tu vodu. Potřebuju vědět, jestli jsem ještě vlnou, nebo jenom trosečníkem, co se bojí, že ho někdo zachrání.“

Vyšel jsem ven do ulic Malagy, které se teprve probouzely. Cítil jsem se jako člověk po mrtvici, který se znovu učí chodit. Moje hlava byla těžká, ale srdce… srdce se pralo o své místo. Musel jsem si to „střihnout od začátku“. Bez berliček, bez úniků.

až mi prdne žilka v hlavě

tak se z toho vyhrabu

budu chodit zas jak dítě

budu zas jak mladej kluk

od začátku si to střihnu

napnu se jak pevný luk …

Došel jsem k pláži La Malagueta. Moře bylo klidné, nekonečné a střízlivé. Došlo mi, že smysl života není v tom, být sám a svobodný, ale v tom, mít odvahu být s někým a zůstat přitom svůj. Že láska není omezení, ale nové zrcadlo. A že to víno… to víno by mělo být oslavou života, ne jeho náhražkou.

Mezi osudem a kormidlem

Seděli jsme na terase nad starým městem, před námi jen dvě sklenice čisté vody a ticho, které už nebylo třeba zapíjet. Malaga pod námi pulzovala, ale já se díval na své dlaně. V jedné jsem cítil tíhu osudu – tu nezvratnou sílu Advaity, která říká, že vše je již napsáno, že jsme jen svědky velkého filmu, ve kterém jsme zároveň herci i diváci. A v druhé? V druhé jsem cítil to jemné chvění, ten pocit, že když teď pohnu prstem nebo políbím Lenku, dělám to JÁ.

„Víš,“ řekl jsem a díval jsem se na obzor, kde se moře potkávalo s nebem, „celý život jsem se snažil přijít na to, jestli jsem jen loutka v rukou vesmíru, nebo kapitán své lodi. Schopenhauer mi tvrdil, že mě smýká vůle. Indičtí mudrci říkají, že svobodná vůle je jen iluze ega. Že všechno prostě je.“

Lenka mě pozorovala, tentokrát bez smíchu. „A k čemu jsi došel, ty můj hledači?“

„K tomu, že pravda není ani na jedné straně. Je to jako nádech a výdech. Nemůžeš mít jen jeden. Existuje determinismus, ten pevný řád, ta řeka, která nás nese… a zároveň existuje naše vůle s tou řekou spolupracovat. Je to nad lidské chápání. Je to jing a jang. Svoboda a osud tančí spolu, a když se snažíš jeden z nich vymazat, ztratíš rytmus.“

Uvědomil jsem si, že můj strach z omezení, můj strach z toho, že nebudu moci pít a psát o samotě, byl jen strach z přijetí tohoto paradoxu. Chtěl jsem mít kontrolu, i kdyby to byla kontrola nad vlastním smutkem.

Vzal jsem pero a do svého zápisníku jsem s novou jistotou, která nepotřebovala alkohol, zapsal slova, která jako by mi někdo diktoval z hloubi oceánu:

vše dobré na srdci i na jazyku

a pak odevzdaně spočinout na dně moře klidu

se zatajeným dechem

i stát se vlnobitím

a do útesu poslední skály v rytmu srdce bít

být příbojem i tou skálou

být celým vesmírem v jednom okamžiku

a skrze tu přítomnost se cele probudit

všechno je tak, jak má být

a divíš se, že bál ses tomu uvěřit

už vím, že vím že nikam nemusím

Lenka mi položila ruku na rameno. „Takže už se nebojíš, že tě láska omezí?“

„Ne,“ usmál jsem se. „Protože láska je právě ten bod, kde se determinismus a svobodná vůle potkávají. Je to osud, že jsem tě potkal, ale je to moje volba tě milovat každou vteřinu znovu. Je to krásné, ať je to jak chce. Je to tajemství, které nelze odhalit, jen prožít.“

Pohlédli jsme dolů na město. Už jsem nepotřeboval unikat do vinoték, abych našel svou podstatu. Moje podstata nebyla v samotě, ani v davu. Byla v tom „moři klidu“, které jsem v sobě nosil, ať jsem kdekoli. Byl jsem vlnou, která ví, že je oceánem.

Už mi nevadilo, že nevím všechno. Stačilo mi, že cítím její teplo pod tím svetříkem ze Zary a že vím, že zítřek se napíše sám, zatímco já budu držet pero.

