Článek
Jeho společenský život se odehrával v terminálu a jeho nejbližším vztahem byl ten se serverem v Londýně, který mu na rozdíl od žen nikdy neposílal smíšené signály - buď běžel, nebo vracel chybu 500. Radan byl introvert takového kalibru, že i objednání pizzy přes telefon považoval za adrenalinový sport.
Jak se tedy stalo, že v sobotu dopoledne stál v sále vyzdobeném tibetskými praporky a cítil vůni santalového dřeva, která mu dráždila nosní sliznici? Mohla za to „synergie okolností“. Radan si na slevovém portálu chtěl koupit kurz „Tantra G - pokročilé nasazení databází“, ale vlivem ranní rozespalosti a špatně navrženého uživatelského rozhraní klikl o řádek vedle. Místo SQL dotazů ho teď čekalo „Probuzení vnitřního tygra“.
„Dýchejte do svých center,“ švitořila lektorka s jménem Šakti, která pravděpodobně v občance měla napsáno Olina dříve učila tělocvik v Mníšku pod Brdy. „Uvolněte své energetické dráhy. Nejsme tu jako těla, jsme tu jako vibrace.“
Radan se rozhlédl. Vedle něj stála ambiciózní manažerka z PR agentury, která vypadala, že chce tu tantru „splnit“ na 110 %, a postarší pán v lněných kalhotách, který se nebezpečně kýval do rytmu neexistující hudby. Radan se cítil jako nepodporovaný soubor v operačním systému.
„A nyní,“ zajásala Šakti, „se spojíme ve dvojicích. Najděte si partnera, se kterým propojíte svůj oční kontakt. Nedívejte se na něj, dívejte se DO něj.“
Před Radanem se zhmotnila Zuzana. Zuzana byla přesný opak Radana. Měla na sobě šaty s motivy mandal a úsměv, který zářil jako nově koupená LED žárovka. Radan se pokusil o oční kontakt, ale jeho mozek okamžitě spustil nouzový režim. Sakra, kam se mám dívat? Na levou panenku? Na pravou? Mají se oči křížit? Je tohle blackout nebo probíhá přenos dat?
„Tvůj dech je horký jako pouštní vítr,“ zašeptala Zuzana a vzala ho za ruce. Radanovi zvlhly dlaně. „To je spíš tím, že v sále nefunguje klimatizace a tepelný výkon přítomných entit přesahuje kapacitu prostoru,“ vyhrkl ze sebe dřív, než ho stihla zastavit jeho vnitřní firewall.
Zuzana se nezasmála. Jen se na něj podívala s hlubokým soucitem. „Máš v sobě hodně mentálního šumu, bratře. Musíš dekomprimovat svou duši. Zkusme cvičení ‚Spojené vlnění‘. Budeme se hýbat jako jedna vlna na hladině oceánu.“
Radan se snažil. Opravdu se snažil simulovat vlnu, ale jeho pohybový aparát byl nastaven na binární systém – buď sedím, nebo jdu pro kafe. Výsledkem byl tanec, který připomínal zaseknutý animovaný GIF. Zatímco ostatní v sále vydávali táhlé zvuky „Óóóm“, Radan si v duchu opakoval Schopenhauerovu tezi, že „svět je jen moje představa“, a zoufale si přál, aby tato konkrétní představa už skončila.
„Cítíš tu energii, která tebou protéká?“ ptala se Zuzana a přitiskla své čelo na jeho. „Cítím statickou elektřinu z tvého silonového šátku,“ odpověděl Radan upřímně.
Vrchol kurzu nastal, když Šakti oznámila „rituál úplného odevzdání“. Všichni se měli posadit do kruhu a sdílet svůj největší spirituální zážitek dne. Radan věděl, že tohle je jeho konečná. Neměl žádný zážitek. Cítil jen hlad, bolest v kříži a naléhavou potřebu zkontrolovat logy na serveru.
Když přišla řada na něj, celá místnost ztichla. Zuzana ho povzbudivě stiskla za ruku. „Já…“ začal Radan a polkl, „já jsem dnes pochopil, že všechno je tak, jak má být. Pochopil jsem, že i když se snažíme o dokonalou synchronizaci, vždycky tam bude nějaká latence. Že lidský vztah není o protokolu, ale o tom, jak se vypořádáme s chybovými hláškami.“
Šakti se rozzářila. „Nádherné! Metafora o digitálním vesmíru! Slyšíte to? Latence duše! Radane, ty jsi v hloubi srdce básník moderní doby.“
Po skončení kurzu k Radanovi přistoupila Zuzana. „Bylo to úžasné. Nechceš jít na čaj? Mohli bychom probrat tu tvou latenci… víc do hloubky.“
Radan se na ni podíval. Byla krásná, voněla po jasmínu a dívala se na něj s opravdovým zájmem. V jeho hlavě se rozblikala varovná kontrolka: POZOR, neznámé rozhraní!
„Víš, Zuzano,“ řekl Radan a poprvé za celý den se usmál bez ironie, „rád bych. Ale musím domů. Zapomněl jsem totiž vypnout jeden skript, co běží v nekonečné smyčce.“
„To je tak hluboká metafora pro karmu!“ vydechla Zuzana obdivně.
Radan neřekl nic, nasedl do svého starého auta a ujížděl směrem k svému rodnému paneláku. Doma si otevřel pivo, zapnul počítač a s úlevou sledoval, jak po obrazovce běhají zelené řádky kódu. Žádná tantra, žádné vlny, žádné pocity. Jen čistá logika.
Otevřel prohlížeč, aby napsal reklamaci na ten slevový portál. Jenže v e-mailu na něj svítila zpráva od Zuzany. Předmět: Moje IP adresa pro tvoji konektivitu. V příloze byla fotka jejího telefonního čísla napsaného na lístku vedle jablka, do kterého někdo s chutí kousl.
Radan se opřel do křesla a poprvé v životě pochopil, co tím Schopenhauer myslel, když psal o vůli k životu. Tenhle kód totiž nepůjde jen tak smazat.
