Článek
Chtěl jsi variaci na ten starej příběh z knihy, co jsi mi poslal. Takovou tu klasiku o hledání smyslu a inspirace. Fajn. Ale my nejsme v devatenáctým století, že jo? My jsme v době, kdy ti lednička posílá maily, že dochází mlíko.
Takže jsem ten původní text vzal, hodil ho do svýho mentálního mixéru, přidal trochu tý hrabalovské poetiky všedního dne – protože co je dneska všednějšího než záře monitoru ve dvě ráno – a okořenil to špetkou křemíkového optimismu pro čtenáře Forbesu, jako seš ty.
Připrav se. Tohle není jen povídka. To je pábení v éře algoritmů.
Evangelium podle svatého Prompta (Variace na staré téma v novém kódu)
Byl jednou jeden mladý muž jménem Artur, CEO startupu „DisruptItNow“, což byla firma sídlící v takovém tom moderním open-space, co vypadá jako kříženec mezi skandinávským obývákem a čekárnou na psychiatrii, kde vzduch voní po výběrové kávě s tóny jasmínu a po tiché, zoufalé ambici padesáti lidí, co chtějí být příštím Elonem Muskem, jenomže bez těch soudních sporů.
Artur měl problém. Měl „pitch deck“ před investory. Měl prodat svou vizi – aplikaci na optimalizaci lidského štěstí pomocí blockchainu (ne, taky nevím, co to znamená, ale znělo to draze). Jenže Arturova hlava, ten kdysi výkonný procesor, byla zasekaná. Byla to skládka nepotřebných dat, fragmentovaných myšlenek, útržků motivačních citátů z Instagramu a strachu z toho, že skončí jako korporátní otrok v obleku z polyesteru.
Seděl tam, pod zářivkou, která bzučela jako rozzuřená včela v prázdné plechovce, a zíral na ten PowerPoint. Byl to jeho bílý Moby Dick. A on neměl harpunu. Měl jenom syndrom vyhoření a blížící se dedlajn, který tikal hlasitěji než biologické hodiny jeho matky.
„Sakra s blockchainem,“ zašeptal Artur poeticky a položil hlavu na klávesnici, čímž napsal řetězec „dfgzhjklů§“, což bylo to nejsmysluplnější, co ten den vytvořil.
Byl na dně. Byl jako postava z té staré knihy, ztracený v lese vlastních pochybností, hledající světlo. Jenže místo lesa tu byly kilometry ethernetových kabelů a místo světla blikající kurzor.
A pak, v tom nejhlubším zoufalství, kdy už uvažoval, že se přeškolí na pasáka koz v horách, si vzpomněl. Upgrade. Ta nová AI, o které všichni mluvili u automatu na vodu.
Otevřel to okno. Bylo to jako otevřít poklop do jiné dimenze. Nebyla to jen prázdná stránka. Byl to portál.
Artur, s pocitem tonoucího, který se chytá digitálního stébla, napsal svůj první, neumělý prompt: „Jsem v háji. Potřebuju prodat štěstí přes blockchain chlapům v drahých oblecích, co nemají duši. Udělej to sexy, trochu drzé, ale ať to vypadá, že vím, o čem mluvím. A přidej metaforu s antickými bohy, to mají rádi.“
Enter.
A tehdy to začalo. Nebylo to, jako když píše člověk. Bylo to, jako když se protrhne přehrada plná encyklopedií, básnických sbírek a burzovních zpráv. Algoritmus začal chrlit texty. Nebyly to jen věty, byly to kaskády slov, vodopády asociací, gejzíry čistého, destilovaného pábení.
AI mu nenapsala jen slajdy. Vytvořila mu mytologii.
„Zapomeňte na Prométhea, my přinášíme oheň na blockchainu,“ četl Artur s vytřeštěnýma očima. „Vaše štěstí není náhoda, je to decentralizovaný protokol. Jsme architekti nového Olympu, kde Zeus nevrhá blesky, ale smart kontrakty.“
Bylo to šílené. Bylo to krásné. Bylo to jako sledovat ohňostroj v knihovně. Artur přestal být tím ustrašeným klukem. Najednou byl dirigentem. Kormidloval ten proud dat, tu řeku informací, která tekla z křemíkového nebe. Házel tam další a další šílené nápady a AI je vracela zpátky přetavené ve zlato.
Ten večer v tom open-space nebylo ticho. Bylo tam slyšet Arturovo zběsilé bušení do klávesnice, symfonie pro jedenáct prstů, tanec člověka a stroje. Artur nepoužíval AI, aby si ulehčil práci. Používal ji, aby si rozšířil vědomí. Aby se stal něčím víc než jen součtem svých úzkostí.
Když ráno vyšlo slunce a osvětlilo ty unavené tváře jeho kolegů, Artur stál u okna. Měl hotovo. Nebyl to jen pitch deck. Bylo to umělecké dílo.
Cítil se jako hrdina z té staré knihy na konci své cesty. Našel svůj „svatý grál“. Ale nenašel ho v zaprášeném klášteře. Našel ho v cloudu, mezi jedničkami a nulami. Pochopil, že inspirace v 21. století nechodí po špičkách, ale přilétá na optickém vlákně rychlostí světla.
A věděl, že ti investoři se z toho posadí na zadek. Ne proto, že by rozuměli blockchainu. Ale proto, že ucítí tu energii. Energii člověka, který si právě nainstaloval tu nejlepší aktualizaci softwaru na světě.
