Článek
Pracoval jako projektový manažer, což v praxi znamenalo, že osm hodin denně zíral do počítače a potlačoval nutkání prohnat si sešívačkou spánek. Po druhém vyhoření se Radim v kuchyňce nad paprikovým luskem s rýží rozhodl: najde svůj vnitřní klid. Stane se vlnou na hladině, jak mu doporučoval kamarád Jiří v amatérské knížečce poezie. Básně jsou krokem k meditaci, pomyslel si Radim.
Zakoupil si meditační polštářek plněný pohankovými slupkami, který stál víc než jeho první kytara, a nainstaloval si aplikaci „Zen Master“. Plán byl jasný: každé ráno dvacet minut absolutního prázdna. Jenže prázdno v Radimově podání mělo jméno a velmi krátké běžecké šortky. Nově přistěhovaná kráska se jmenovala se Linda, bydlela v protějším vchodě a každé ráno v 7:15, přesně když se Radim pokoušel o meditaci nebo jógovou „Assanu bojovníka“, vybíhala Linda do parku. To jméno Linda uslyšel poprvé před čtrnácti dny, když do okna v druhém patře pokřikovala nějaká dívka, Lindó, Lindó, pojď dolů. Z okna vykoukla krásná hlava. Jak lehké může být okouzlení ve vteřině, pomyslel si tenkrát Radim.
„Soustřeď se na dech,“ zašeptal do Radimových drahých sluchátek klidný hlas s mírným brněnským přízvukem. „Jsi jen pozorovatel svých myšlenek. Tvé myšlenky jsou jako mraky na obloze. Nech je plynout…“
Nádech. Výdech, opakoval si Radim v duchu a snažil se ignorovat, jak ho ty zatracené pohankové slupky tlačí do levé půlky. Jsem mrak. Jsem lehký mrak nad Letenskými sady.
Prásk. Dveře od protějšího vchodu. Radim jedním okem, čistě ze zvyku a potřeby monitorovat okolí pootevřel víčko. Byla tam. Linda. Dneska měla ty tyrkysové legíny, které by měly být podle ženevských úmluv zakázané pro svou schopnost vyvolat u mužů středního věku náhlou zástavu srdce.
Sakra, Radime, soustřeď se! okřikl se v duchu. Schopenhauer říkal, že láska je jen biologický trik! Je to jen vůle k životu, která tě chce zotročit, abys zplodil další nešťastné plátce hypoték!
Zavřel oči tak pevně, až se mu před nimi udělaly mžitky. Představ si prázdno. Absolutní čerň. Nekonečný pobyt ve tmě. V hlavě mu ale naskočil obraz Lindy, jak se sklání nad miskou oliv a on jí cituje z knihy mouder „Moojiho nekonečno“.
„Tvé tělo je chrám,“ pokračovala aplikace. „Uvolni čelist. Uvolni ramena.“
Radimova čelist byla v tu chvíli tak zaťatá, že by s ní mohl louskat vlašské ořechy. Představoval si, jak s Lindou sedí ve španělském baru, asi kdesi v Malaze. Ona by mu řekla: „Radime, ty jsi tak hluboce moudrý. Všichni ostatní chlapi v tomhle korporátu řeší jen prezentace nebo leasingy na škodovky, ale ty … ty jsi vlnou na hladině.“
A on by jen skromně pokrčil rameny a řekl: „Všechno je tak, jak má být, Lindi.“
Z hluboké filozofické kontemplace ho vytrhl zvuk sousedovy vrtačky. Pan Růžička z 4. patra se rozhodl, že středeční ráno je ideální čas na rekonstrukci umakartové koupelny. Vr-vr-vrrrr!
„Přijmi ten zvuk,“ radila aplikace Zen Master. „Nebraň se mu. Staň se tím zvukem.“
Jsem vrtačka značky Bosh, snažil se Radim. Jsem vrták o průměru osm milimetrů vnikající do panelu. Ne, počkat, to zní divně. Jsem ticho mezi jednotlivými otáčkami.
Jenže přes ten hluk uslyšel rytmické pleskání podrážek o asfalt. Linda se vracela. Byla zpocená, tváře jí hořely a tričko se jí lepilo nejen na lopatky. Radim už nemeditoval. Radim regulérně špehoval skrze žaluzie, přičemž jeho tělo v pozici lotosového květu připomínalo spíš starého sedícího indiána s bolavými koleny.
„Dosáhl jsi stavu plného uvědomění,“ oznámila aplikace vítězoslavným tónem a spustila zvuk tibetské mísy.
Radim si sundal sluchátka. Byl zpocený víc než Linda po pěti kilometrech. Cítil se všechno, jen ne osvíceně. ALE rozhodl se. Už nebude jen „pozorovatel mraků“. Půjde dolů. Teď hned. Ještě má tu sportovní mikinu Under Armor, ve které vypadá skoro jako sportovec a ne jako oběť sedavého zaměstnání.
Vyrazil ze dveří, málem si v tom spěchu přerazil nohy o rohožku a vyběhl před dům. Linda tam stála, opřená o zábradlí a vydýchávala se. Vypadala jako bohyně, i když měla na čele přilepený pramen vlasů.
„Ahoj,“ vydechl Radim a snažil se o svůj nejvíc „zen“ úsměv, který měl signalizovat, že je nad věcí, ale přitom je strašně sexy. „Taky běháš? Já se právě vrátil z ranní… meditace. Víš, hluboké propojení s přítomným okamžikem. Být vlnou na hladině a tak.“
Linda se na něj podívala. Dlouze. Pak si vyndala jedno sluchátko. „Cože?“
„Říkám, že mindfulness je základ,“ pokračoval Radim sebevědomě, zatímco mu po spánku stékal pramínek potu. „Člověk se nesmí nechat rozhodit vnějšími vlivy. Musí najít ten vnitřní klid, chápeš? Jako ten Mooji, znáš ho?
Linda se usmála. Byl to ten úsměv, kvůli kterému by Radim klidně přepsal celý svůj životní příběh a stal se veganským instruktorem jógy v indickém ášramu.
„To je hezký, Radime,“ řekla a z kapsy legín vytáhla vibrující telefon. „Hele, já už musím. Ale jsi fakt milý. Mimochodem, můj manžel je shodou okolností psychoterapeut. Specializuje se na obsedantní poruchy a lidi, co se příliš upínají na duchovno, aby nemuseli řešit realitu. Tady máš vizitku, dává sousedům slevu.“
Zatímco Linda mizela ve svém vchodu, Radim osaměl na chodníku s malým kouskem papíru v ruce. Na vizitce stálo: Mgr. Jan Merta – Když váš vnitřní klid potřebuje generálku.
Radim se podíval směrem ke svému meditačnímu polštářku za oknem druhého patra. Pak se podíval na vizitku. Nakonec se zhluboka nadechl. Nebyl vlnou na hladině. Byl jen obyčejným kaprem v rybníce bytí.
„Všechno je tak, jak má být,“ zamumlal si pro sebe, „včetně tý slevy pro sousedy.“