Prázdná stránka a moře klidu

Praha mě přivítala svou šedivou melancholií a známým skřípěním tramvají v zatáčkách u Letné. Odemkl jsem byt, který voněl stejně jako před odletem – směsí starého papíru, vyčpělého čaje a osamělosti. Všechno bylo na svém místě. Schopenhauer stále ležel na nočním stolku, záložka přesně tam, kde jsem ji nechal. Rozvodové papíry stále tiše odpočívaly v šuplíku jako náhrobky mých starých já.

Ale něco bylo jinak. Byl to ten pocit v mém nitru – ticho, které už nekřičelo prázdnotou, ale hřálo jako moře v Malaze.

Sedl jsem si k rozepsanému rukopisu své knihy o „Beznaději lidské existence“. Přečetl jsem si pár vět a musel jsem se usmát. Působily na mě jako šaty, ze kterých jsem vyrostl. Byly příliš těsné, příliš tmavé. Byl v nich strach, který jsem kdysi považoval za hloubku.

Vstal jsem a otevřel okno dokořán. Dovnitř vtrhl chladný vzduch a s ním i hluk ulice, dětský smích odněkud z parku a vůně deště. Vzpomněl jsem si na Lenku, která právě teď pravděpodobně vybaluje svůj batoh a usmívá se na stejné nebe. Už jsme nebyli dva trosečníci. Byli jsme dva lidé, kteří se naučili plavat.

Podíval jsem se do zrcadla v předsíni. Ne, neviděl jsem tam starého archiváře. Viděl jsem toho kluka, o kterém jsem psal. Toho s těmi „dlouhými kudrnatými vlasy“, kterému je jedno, co si myslí svět.

vše dobré na srdci i na jazyku

a pak odevzdaně spočinout na dně moře klidu

se zatajeným dechem

i stát se vlnobitím a do útesu poslední skály v rytmu srdce bít…

...všechno je tak, jak má být

a divíš se, že bál ses tomu uvěřit už vím, že vím že nikam nemusím

Přešel jsem k počítači a smazal jsem celý ten starý, temný rukopis. Nebylo mi ho líto. Byla to jen stará kůže, kterou jsem shodil. Chvíli jsem se díval na blikající kurzor na prázdné bílé stránce. Už mě neděsila. Byla jako nepopsaná pláž před přílivem.

Položil jsem prsty na klávesnici. Věděl jsem, že můj osud je napsaný v hvězdách i v mých buňkách, a přesto jsem v tu chvíli cítil tu nejsladší svobodu. Svobodu napsat první slovo.

Začal jsem psát: „V sále městské knihovny bylo ticho, které mělo váhu olova. Seděl jsem u stolu…“

Příběh se začal odvíjet znovu, ale tentokrát v něm bylo světlo. Už jsem nebyl jen vězeň determinismu ani loutka vlastní vůle. Byl jsem vlnou, která si uvědomila, že je oceánem. A věděl jsem, že milovat je krásné, ať je to jak chce.

Dovětek

Možná se ptáte, proč jsem na své cestě za poznáním musel projít prachem starých knihoven, blouděním v uličkách Malagy i stíny vlastních závislostí. Odpověď je prostá, a přesto se k ní lidstvo propracovává celá milénia.

Došel jsem k poznání, že k opravdovému porozumění světu – k tomu, abychom v něm jen nepřežívali, ale skutečně byli – nepotřebujeme jen intelekt a logiku. Potřebujeme lásku. Ale ne tu lásku z laciných románů, která chce vlastnit. Potřebujeme lásku, o které mluvil Ježíš, když učil o bezpodmínečném přijetí bližního. Tu lásku (mattu), o které mluvil Buddha, když popisoval hluboký soucit se vším živým. A koneckonců i tu lásku, o které zpívali Beatles, když nám jednoduše připomněli, že „All you need is love“.

Je to síla, která jako jediná dokáže překlenout propast mezi determinismem a svobodnou vůlí. Je to bod, ve kterém se osud stává radostí a cizinec osudovým partnerem. Bez lásky je vesmír jen chladným mechanismem atomů. S ní je to domov.

A tak, až příště uvidíte vlnu na hladině, vzpomeňte si, že není oddělená od oceánu. Stejně jako my nejsme odděleni jeden od druhého, pokud nás spojuje ten nejtišší a nejmocnější cit.